Za tunelem naštěstí následoval lehčí úsek – minimálně dva kilometry z kopce. Všude sice ležel hluboký sníh, ale klesání bylo natolik velké, že jsem sled za sebou cítil, jenom když se převrhnul. Moje radost však neměla dlouhého trvání.
Dnes ráno jsme si trochu přispali. Ne snad ani proto, že bychom chtěli, ale proto, že se mi vůbec nechtělo vstávat. Těch několik probdělých nocí před odjezdem do Norska o sobě prostě dává vědět a nebýt Zuzky, která to už ve spacáku asi nemohla vydržet, spal bych pravděpodobně do jedenácti. K mé neochotě jistě přispíval i fakt, že mi ve spacáku bylo pěkně teplo a nechtělo se mi ven na mráz. Natěstí se Zuzka ujala ohřívání vody do termosek a přípravy snídaně, takže jsem získal dalších minimálně čtyřicet minut k dobru. Sice se už nedalo spát, ale líné polehávání a kibicování, jak má být co správně děláno, taky není špatné:). Kdyby to někoho zajímalo, k snídani se podávala rýžová kaše s meruňkovou příchutí smíchaná s müsli. Ňami.
Okolo desáté balíme stan a v 10:30 jsme konečně na cestě. Respektive zasněžené cyklostezce, která je naší přístupovou cestou do hor. Měl bych napsat nejjednodušší přístupovou cestou, jelikož původní plán byl vystoupat na hřeben, který začíná hned za Voss. Bohužel jsme se kvůli nedostatku sněhu v údolí a poměrně strmému nástupu na hřeben rozhodli pro cyklostezku. Ta nás, byť s menší zacházkou, zavede hlouběji do hor, kde bude více sněhu a kde také začíná jedno z údolí, jímž během zítřka vystoupáme na začátek plata. Stále to sice bude solidně do kopce, ale nepochybně mnohem mírnějšího než byl ten nad Voss. Ona ani ta chůze po cyklostezce není žádnou procházkou. Celou cestu z Voss mírně stoupá, což by ještě nebyl problém. Horší je to v úsecích, kde je hlubší sníh nebo vyjeté koleje od skútrů, ve kterých se sled pokaždé jako naschvál převrhne. Speciální lahůdkou jsou pak tunely – stezka je totiž bývalou železniční tratí. V nich samozřejmě není vůbec žádný sníh a sled je potřeba přenést. Pokud je tunel kratší, vezmeme každý jeden konec sledu a spolu ho přeneseme na druhou stranu. U těch delších je to horší. Měli jsme zatím takový jediný, ale rozhodně stál za to. Jeho délku jsme odhadovali na dobré dva kilometry. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než nejdříve přenést batohy s lyžemi a pak se vrátit pro sled. I tak jsme si docela mákli. Zuzka nesla obrovsou tašku se spacáky a vařením, já na zádech v předklonu zbytek věcí naložených ve sledu. Nedokážu odhadnout jeho váhu, lehký ale rozhodně nebyl. OK, byl těžký jako prase. Vypasené prase. 🙂
Za tunelem naštěstí následoval lehčí úsek – minimálně dva kilometry z kopce. Všude sice ležel hluboký sníh, ale klesání bylo natolik velké, že jsem sled za sebou cítil, jenom když se převrhnul. Moje radost však neměla dlouhého trvání. V údolí, do kterého jsme sestoupili, se totiž nachází obrovské jezero téměř na všech stranách lemované buď strmými svahy, nebo skalami. Jen na jedné straně se podél břehu vine silnice. Chvíli se tedy snažím zuřivě vláčet sled příkopem, ale i ten po chvíli končí. Silnice je samozřejmě bez sněhu, a tak se rozhodujeme trochu riskovat. Než se opět dřít se sledem na zádech, radši snášíme vše ke břehu jezera s nadějí, že led je dostatečně silný a my po něm budeme moc dojít na druhou stranu. Náš plán naštětí vychází. Zuzka sebou sice párkrát pěkně sekne, ale ani ne za třicet minut jsme tam, kde pořebujem být. Téměř u vstupu do údolí, které nás zavede nahoru na plato.
Stan stavíme na malém výběžku do jezera, a nebýt blízké silnice, po které občas projede auto, bylo by tohle místo jak vystřižené z kaledáře. Je tu vážně moc krásně.
