Nong Khiaw – výlet za kmenem Khamu a Hmong

Ze střechy autobusu se sundali všechny ruksaky, pytle s chilli a další krabice, které se tam během jízdy nashromáždili, a já vyrazila hledat ubytování a mrknout se po okolí. Prašná cesta mě dovedla k prvnímu guest housu, kam jsem uložila všechny “cennosti” a vyrazila do vesničky Ban Sop Houn, která se nachází hned za mostem. Minula jsem několik bungalovů, restaurací a vydala se pátrat po hmongských obydlích, která měla býtv docházkové vzdálenosti.

Místo toho jsem viděla poskakující děti se síťkama a u pasu s přivázanými košíky. Zaujala mě usměvavá dívka, která si svázala síť do turbanu a vypadala jak “rybí královna”. Hned jsem byla zajímavý objekt k procvičení angličtiny “do you have pen?”, “do you have candy?”. Dobroty uschované na horší časy jsem jim dala do placu, jen se po nich zaprášilo.

Hned mi začaly ukazovat proutěné kosíčky se svým úlovkem: žabka, rybka, malinkaté rybičky, krabi, apod. Ukázaly mi, že to je velká dobrota, kterou budou mít k večeři. Bosky cupitajíc domů se za nima jen prášilo a smích se ozýval na hony daleko.

Proklouzla jsem do přilehlé laoské vesničky. Stařík pletl bambusový košík, tak jsme spolu trénovali číslovky pod a nad kolika proutky se musí proutek proplétat.

Rozloučila jsem se a běžela se podívat na dívku, která tkala na tkalcovském stroji. Překvapilo mě, že ho má před chajdou. Vedle rozdělával místní otčin oheň a vařil rýži, kluci poblíž pletli zase malou klícku asi na ptáčky a opodál zase seděla hmongská žena a křížkovým stehem vyšívala na černý podklad složité vzory. Tak jsem pátrala dál v tomto “muzeu řemesel” a uviděla stařenku, jak na šlapacím stroji zbavuje bavlník jadérka či pecky. Svraštělá tvář, hlavu omotanou ručníkem a kolem hejno malých naháčků.

Netušila jsem, jestli ručník slouží nějakému účelu nebo je jen ozdobou místních žen.

Když jsem procházela vesnici dál a viděla ženy u tekoucí studně, jak si tam opět vykračují s košíčkem hygienických potřeb k provedení večerní hygieny, nepřekvapilo mě, že stejnou ručníkovou dekorací se honosí většina žen. U studny jsem chvíli zůstala.

Náhle přišla asi tak 9ti letá dívka s bambusovou tyčí a na ní visely 2 kyblíky. Ty naplnila vodou a ploužila se domů. Vodu netahají jen malí děti, ale i dospělí, i když já spíš viděla děti pod tíhou tohoto břemene.

Voda mě přitahovala čím dál tím víc, tak jsem zašla ještě k řece. Na nejschůdnějším místě se to lidmi jen hemžilo. Někdo prováděl večerní hygienu, jiný pral prádlo, třetí nakládal pytle s pomerančema a ženy mající ručníkovou parádu na hlavě si o ní zapřely provaz a pár desítek kilo. Vynáška se opakovala několikrát za sebou.

Voda sloužila i k očistě zabitého čuníka a vyčistění vnitřku. Malý prostor vody a k čemu všemu se v těchto končinách nevyužije!

Večer jsem objevila tabulku s možností treku. Informovala jsem se, dokonce bylo několik zájemců. Tak zítra konečně vyrážím do hor za tajemstvím horských kmenů. Průvodce mi srozumitelnou angličtinou sděluje trasu výletu a pak informaci o životě kmenů.

Ráno na mě čeká zpráva, že včerejší pár výlet odřekl, tak jsem sama. Mohu si připlatit a vyrazit na motorce hlouběji do hor. Beru!

Vyrážíme za poznáním kmene Khamu a Hmong. V údolí projíždíme vesničkami Khamů a čím více do nitra hor vnikáme, tím více se objevuje hmongských chalup.

Dozvídám se, že oba tyto kmeny mají odlišný jazyk a písmo, jež není Laosanům srozumitelné. V současné době, kdy se rozvíjí projekty na rozvoj vzdělanosti obyvatel hor, tak je i součástí znalost laoského jazyka mimo jiné. Jsou ale děti, které chodí do školy až 2h tam a 2h zpátky. Bohužel většina kolo nevlastní. I tak patří k těm šťastnějším, protože jsou stále natolik vzdálené oblasti, že dětem vzdělání zpřístupněné není.

Když jsem teď u časových údajů, tak ulice jsou opravdu plné “poutníků,” kteří jdou třeba jen na návštěvu 2h, aby potěšili známé z vedlejší vesnice.

Zajímala jsem se i o lékařskou péči. Ta většinou je provozovaná místním šamanem, léčitelem. V případě potřeby je možné pacienta odvézt i do nemocnice, ovšem za lékařský zákrok a ošetření se platí. Této možnosti nemohou ale využít ti, kteří žijí vysoko v horách, kam ještě nevedou ani cesty.

Na to, aby člověk pronikl do kultury jídla a kultury vůbec, na to by mezi kmeny musel strávit daleko delší dobu, já jsem si cestou jen povšimla maličkostí, které mě i tak zaujaly.

Hygiena a toalety, to je asi kapitola sama pro sebe. Toaleta je všude okolo a k mytí slouží veřejné studánky, popř. se musí voda nanosit v kyblíkách, někdy třeba i půl hodiny.

Nejširší nabídku průvodců a map Laosu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Když jsme tak projížděli jednotlivými vesničkami, všimla jsem si, že u Hmongů se nikde nesuší chilli, naopak u Khamů je rozložené velmi často na střeše domků, na silnici.

Chalupy Hmongů nestojí oproti Khamů na kůlech, nemají okna, takže vstoupíte-li do místnosti, pohltí vás tma. Uprostřed místnosti stařík rozdělával oheň, u kterého pokuřoval z bambusové dýmky tabák. Bambusovou dýmku dlouhou asi 1m naplnil vodou a tabákem, zapálil a zvesela bafal dým do černočerné tmy.

Vedle nás seděly ženy, pouze jedna měla ručníkový turban. Nicméně tato stařenka přišla na návštěvu. V bambusových košíkách si dávaly oběd – lepivou rýži.

Ptala jsem se ještě jednou na víru a ženy. Co hlava, to jiná informace. Můj dnešní průvodce pravil, že Hmongové mohou mít maximálně dvě manželky. Vírou je buď křesťanství nebo víra v duchy.

Obydlí Khamů stojí tedy naopak na kůlech, mají bambusová okna, oheň se rozdělává v oddělené místnosti. Na ohni se připravují veškeré pokrmy dne. Khamu, stejně tak i Hmongové se stravují 3x denně. Denním “chlebem” je pouze rýže, nikoliv nudle, jak je i obvyklé u Lau. Taktéž Khamu věří v duchy a mohou mít jen jednu manželku.

Jen co jsem se ocitla vysoko v horách ve vesničce Khamu, seběhly se ke mně všechny děti. Poprvé v životě viděly bělocha a cizince zároveň. Vytáhla jsem fotoaparát a celé hejno bylo ihned pryč a vykukovalo za sukní mámy nebo kůlem chaloupky, co bude následovat.

Následovalo pozvání na oběd. Dostala jsem lepivou rýži a smažené vejce. A protože si ráda pochutnám i na ostřejším jídle, dostala jsem k tomu pastu z chilli zelených papriček.

Na závěr mi nabídli místní pálenku. No, moc mě to nelákalo, ale … Jakmile jsem slyšela, že se servíruje v bambusové nádobě a s dřevěným brčkem, požádala jsem o ní. Z drcené rýže, vody a speciálního prášku se vytvořil 3% alkohol. Jak k němu došlo mi bohužel prozrazeno nebylo. Nechť zůstane tajemstvím, které si bude generace Khamů přenášet z generace na generaci dál.

Alkoholový nápoj byl velmi lahodné, jemné chuti.

Bylo to jak kolující “dýmka míru”.

Děti na mě s napětím zíraly, jak jím, jak piju, co dělám, jak mluvím. Jistě lepší než kulturní zážitek. Někdy se smály a netušily, jak jím rukama, jak si namočím zvesela kuličku rýže do chilli a pak si na ní pochutnávám.

U jedné školy jsem viděla speciální, velmi malé domky, ve kterých bydleli studenti kmene Khamu. Byla to menší “bambusová kolej” přiměřená věku studentů.

Dále v horách jsem se pak rozhlédla kolem a viděla, že se postupně začínají budovat rýžová políčka na horských svazích, jen tu a tam, ale do budoucna jich bude přibývat.

Všemi vesnicemi se proháněli divoká prasata, polehávaly krávy, kozy, vedle štěkali psi, takže o “živáčky” rozhodně nouze nebyla.

Bylo zajímavé vidět, že se třeba stále používají mlecí kameny na rýži. Kameny, jež jsem v Čechách viděla maximálně v muzeu.

A co můj průvodce? Jako nejstarší syn si mohl vybrat, zda bude studovat či farmařit. Vybral si studia, nicméně rodiče na ně neměla. Proto ho poslali na 6 let do budhistickeho kláštera (watu) a tam se vzdělával v budhistické historii, matematice, laoštine a mimo jiné i angličtině.

Nejdříve pracoval v restauraci, ale 30$ jako měsíční výdělek mu nestačil, takže si udělal licenci na provádění, zkoušky z angličtiny a do budoucna plánuje koupi PC a zavedení internetu. To je zatím však pro něj jen nedostupný sen, protože sotva uživí rodinu. Držme mu jen palce!