Nová chráněná území na Altaji

Vladimír Lemberk

Zbouráním tzv. „železné opony“ byly zpřístupněny veřejnosti dříve neprodyšně uzavřené pásy neporušené krajiny na německé a rakouské hranici. Bývalé Československo ovšem v takovéto „ochraně státní hranice před vnitřním i vnějším nepřítelem“ velice pokulhávalo za naším tehdejším vzorem Sovětským Svazem. Pás terry incognity, který měl hermeticky uzavřít komunistický režim v SSSR do svého vlastního světa, byl v této šestině světa vyměřen daleko velkoryseji. Desítky kilometrů od skutečné státní hranice byla imaginární linie neprůchodnosti hlídaná vojáky. A to i u hranic s relativně spřátelenými státy. Těžko si lze představit účelnější „ochranu přírody“ před člověkem (v tomto významu opravdu raději s uvozovkami).

Během uplynulých tří až čtyř let přestala tato hraniční pásma v bývalém SSSR mít smysl. Naštěstí. Ale naneštěstí i zde (přestože v nesrovnatelně menší míře než třeba u nás na Šumavě) byla nově zpřístupněná území lákavá nejen pro skupiny turistů, lovců a pastevců, ale i pro různé podnikavce, hledající rychlý a snadný výdělek. Aby zůstaly tyto velmi rozsáhlé plochy krajiny téměř nedotčené lidskou rukou zachovány, byly v některých nejcennějších místech vyhlášeny zapovedniky nebo zakazniky (tj. velkoplošná chráněná území více či méně srovnatelná s našimi národními parky). Tak tomu bylo i na Altaji.

Ochrana přírody není v tomto hornatém kraji na jihu Sibiře ničím novým. Již v roce 1932 byl vyhlášen Altajskij gosudarstvennyj zapovednik, rozkládající se v severovýchodní části Ruského Altaje. V současných hranicích existuje od roku 1968. Z celkové plochy více než 860 000 hektarů připadá přes 13 000 ha na vodní hladinu jezer. Z vysokohorských jezer je výrazně největší Tělecké, které zaplňuje úzkou propadlinu tektonického původu. Tělecké jezero má vskutku obří rozměry: největší šířka – 5 km, největší délka – 80 km, největší hloubka – 325 m. Altajský zapovednik se rozkládá v povodí pravých přítoků řeky Čulyšman (největší přítok Těleckého jezera) v nadmořské výšce od 450 do 3500 metrů.

Zapovednik, ve kterém je jakákoliv hospodářská činnost bez výjimky zakázána (stejně i hromadné či neorganizované turistické akce), má za úkol chránit vysokohorskou přírodu, zejména horskou tajgu a subalpínské pásmo. V nejnižších partiích u řeky Čulyšman má chránit cenné zbytky stepní vegetace. Na území Altajského zapovedniku bylo zaznamenáno okolo 1300 druhů vyšších rostlin, z nichž 13 je zapsáno do Červeného seznamu ohrožených druhů. Velmi bohatá je rovněž živočišná říše. Žije zde 73 druhů savců, 310 druhů ptáků, 10 druhů obojživelníků a plazů a 13 druhů ryb.

V roce 1993 byl vyhlášen v centrální části Altaje, kudy procházelo hraniční pásmo bývalého SSSR, Katuňský zapovednik. Rozkládá se uvnitř jakési „smyčky“ řeky Katuně na jejím horním toku na rusko-mongolském a rusko-čínském pomezí. Východní hranici tvoří řeka Argut, severní, západní a jižní hranice je vyměřena již zmíněnou řekou Katuň. Rozloha Katuňského zapovedniku je více než 900 000 hektarů. Posláním je ochrana unikátní vysokohorské přírody rozčleněné do všech vegetačních stupňů (step, tajga, subalpínské a alpínské pásmo, ledovce).

Skutečnost, že tento nový zapovednik se rozkládá v okolí nejvyšší hory Ruského Altaje i celé Sibiře Běluchy (výška 4509 metrů nad mořem), předurčuje problémy, které musí správa nového zapovedniku řešit. Toto chráněné území se totiž rozkládá na území již tradičně využívané skupinami horolezců a vysokohorských turistů ke své sportovní činnosti. Nejsou výjimkou celostátní srazy turistů

z celého Ruska, kteří táboří na jedinné základně nezřídka v nejcennějších partiích zapovedniku. Nové chráněné území a jeho ochranný režim proniká do podvědomí potenciálních návštěvníků Altaje jen velice pomalu. Proto byla ve vesnici Usť-Koksa vybudována jakási informační kancelář Správy Katuňského zapovedniku. Je to místo opravdu strategické, protože leží na jediném možném příjezdu do hor. Nabízí služby také nečetným horolezcům z valutové ciziny, kteří každoročně tuto oblast navštěvují – ceny však v žádném případě nejsou pro nás. Vstup do zapovedniku je povolen po složení 10 dolarů na osobu a den s možností objednat si za nemalý příplatek horského vůdce.

Na území Katuňského zapovedniku probíhá stále intenzívní přírodovědný výzkum, který již nyní prokázal přes 1800 druhů vyšších rostlin. Tato druhová pestrost je vskutku unikátní, ovšem musíme si uvědomit, že v sobě zahrnuje druhy všech biotopů z území Katuňského zapovedniku. Znamená to, že vedle sebe v seznamu flóry figurují druhy relativně teplých stepních skalnatých strání, druhy chladných stepí v mrazových kotlinách, druhy listnaté i jehličnaté tajgy, vlhkých „tunderních“ společenstev, subalpínského i alpínského stupně. Z druhů zapsaných do Červené knihy lze jmenovat např. hvězdnicovitou žlutěkvetoucí kopretinu Brachanthemum baranovii, která je endemitem právě jihovýchodní části Ruského Altaje nebo velmi vzácnou rovněž endemickou bobovitou fialově kvetoucí Gueldenstaedtia monophylla. Některé další druhy z červeného seznamu snad pro úplnost pouze vyjmenuji: Iris tigridia, Leiospora exscapa (popsaná českým botanikem Dvořákem !), Stipa consanguinea, Rheum altaicum, atd. Rovněž zde divoce roste řada druhů rostlin ve Střední Evropě běžně pěstovaných v zahrádkách, například bergénie srdcolistá (Bergenia cordifolia), pivoňky (Peonia), česnek pažitka, cibule, červený i černý rybíz, reveň rebarbora (Rheum) nebo populární všelék „zlatý kořen“ – rozchodnice růžová (Rhodiola rosae) aj.

Také živočišná říše je obohacena řadou endemitů z Altaje. Známý je horský kur ular altajský (Tetraogallus altaicus) obývající především subalpínský stupeň v zapovedniku i na mongolské straně hor, nebo altajský horský beran argali (Ovis ammon ammon). V zapovedniku se pravidelně vyskytuje řada druhů zapsaných v Červené knize. Např. antilopa dzeren (Procapra gutturosa) obývá v nevelkém počtu chladné stepi v blízkosti mongolských hranic. Pardál sněžný – irbis (Uncia uncia) je sice stálou, leč nepočetnou a dodnes výnosně lovenou kočkovitou šelmou – zabránění jeho odlovu na území zapovedniku (a perspektivně i v jeho okolí) je jedním z nejobtížnějších úkolů Správy. Z nápadných ptačích druhů zanesených do červeného seznamu mohu zmínit např. orlosupa bradatého (Gypaetus barbatus), vyhledávajícího k hnízdění právě rozlehlé velehorské oblasti, a zejména jeřába Anthropoides virgo, který hnízdí v desítkách párů v údolní nivě řeky Katuně. A to vůbec nehovořím o bezobratlých, kde je Altaj zdá se doposud bílým místem na mapě.

Nižší formou ochrany přírody v Rusku jsou zakazniky. Jedná se nejčastěji o výrazně menší plochy chráněné přírody, kde je navíc v omezené míře povolena taková hospodářská činnost, která nemá významný vliv na charakter chráněného území. V roce 1994 bylo zakaznikem vyhlášeno okolí Šavlinského jezera v Severočujském hřbetu Ruského Altaje. Také v tomto případě území leželo okrajově v bývalém hraničním pásmu SSSR. Jedná se o hrazené jezero a údolí řeky Šavly, která

z jezera vytéká. Důvodem zřízení Šavlinského zakazniku je jednak ochrana vysokohorské tajgy na své horní hranici rozšíření s bohatým výskytem borovice limby sibiřské (Pinus cembra var. sibirica), druhově pestré a bohaté fauny a v neposlední řadě rovněž geologických a geomorfologických zvláštností. Namátkou je možné z výčtu druhů obratlovců zmínit zajícovce pišťuchu Ochotona daurica, sviště Marmota baibacina, zemní veverku burunduka Tamias sibirica nebo již výše jmenované druhy altajských endemitů nebo druhy zanesené do Červené knihy. Geologicky a geomorfologicky pozoruhodné jsou kryogenní jevy vázané svým výskytem na tzv. permafrost, tj. věčně zmrzlou půdu. Nejjižnější souvislý výskyt permafrostu byl zaznamenán na severních březích jezera Bajkal, zde se tedy jedná pouze o ostrůvkovitý výskyt, ovšem se všemi projevy – např. útvary vzniklé půdotokem (girlandové půdy, soliflukční terasy), mrazovým tříděním (polygonální půdy), mrazovým vzdouváním (kamenné medajlony, kopečkovité půdy), aj..

Důvodem zřízení zakazniku je rovněž omezení neorganizovaného turistického ruchu v oblasti, protože Šavlinské jezero bylo donedávna hojně navštěvováno sběrači lesních plodů (borůvek, brusinek, malin, ostružin, rybízu, dřišťálu, limbových semen – tzv. kedrových oříšků a hub) a sloužilo rovněž jako základní tábor horolezeckým výpravám do okolních hor.

Doufejme, že v zemi obrovských možností, z nichž však málokterá bývá využita, bude ochrana přírody čestnou výjimkou a nově vyhlášená chráněná území na Altaji budou sloužit jen a jen svému účelu.

Převzato zhttp://lemberk.vcm.cz