Skupina studentů plzeňských gymnázií ve věku 15 – 19 let splnila sen sobě i vozíčkáři Janu Kraukopfovi – společně vyjeli na expedici do Himálaje. Při svém putování oblastí Malého Tibetu v Indii překonali několik pětitisícových sedel včetně sedla Tanglangla (5300 m) nebo Šingula (5100 m) a odvezli si nespočet zážitků. Hlavní myšlenkou expedice bylo překonání limitů, které vznikají především v naší hlavě.
Jak probíhala příprava i samotná expedice jsme se zeptali učitele češtiny a dějepisu na Gymnáziu Františka Křižíka v Plzni a vedoucího skupiny Antonína Koláře.
Kde vznikl nápad jet s vozíčkářem do Himálaje?
Někteří naši studenti, kteří se účastnili expedice No Limits Himalaya, v rámci svých dobrovolnických aktivit v programu DofE s vozíčkáři dlouhodobě spolupracují. Zároveň jsem věděl od kamaráda Štěpány Pastuly, že se chystá „komerční“ expedice s vozíčkářem do Himálají. Napadlo nás vše spojit dohromady – šikovné a motivované studenty a vozíčkáře, který se nezalekne a přijme výzvu v podobě himálajské expedice.
Půl roku příprav a tréninku
Na expedici se všichni členové intenzivně připravovali. Jaké dovednosti si museli studenti před cestou osvojit?
Příprava probíhala dost intenzivně od února tohoto roku. Věnovali jsme se různorodým aktivitám, kromě outdoorových dovedností – orientace v mapě, práce s GPS navigací, seznámení se se zásadami vybavení, balení, stravování aj., jsme cvičili také PR, studenti komunikovali s médii, rozjeli jsme facebookovou skupinu nebo fundraisingovou kampaň. Podařilo se nám dostat se i do médií, reportáž z naší cvičné expedice v Českém lese natočila Česká televize, z horolezecké průpravy s naším kamarádem Honzou „Trávou“ Trávníčkem natočila reportáž televize Nova.
Postupně se vytvořily dva expediční týmy studentů, v nich byly přesně rozdané „karty“, v každém týmu byli zdravotníci, kteří prošli speciální expediční zdravovědnou průpravou. Věnovali jsme se také meditačním aktivitám, fyzické průpravě, důraz jsme kladli na to, aby fungovala psychologická hygiena týmu a při expedici nás neutopila ponorka. Každý pátek jsme se setkávali v Kavárně Kačaba a kuli plány. Bylo to náročné období.
Absolvovali jste i několik cvičných expedic v českých horách. Co jste si při nich vyzkoušeli?
Několik cvičných expedic nás mělo připravit na to, co nás mohlo ve vyšších horách potkat. Absolvovali jsme zimní expedici v Českém lese, kde bylo naším cílem se v zimě trochu otrkat a sžít s teplotním diskomfortem. Pro mnohé to byla první noc ve stanu v mrazivějších podmínkách. Zjišťovali jsme také, jaké to je jít s plnou expediční zátěží a výbavou. Abychom simulovali zhoršené podmínky, absolvovali jsme noční pochod, na němž studenti přenášeli body z GPS do mapy a obráceně, zároveň měli mapové podklady v různém měřítku. Na závěr cvičné expedice do Sedmihoří museli studenti osvědčit znalost nejen v orientaci, tábornických dovednostech, ale i v lanových technikách. Soustředění končilo vyhodnocením a skupinovým teambuildingem, na němž jsme sladili vzájemně „noty“, aby nás při cestě nepotkaly nějaké falešné tóny.
Přes řeku i strmý svah pomocí lana
Jak probíhal nácvik manipulace s vozíčkem?
Zároveň jsme trénovali, jak si poradit s Honzovým vozíkem – zkoušeli jsme s ním překonávat vodní toky a všelijaké terénní nerovnosti. Studenti nacvičovali různé lanové techniky a práci s horolezeckým vybavením, jejichž znalost nám měla zajistit, že nás ve vyšších horách jen tak něco nerozhodí. Ve výsledku jsme byli schopni Honzu i s vozíkem slaňovat i s ním překonávat různé úžlabiny a strmější svahy. Šlo také o to, aby si Honza vyzkoušel, jaké to je být na nás závislý a jak se cítí při různých transportních „chvatech“.
Jak vlastně padla volba právě na vozíčkáře Jana Krauskopfa?
Honza byl první, koho jsme oslovili, a byl první, kdo kývl. Honza se účastnil benefičního programu Star Dance, má množství aktivit, kterým se věnuje: jezdí bikemaratony, skáče s padákem, hraje sledgehokej. Je z rodu těch, co se nevzdávají, tvoří a žijí. Naší snahou bylo, aby studenti pochopili, že vzájemnou synergií můžeme překonávat v životě různorodé výzvy. Ne náhodou heslem expedice bylo: „Takové výzvy se překonat dají.“ Studenti pomohli Honzovi ke splnění jeho snu, Honza nám ukázal, že handicap není nepřekonatelný mantinel.
Kromě přípravy bylo nutné expedici taky finančně pokrýt. Jak se vám to podařilo?
Využívali jsme různých možností, které nabízí fundraising, a s nimiž jsme studenty seznamovali. Asi polovinu nákladů na expedici jsme financovali z vlastních zdrojů, další finance jsme získali od různých sponzorů ať už formou materiálového vybavení, kdy jsme nejvíce ocenili podporu z Hannah grantu, který celou skupinu vybavil tím nejzákladnějším – stany, batohy, spacáky a trekovými holemi. A zapojili se i další české firmy. Úspěšná byla i crawdfoundingová kampaň, která měla pokrýt výrobu filmu, který o expedici chystáme a doufáme, že nám zpětně také nějaké peníze vydělá.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Limity se překonat dají
Na jaká místa jste se podívali?
Expedice začala aklimatizačním pobytem v Lehu, posléze jsme se přesunuli do Padumu, prošli jsme údolí Zanskaru. Navštívili jsme české školy v Mulbeku i sluneční školu v Kargyaku, kde jsme pobývali u místních a udělali jsme si tam malé etnografické zastavení, abychom trochu nahlédli pod pokličku místního života. Silným zážitkem byla návštěva několika buddhistických klášterů, z nichž asi největší dojem v nás zanechala Puktal gompa. Všichni jsme se dostali pěšky do sedla Šingula, sedlo Tanglangla jsme pouze přejížděli. Myslím, že každý si našel nějaké místo, které si odvezl ve svém srdci a na něž bude dlouho vzpomínat – některá místa, která ve vás takto uvíznou, ani nemusí mít jména.
O expedici vzniká výstava a plánujete besedy i promítání, mimo jiné přijedete na festival Obzory v Praze. Jaké poselství chcete divákům předat?
No Limits, takové výzvy se překonat dají. Nezávislým cestováním otevíráte nádhernou a nevyčerpatelně moudrou učebnici života. Když čtete v jejich stránkách, učíte se zároveň poznávat sami sebe a společnost, kde žijete, uvědomujete si klady a zápory vlastního společenství, jímž jste obklopeni. Cestování nám pomáhá poznávat hodnotový systém a orientovat se v něm.
Jak fungovala týmová práce? Zažili jste při výpravě nějaké perné chvilky?
Perné chvilky samozřejmě nastaly. Hned při odletu nebyl odbaven nejmladší člen expedice, jelikož neměl včas zaplacené vízum. Ztratili jsme člena týmu a s ním také část expedičního materiálu, který měl sbalený již v odbaveném batohu. Nastala i chvíle, kdy jsme se rozhodli, že určitá část cesty by byla pro Honzu, který měl trek zdolávat na koni, hodně nebezpečná, a proto Honza s doprovodem musel část treku „objet“ náhradní trasou. Emočně nám to všem bylo líto, ale učinili jsme odpovědné rozhodnutí, které eliminovalo případnou nesnáz a katastrofu. Pohled na zříceného koně z pěšiny do údolí leccos naznačoval.
Jiný kraj, jiný mrav
Co byste označil za největší zážitek, který jste si z Ladakhu odvezl?
Největším zážitkem pro mě je vždy seznámení se s kulturní odlišností a obecně jiným specifickým kulturním duchem krajiny, země, kterou cestuji. Jinak zde plyne čas, lidé tu mají jiné hodnoty. Vnímáme-li cesty všemi smysly, zjistíme, že každá cesta nabízí množství ingrediencí a slovy básníka jsem vždy rád, když po skončení cesty cítím, že: „…barvy, vůně, tóny odpovídají si…“. Osobně cítím velmi dobrý pocit z toho, že se nám podařilo tuto náročnou expedici uskutečnit se studenty, z nichž většina žádné expediční zkušenosti neměla.
Sám už jste se dřív účastnil expedic například do Arménie, Ruska, Mongolska, Sýrie nebo Vietnamu. Jak vám pomohly předchozí zkušenosti při plánování letošní expedice?
Jedním slovem velmi. Každá cesta předá člověku nějakou zkušenost. Pokud cestujete se studenty, máte samozřejmě daleko větší díl odpovědnosti, kterou na sebe berete. Musíte být připraven na všemožné komplikace, které musíte umět předvídat a předcházet jim. Výborného partnera při plánování expedice jsem našel ve Štěpánu Pastulovi. Jeho přínos pro tuto expedici byl veliký, už jen proto, že do Himálají jezdí pravidelně a tuto oblast dobře zná. Tím, že to není zdaleka moje první cesta se studenty a na všechny předchozí expedice jsme se vydali nezávisle, tedy nikoli s cestovními kancelářemi a agenturami, vím, že co si upečeme, to si také sníme. A vařit mě stále baví, tak uvidíme, kam naplánujeme naši další společnou expedici, určitě však vím, že budeme zase poučenější o krůček dál a výš.
No limits HimalayaExpedice No Limits Himalaya se uskutečnila letos v srpnu, kdy skupina studentů plzeňských gymnázií vyrazila s vozíčkářem Janem Krauskopfem splnit si svůj sen a podívat se do indického Ladaku. Studenti expedici podnikli v rámci plnění náročného mezinárodního programu DofE, v němž si mladí lidé stanovují individuální cíle a výzvy v několika aktivitách – sport, dovednost, dobrovolnictví, expedice, a na cestě k jejich splnění posilují svou zodpovědnost a vytrvalost, poznávají a překonávají sami sebe a získávají nové dovednosti, užitečné pro další studijní i pracovní život. Expedici No Limits Himalaya podpořil mimo jiné program Hannah Grant, který zajistil finanční podporu na expediční vybavení. |
