Noc v národním parku Kaeng Krachan

Za přehradou se kupí mraky, občas z nebe něco cmrndá, ale nestojí to za řeč.

Později odpoledne jdu se stážisty z návštěvnického centra na ostrůvek přístupný po „zavěšeně plujícím“ (:o) mostu.

V půl páté se centrum zavírá, balím se ven, házím bágl pod terasu a jdu si sehnat něco k snědku do osad vzdálených pár kilásků směrem z parku. Nikde už nevaří, stánků je u silnice docela dost a je z čeho vybírat. Cestou zpět fotím zapadající slunce nad přehradou.

Při návratu k centru, už za tmy, vyrušuji strážce který tady už hlídá. Ha, tak chaloupku přece jen někdo obývá! Personál sice odjel, ale strážci parku, kteří mají své stanoviště nedaleko, hlídají i zde. Anglicky neumí, gestikuluji, že budu spát támhle na trávě, aby mu bylo jasné že nic nekalého tady vyvádět nehodlám, ochotně mi rozsvěcí světlo na terase a mizí uvnitř. Je ukrutné ticho, jen hmyz a ptáci jsou slyšet, ještě brzo jít spát, baštím co jsem nakoupil a pozoruji oblohu. V osm přijíždí v pick-upu mladý pár, za nimi ještě strážce na skůtru.

Holka z toho auta se mě anglicky ptá jestli něco nepotřebuju. „Ne, dík, jsem v pohodě!“ „A kde budeš spát?“ „Támhle, na trávě.“ Všechno tlumočí strážci co s nimi přijel, ten se domlouvá s tím co už tady byl, a navrhují mi přespání v budově. Nenapadlo mě že by mě nechali spát uvnitř, byl jsem smířen s tím že noc přežiji venku, ale proč ne, nabídku s díky přijímám. Pokorně se stěhuji zase dovnitř.

Ti co přijeli, po tom co si tady vyřídili co potřebovali, zase odjeli. Strážce mi ukazuje místo na podlaze kde si mohu lehnout, přináší ještě vojenskou karimatku, spacák a polštářek, tuto nabídku už odmítám, mám vlastní, slov díků jsem v thajštině vyslovil nepočítaně, za ochotu ho symbolicky odměňuji aspoň plechovkou piva co jsem si koupil navečer. Ještě vedle mého improvizovaného lůžka nastavuje velký ventilátor na odhánění moskytů, a jde si lehnout do hamaky.

Probouzím se už v 5:45, fotím hru světel nad obzorem, zajímavé, když východ slunce mám za zády …