„Nóóu Fróóst,“ křičíme jako praštění a přídě našich dlouhých kajaků prolamují tenkou vrstvu ledu, která se přes noc vytvořila v zátoce, v níž jsme nocovali. Už svítí slunce, ale na obzoru jsou zasněžené hory a namáčet si při pádlování ruce do vody, to se rozhodně nikomu nechce.
Koukám na své kamarády, kteří musejí být fakt blázni, když si sbalili věci na vodu v době sáněk a lyží a vyrazili na týdenní plavbu do západního Norska. Jasně, jsou to blázni, ale je tu s nimi dobře!
Naše zimní výpravy vznikly, když se Standovi Klokočníkovi a Radkovi Švehlů zdála zima moc dlouhá. Dva kajaky, to je trochu málo, proto oslovili i mě, že hledají dalšího do party. „Jo, to víte, že jedu. Ani nehledejte náhradníka!“ Účast jsem jim oznamoval nadšeně, hlasitě a bál jsem se, že mi místo někdo zabere.
Současně vzniklo „hvězdné“ logo i název „No Frost“. Nevím, co přesně znamená, snad že se nebojíme mrazu? To není pravda, ale na druhou stranu se řídíme Radkovým pověstným „Zima je jen pocit!“ Snad je to verze bojového pokřiku: „Pche, ještě nejni pořádnej mráz!“ Nebo to znamená úplně něco jiného. Je to asi fuk, o název nejde.
První ročník měl dva úkoly: přežít a prozkoumat Sever, aby se v dalších letech mohli přidat další odvážlivci. Vyjížděli jsme pěkně naostro přímo ze zimních Slap s povzdechem, že když se nevrátíme, můžou kamarádi přejmenovat tradiční zimní setkání na náš memoriál.
Průběh akce tomu odpovídal. Vyrazili jsme naprosto nepřipravení a věci neznalí. Neměli jsme moc zkušeností se spaním na sněhu a naše výbava podle toho vypadala. Na vodě jsme byli v pohodě, ale na břehu jsme klepali kosu.
Rozhodli jsme se, že pojedeme do západního Švédska na souostroví Kosterhavet. Počasí se měnilo a až do poslední chvíle jsme byli přesvědčeni o tom, že u Fjällbaky budou skvělé podmínky. Jaký byl však náš šok, když jsme se vybatolili z vyhřátého auta. Záliv byl zamrzlý od jižního obzoru až daleko k severu. Na vzniklou situaci jsme zareagovali trochu překvapivě, ale správně. Navzdory všem předpokladům jsme zamířili ještě víc na sever! To bylo vynikající rozhodnutí. Jen o pár kilometrů dál už byla volná voda! Takže poté, co jsme se zabydleli, uskutečnili jsme svých prvních pár opatrných vyjížděk na moře.
K přespávání jsme si vybrali dřevěnou budku. Tedy, co povídám budku, on to byl hajzlík. Stavení vypadalo luxusně – dřevěná veranda, podzemní obsah zmrzlý na kost, takže pohoda. Jenže později se ukázalo, že prkny v podlaze zespoda pěkně táhne. Poučení pro další ročníky bylo jasné – už nikdy nebýt líný a stavět stan.
Jenže to se řekne lehko. Jedna z potíží zimní akce je v tom, že jsou dlouhé noci. Ležet od šesti od večera až do devíti ráno, to by v mrňavém stanu nikoho nebavilo. Radek to druhý rok vyřešil koupí vynikajícího týpí. Na jeho stavbu potřebujeme jednu tyč, dvanáct kolíků a dostatečně veliký prostor. Odměnou nám je prostorné obydlí, kde se dá sedět i udělat otevřený oheň. Abych Radkovi radost z nového stanu trochu zkalil, zvětšil jsem sekerkou vchod. Nemá se vytahovat!
Mít střechu nad hlavou, to není všechno, občas totiž spíme pod širákem. Na první pohled to vypadá strašidelně – rtuť v teploměru se v noci schovává hluboko v modrých číslech, ale odměna je velkolepá. Kromě záchvatů ischiasu má člověk možnost sledovat noční oblohu, východ slunce a jako třešničku na dortu vrstvu jinovatky na spacáku. Proto jsme postupně pořizovali spacáky teplejší. No, a v druhém roce jsme nocovali i při teplotě -24 °C, proto už máme pořádné zimní karimatky.
A proč to celé podstupujeme? Zimní pádlování na moři má svoje kouzlo. Břehy jsou prázdné a hladina zrovna tak. Všude panuje zvláštní klid. Sem tam letí po obloze pták, občas zahlédnete tuleně. Slunce je celý den nízko nad obzorem a všechno má netušené odstíny. Jednou to okusíte a nemůžete jinak. Proto jsme se rozhodli pokračovat.
Díky nečekanému objevu, že víc na severu je větší teplo, jsme se rozhodli, že pojedeme druhý rok do Norska a opět v původní sestavě. Vybrali jsme oblast kolem ostrova Bømlo. Tady se může vyřádit každý. Ve spleti ostrůvků se dá projíždět celé dny, občas se moře rozšíří do otevřených ploch, které mají krásné názvy: Trollossen, Godossen (osen znamená mělčina). S trochou odvahy můžete vyplout na otevřené moře.
V tomhle roce jsme odvahu neměli. Klademe velký důraz na bezpečnost, a i když bychom měli dostatečné zkušenosti i výbavu, je zdejší ledová voda něco jiného než teplý Jadran. Dali jsme tedy přednost toulání mezi ostrovy.
Ukázalo se, že konec února je pro návštěvu západního Norska úplně ideální. V létě se kvůli charakteru ostrovů těžko hledá tábořiště a pořád tu prší. V zimě není nikde ani noha, a tak přespáváme u letních sídel a mol, kde by nás v létě ani nenapadlo přistávat. K tomu nám přes den téměř vždycky svítilo slunce a panovalo bezvětří. Doma tou dobou sněžilo nebo bylo -15 °C.
Po ránu si hovíme v doupěti, než nás vytáhne slunce. Pak vykopeme kuchaře a pozorujeme, jakou ňamku nachystá. Radek je excelentní kuchař, a tak debužírujeme na palačinkách s rumem, italském rizotu a nechybí ani ryby, které loví Standa. Trpí chorobou, která mu nedá pokoj, dokud nějakou tresku neuloví. Vymýšlí na ryby mazané lsti a zatím mu to vychází. Jednou jsme ulovili neznámé barevné ryby a v obavě, že jde o prudce jedovaté tygrouny skvrnité, jsme je pustili. Později je Standa identifikoval a bohužel – byli to výteční pyskouni.
Pádlování tedy není jedinou náplní dne. Doma se moc nevídáme – jsme z různých částí Čech a spoustu času si prostě povídáme o kajakování nebo o moři. Na vodu se vypravíme kolem poledne, a protože hledání tábořiště je složité, býváme před šestou zase na břehu. Když do doby na vodě započítáme rybolov, je jasné, že žádné dlouhé štreky nejezdíme. Ale upluté námořní míle se násobí počtem stupňů Celsia pod nulou, ve kterých se jezdilo, víme?
Plavbu si užíváme. Tu jedeme jako pavlačové drbny, tu každý sám za sebe. Koukáme na moře, ostrovy, zasněžené hory a myslíme si na své. Klasický paradox – na moři se stýská po domově a rodinách, a třetí den po návratu si voláme: „Doma dobrý, ale už bysme měli zase někam vypadnout.“ Proto po druhém ročníku už řešíme jenom, kdy pojedeme, ne, jestli pojedeme.
Zatím poslední ročník našich zimních výprav přinesl velkou změnu. Protože jsme všem hlásili, že v zimě je v Norsku líp než v Čechách, přidali se noví účastníci: Jirka Staněk a Stanďoch. Cíl jsme posunuli o kousek dál na sever, do Helgelandu.
Pět účastníků znamená, že se vyplatí půjčit velké auto a doprava je mnohem pohodlnější. U volantu se střídáme po dvou hodinách, a řízení tak na každého vyjde až po osmi hodinách. Jen Prďoch, povaha dobrodružná, považuje jízdu po mezinárodní silnici za moc fádní. Tak dojel s kajaky na střeše tranzitu po zaváté silničce až k vlekařově boudě u sjezdovky a marně se dožadoval, aby nás i s autem vytáhli nahoru, protože to je skvělá zkratka.
Během jízdy autem ale došlo k velké změně. Dostali jsme varování, že v Helgelandu mají být vichřice a déšť. Kromě možných potíží na moři by tak bylo složité se po zledovatělých silnicích na místo dostat. Moudře jsme ustoupili a jeli na loňské místo.
Díky tomu, že jsme se zase víc otrkali, jsme konečně vypluli na volné moře. To je zážitek, kterému se nic nevyrovná. Po pravé ruce oceán, kdesi za obzorem Island a Grónsko. Do skal buší vlny ze vzdálené bouřky, a i za bezvětří tak můžete užít trochu adrenalinu ve vlnách. Krása končí při otáčení lodí u ostrůvku s majákem. Radek blouzní a je z něj básník. Vyvrcholení jízdy komentuje: „Každý správný kajak obepluje maják!“ a my se vracíme z ráje zpátky na zem.
Zbývá popsat, jak trávíme večery. Ne, nesedíme zmrzlí na kost na kamenech a netěšíme se, až přijde ráno! Ve chvíli, kdy se naše kajaky dotknou břehu, začíná organizovaný zmatek. Radek vaří, Standa kuchá ryby, Stanďoch s Jirkou stavějí stan a já všem radím a píšu lodní deník.
Po jídle začíná zábava. Tak třeba se Stanďoch rozhodne udělat oheň. Pošle mě pro dřevo, které tahám minimálně hodinu. Po natahání kubíku dřeva náš palič rezignuje, že to stejně hořet nebude, a jde fotografovat úplněk. Pokrčím rameny a další hodinu dřevo tahám zpátky do lesa. Nebo jsme založili volné sdružení Ku-Kuksa-Klan, které se po večerech věnuje dlabání dřevěných misek (sámsky „kuksa“). Únava ze zimy ale bývá i přes málo ujetých mil značná, a tak zalézáme třeba v půl desáté.
Při organizování třetího ročníku jsme zjistili, že nejdůležitější je pro nás parta, ve které jedeme. A jsme zpátky u otázky, proč No Frost vznikl. Radek v létě pracuje a nemá na pádlování čas. Proto vyrážíme, když může. Navíc se termín výpravy mění podle situace – druhý rok jsme vyrazili dřív, abych se vrátil k narození syna Lukáše, a co bylo při hledání termínu třetího ročníku, to radši rozepisovat nebudu.
I když nevím, proč výpravě říkáme No Frost, vím, proč to celé podnikáme. Nejsme polárníci ani extrémní kajakáři. Asi bychom za polárním kruhem dva měsíce nedali, ale na druhou stranu si vážíme borců, kteří to dokážou. Prostě si plníme sny o dlouhých zasněžených expedicích. K tomu máme ještě jedno přání! Nechci ho zakřiknout a chytrému čtenáři jen napovím. Chceme totiž z kajaku vidět něco, co se dá vidět jen v noci na severu. Už víte, proč pořád mrzneme?!
Kompletní lodní deníky najdete na kachnakajak.blogspot.cz.
Zaujaly vás příběhy o objevování krás přírody z paluby seakajaku? Díky zázemí firmy HG Sport v pražské Troji jsou zážitky z pádlování na mořských a jezerních kajacích daleko dostupnější, než si myslíte. Více na www.hgsport.cz.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
Podívejte se. Po „rozkliknutí“ příspěvku se vlevo oběví nějaký „čínský“ text. Níže je malý kousek zkopirován.Tak to určitě být nemá, nebo ano? Ferda z Beskyd
Články v okolí