Autobus z honduraského hlavního města Tegucigalpy nás vyplivl na nepřívětivém, opuštěném nádraží města San Pedro de Sula. Je deset hodin večer. Chtěli jsme do La Ceiby, přístavu na karibském pobřeží, ale nejbližší spoj jede až v pět hodin ráno, což je však příliš brzo na to, aby stálo za to hledat nějaký nocleh. Uvelebujeme se proto na náměstí, kam nás od nádraží hodili stopem nějací lidé. Už je tma, kolem stojí vyšší svítící budovy, přes silnici hotel s neonovým nápisem „Hotel Grand“. Lavička s výhledem na něj se mi právě hodí. Náměstí tvoří malý parčík s altánem, k němu se s karimatkou přemístil Komis. Kolem pošlapané trávníky a podél chodníků kamenné lavičky délky dospělého muže. Hotel mám po levé ruce, asi dvacet metrů před sebou něco jako pouliční střechou krytý barpult. Je obsazen chlapíky, kterých bych se nejspíš, potkat je ve tmě dál od centra, bála. Všichni svorně zírají na televizi. Takový malý veřejný obývák uprostřed náměstí. Komis si vytáhl spacák, batoh nechal u mne a zalehl. Vedle mne se vynořil tak šestnáctiletý kudrnatý kluk v ušmudlané košili. Usmívá se, oči trochu skelné, těžko určit, jestli mi hledí na obličej, hrtan nebo skrz hlavu na zátylek.
„Co tu děláš?“
„Tady nejezdí.“ Naznačím, že jedeme až ráno.
Rozpovídal se o sobě. V noci spává tady na lavičkách, přes den pracuje jako fotograf, fotí turisty. Má smlouvu se zdejší fotografickou laboratoří, která ho platí.
„Ten chlap, co se baví s tvým manželem, je zlej.“ Zdá se, že pán je zde nechvalně proslulý. Otočím se po hlase. Sedl si ke mně nakrátko ostříhaný klučina. Asi tak jedenáctiletý, oči hledí na mne, žádné sklo. Snědá pleť, rysy Evropana.
Chlapec se pohnul a začal dávit. V předklonu zvrací hnědou tekutinu, která mu stříká na nohy. Potom si utírá pusu do rukávu a zase se vrací do původní nehybné polohy „Zabíjí je to,“ smutně poznamenává Noe při pohledu, který se nám naskytl. Na mou otázku, jestli taky něco nebere, se otřese a odpoví mi rázně a jednoznačně: „Ne. Já si za peníze kupuju jídlo.“
