NOVÁ KNIHA: Embéčkem kolem světa

Horký vzduch se tetelí nad rozpálenou americkou dálnicí ztrácející se v nekonečnu ostrého slunce, když tu se z prašné dáli vynoří elegantní bílý vůz Škoda 1000 MB. Jedinými pasažéry čtyřicet let starého embéčka Julie jsou bratranci Michal a Martin, dva mladí dobrodruzi, kteří se bez jakékoli znalosti automechaniky vydali na cestu kolem světa za doprovodu této letité Čechoslovačky.

Michal Vičar, mladší z cestovatelů, vypráví s nadhledem a pokornou sebeironií příběh jejich sedmiměsíční výpravy napříč čtyřmi kontinenty a dvaadvaceti zeměmi. Dozvíte se, zda s embéčkem dokázali pokořit Transsibiřskou magistrálu a uniknout kolumbijským drogovým kartelům nebo jestli jsou krásnější stopařky v Hondurasu, či v Litvě.

Prozradí vám, kolik defektů může československý vůz s rokem výroby 1969 na cestě kolem světa utrpět a kteří celníci jsou nejpřísnější. Vedle zeměpisných a historických zvláštností dalekých i blízkých krajů poznáte také povahy lidí, bez jejichž pomoci nebo jen podpory a obdivu by se bláznivý sen objet svět veteránem Julií těžko podařil. Kniha Embéčkem kolem světa z Nakladatelství JOTA je inspirativním cestopisem, zachycujícím s humorem patálie cesty kolem zeměkoule, který vás bude bavit od začátku do konce.

Současně je i příručkou přežití pro ty, kterým v garáži nedočkavě dřímá auto po dědečkovi!

Ukázka z knihy

Solidární policie

16. září, Ural u Čeljabinsku, Rusko

Březové lesy izolují dřevěné vesničky. Zastavil se v nich čas. Okna útulných roubenek zkrášlují malované okenice s vyřezávanými ornamenty. Ploty z kůlů oddělují skromná políčka od domácích zvířat. Huňatí psi zvědavě štěkají na projíždějící auta. Žena s šátkem si přivydělává prodejem čerstvě vylousknutých semínek šišek. K dokreslení pohádkové atmosféry chybí pouze zlatavá hlava Ivana a odplivující „krasavice“ Marfuša.

Julie si to pod mým vedením spokojeně valí na čtyřicítce osmdesátkou. Z hloubání mě vytrhne agresivní houkačka. Mrknu do zpětného zrcátka. Policie! Mladá dračice lada v mžiku předežene postarší dámu Julii. Stahuji okénko. Řidičský průkaz, technický průkaz, strachovku (ruské povinné ručení ) svěřuji asi čtyřicetiletému černovlasému policistovi, oblečenému v maskáčové bundě DPS — ruské obdoby dopravní policie. Následuji jej do lady.

„Zdravstvuj, ja Michal. My z Česka. Studenti, nie mnogo děngi, ale mnogo idei. My na daroge okrug světa zrobime. Russia krasivaja.“ Můj monolog odpovídá neznalosti ruského jazyka dítěte s ročníkem narození těsně před sametovou revolucí.

Vyjevený policista mi vysvětluje, že jsem na čtyřicítce jel osmdesát.

„Da, ale to jest Škoda. God šesděsiaty děviaty. To nějecha moc bystro. Maximalno děveděsiat.“

Policajt pokrčí rameny a podstrkuje mi papír k podpisu.

„Što to?“ tážu se ustrašeně.

„Ničevo něbojsa, i podpiši.“

Na rozloučenou mi podá ruku. Asi chtěl jen autogram…

O tři hodiny později sedí za volantem Maťo. Ufa. Industriální monstrum. Komíny se sazemi z produkce plastů. Jeřáby a šedivé paneláky. Kladenská rudá záře podporovaná nehynoucími plameny rafinerie přetavující černé zlato na pohon světa.

Sebevědomá bělostná Julie rovně profrčí křižovatku. Hlídá ji ochránce zákona. Po čtyřech kilometrech v lese zjistíme, že jsme měli na rozcestí odbočit doprava. Nerozčilujeme se. Čtyři kilometry navíc je pro nás jen kapkou v moři vzdáleností. Otáčíme se na lesní cestě. Policajt však na křižovatce Julii vystaví červenou stopku. Tváří se naštvaně. Odebírá Maťovi řidičský a technický průkaz a volá ho k sobě do strážnice. Tři minuty strávím jen s Julií. Oknem sleduju hádku. Pak, podle předchozí domluvy s Matěm, prudce vrazím do dveří a zaútočím.

„Co za problém?!“ nasupeně se obořím na zaraženého policajta.

„Čerez beluju liniju perejechal!!“ dostává se mi odpovědi.

„Cože? On? Vrať mi techničák, a hned, je můj, a ne jeho!“ Beru si bez dovolení technický průkaz. Získáváme výhodu.

„Jak přes bílou čáru? Ses zbláznil? My jsme se otočili na lesní cestě!“

„On čerez beluju liniju perejechal,“ trvá na svém představitel místní dopravní policie. Agresivní diskusi začnou sledovat i jeho kolegové.

„Cez beluju liniju? Jaks to mohl vidět? Čtyři kilometry od tebe v lese? Máš místo očí rentgen? Vrať nám řidičák a hned…“

„No on čerez beluju…“

„Nevrátíš? Nebudem se s tebou bavit, voláme ambasádu. Budeš mít problém.

Korupce? My jsme ofi ciální expedice! Invaze českých vojsk na vás, Rusáky!“

Policajt beze slova rezignovaně vrací řidičský průkaz.

Divadlo skončilo. Policistovi kolegové ztrácejí o scénku zájem. Nahraný vztek přešel, vystřídá jej uspokojení z dobře zvládnuté divadelní role. Směr: Ural. Smějeme se. Do vzpomínek se tato historka zapíše pod názvem Policajt s rentgenovýma očima. Při všech škodlivých chemikáliích, co oficír v Ufě s každým nádechem exhaluje, bych se ani moc nedivil, kdyby měl opravdu rentgenové oči.

Cestovatel Michal Vičar (*1985) vystudoval psychologii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Ještě před výpravou kolem světa, na níž ho vedle embéčka Julie doprovázel i jeho slovenský bratranec Martin Beťko, probrouzdal mnohé státy světa — vedle zemí západní Evropy také Rumunsko, Ukrajinu, Srbsko, Kosovo, Albánii, Turecko, Bosnu a Hercegovinu, Laponsko či USA. Na cestě okolo zeměkoule mu připadla role fotografa. Žije v Olomouci a kniha Embéčkem kolem světa je jeho prvotinou.