Významný mořeplavec a badatel, zajímal se o severní oblasti. Otevřel námořní cestu podél východního pobřeží Evropy a na severu Asie, pomohl vylepšit mapu Špicberků. Po svých úspěšných expedicích vydal rozsáhlé vědecké dílo s poznatky geologickýmy a geografickými poznatky. Za své činny byl povýšen do šlechtivkého stavu.
NORDENSKJÖLD Nils Adolf Erik (* 18. 11. 1832, Helsinky, Finsko, † 12. 8. 1901, ostrov Dalbyö u Lundu, Švédsko) – švédský polární badatel, původem z Finska, objevitel severovýchodního průjezdu
Severní konec Asie jest nízký výběžek, zátokou rozdělený vedví, rameno východní vyčnívá o něco dále na sever než západní. Horský hřbet nenáhlými svahy běží od východního ramene dovnitř země směrem jižním, a zdá se, že již na dohled od ramene západního dosahuje výše 300 metrů. Jako rovina u paty jeho, tak i témě bylo skoro úplně ledu prosté. Jen po stráních horských a ve hlubokých roklích a úžlabinách na rovině sněhovými bystřicemi prorvaných ukazovala se velká bílá pole sněhová. Nízká ledová pata byla skoro ještě všude při břehu mořském. Ale žádný ledovec nevalil modravě bílé spousty ledu se stráních horských a žádná jezírka vnitrozemská, žádné vyčnívající útesy skalní, žádné vrcholky hor nedodávaly přirozené ozdoby krajině, která byla nejjednotvárnější a nejpustší ze všech, jež jsem kdy viděl na dalekém severu.
Plavba lodi Vega podél severního pobřeží Evropy i Asie pod velením N. A. Nordenskjölda v letech 1878–80 nebyla jen významným geografickým objevem, ale současně otvírala důležitou dopravní cestu. Za pomoci ledoborců využívá ruská (donedávna sovětská) flotila severovýchodní průjezd k zásobování Sibiře a Dálného Východu. Se stoupajícím strategickým významem východní Asie a pacifické oblasti vzrostl i význam námořní cesty podél severního pobřeží Sibiře.
Švédské výpravy na Špicberky
Východní oblasti carské říše byly prvním cílem N. A. Nordenskjölda. Spolu s otcem se vydal, ještě jako student geologie a mineralogie na univerzitě v Helsinkách, na Ural. Zkoumal chemické složení zdejších hornin – malachitu a měděných rud. Chtěl se vypravit za nerostným bohatstvím Sibiře, ale krymská válka nepřála podobným podnikům. Carský režim, který v 50. letech 19. století ovládal Finsko, přinutil liberálně smýšlejícího Nordenskjölda odejít za hranice. Usadil se ve Švédsku a v roce 1858 se připojil k výpravě na lodi Fridtjof, kterou vedl Otto Torell na Špicberky. O tři roky později (1861) podnikl pod Torellovým vedením a spolu se skupinou vědců na lodích Aelos a Magdalena znovu cestu na Špicberky a sám tam vedl další expedici v létě 1864. Výsledkem švédských vědeckých výprav z let 1858–64 byla nová podrobná mapa Špicberského souostroví. Tyto výpravy se také staly podnětem k hledání cesty k severnímu pólu.
V červenci 1868 se vydala expedice, vedená A. E. Nordenskjöldem, s parníkem Sofia k souostroví Špicberky. Členové výpravy prozkoumali Medvědí ostrov (22.–27. 7.) a pokračovali v geologickém průzkumu Špicberků, kde bedlivě sledovali především ložiska uhlí. Na konci srpna (23. 8.) zamířila Sofia ke Grónsku. Dosáhla 81° 42’ severní šířky (19. 9.), ale v dalším pronikání k severu jí zabránila ledová bariéra.
Nordenskjöld se začal zabývat možností dosáhnout severní pól na saních se psím spřežením. V červenci 1872 proto zakotvil v grónském přístavu Godhavn (dnes Nuuk), ale dostal se asi jen 50 km do vnitrozemí ostrova, když pro další cestu mimořádně těžkým terénem neměl vhodné vybavení. Poslední pokus podnikl A. E. Nordenskjöld na počátku roku 1873 ze Špicberků. Na saních přejel některé z ostrovů a pokusil se pokračovat po volném moři. Nakupené vrstvy ledu, hluboké trhliny a nezamrzlé vodní plochy zamezily Nordenskjöldovi v dalším postupu k severu a donutily jej vrátit se.
Z Tromsø so Nové Země
Na popud některých ruských badatelů a s finanční podporou göteborského mecenáše Otto Diksena vyplul Nordenskjöld na lodi Preven v červnu 1875 z Tromsø k souostroví Nová země. Ledová bariéra donutila loď zamířit k jihu a průlivem Karskije vorota vplout do Karského moře a proniknout k ústí Jeniseje. Na člunu Anna se Nordenskjöld vydal v srpnu 1875 proti toku sibiřského veletoku až do osady Dudinka. Pokračoval říčním parníkem do Jenisejska a po souši do Krasnojarska. Odtud odjel do Moskvy a Petrohradu (5. 11. 1875).
Na konci července 1876 (25. 7.) Nordenskjöld vyplul na lodi Imer z Tromsø, aby zopakoval námořní cestu k ústí Jeniseje a tak prohloubil vědecké poznatky minulé cesty. Imer proto zamířil k Nové Zemi a průlivem Matočkin Šar pronikl do Karského moře (31. 7.). Pokračoval k poloostrovu Jamal a 15. srpna dosáhl ústí Jeniseje. Současně vyrazila ze Stockholmu přes Petrohrad a Moskvu druhá část expedice, skupina vědců v čele s profesorem Tellem. Dostala se po souši do Jenisejska (16. 7.) a parníkem se dopravila do Dudinky na dolním toku Jeniseje. Obě části expedice se nesetkaly, a zatímco Nordenskjöld se s lodí Imer vrátil do Skandinávie (22. 9.), Tellova skupina se vrátila po Jeniseji a přes evropskou část Ruska do Stockholmu až v prosinci 1876. Vědecký úspěch při poznávání sibiřské přírody doplňoval ekonomický přínos, jímž bylo poznání dopravních možností podél severního pobřeží Ruska.
Další vědecká expedice plující na sever
Po důkladných přípravách, kdy N. A. Nordenskjöld využil zkušeností z předešlých výprav, vydala se ze švédského přístavu Karlskrona 22. června 1878 nová expedice na lodi Vega. Posádku, které velel kapitán Louis Palander (1842–1920), tvořilo 21 mužů. Spolu s geologem Nordenskjöldem se do polárních moří plavilo dalších osm odborníků – hydrologové, biologové, meteorolog a lékař. V bouřlivém počasí pokračovala Vega do Göteborgu a podél norského pobřeží do Tromsø.
V doprovodu ruského parníku Lena proplula Barentsovým mořem k Nové zemi (28. 7.) a do Karského moře. V blízkosti poloostrova Vajgač se Nordenskjöldova výprava na několik dní zastavila. Pokračovala průlivem Jugorskij Šar k severovýchodu a podél pobřeží Jamalu k Bílému ostrovu a k ostrovu Dixon (6. 8.) v Jenisejském zálivu. Odtud zamířily Vega a Lena ke Kamenným ostrovům v blízkosti Tajmyru (11. 8.), kde hustá mlha zpomalila další plavbu. Po týdnu (18. 8.) dopluly k souostroví, které dostalo Nordenskjöldovo jméno, a dále k Čeljuskinovu mysu, nejsevernějšímu bodu asijského kontinentu (20. 8.).
Další plavba obou lodí směřovala k Severní zemi, kde je ohrožovaly ledové kry a lodím hrozilo, že uvíznou v zamrzajícím ledu. Po dalších deseti dnech dospěly k ústí Leny (28. 8.), kde se jejich cesty rozdělily – Lena se vracela pod velením kapitána Johansena po stejnojmenné řece a Vega se snažila proniknout dál na východ. S úspěchem unikala ledové hrozbě. Průlivem Dmitrije Laptěva proplula do Východosibiřského moře a zamířila k Medvědímu ostrovu (3. 9.). Štěstí Nordenskjölda neopouštělo, když se mu podařilo nalézt kanál volného moře a pokračovat k východu. Vega minula mys Šeljagskij (6. 9.) a mezi ledem se pohybovala k dnešnímu Šmidtovu mysu, kam před sto lety doplul J. Cook.
Přezimování na Čukotce
Zamrzlé moře donutilo Nordenskjöldovu výpravu k přezimování (28. 9.) u břehů Čukotky. V ledových okovech zůstala Vega do 18. července 1879. Potom za pouhé dva dny doplula k Východnímu (Děžňovovu) mysu a dokončila plavbu z Atlantiku do Tichého oceánu severovýchodní cestou. Nějaký čas křižovala Vega Beringovým průlivem, kde Nordenskjöld hledal odpověď na otázku, zda ostrovy mezi Asií a Amerikou netvoří pevninský pás, spojující oba kontinenty. Po dvou dnech pak přistál na západním pobřeží Aljašky a dál pokračoval k ostrovu Svatého Vavřince (31. 7.). Bouřlivé počasí nedovolovalo přistát na Kamčatce, a proto Vega pokračovala ke Komadorským ostrovům na Beringův ostrov. Teprve odtud N. A. Nordenskjöld odeslal telegram o úspěchu výpravy.
Dlouhá doba, kdy chyběly zprávy o Nordenskjöldově výpravě, vedla amerického novinářského magnáta J. Gordona Bennetta k vyslání lodi Jeanetta na její záchranu. Velel jí zkušený polárník G. W. De Long, který spolu s některými členy této expedice v Arktidě zahynul.
Od Kamčatky pokračovala Vega do Japonska, kde se zastavila v Jokohamě (2. 9.) a dál plula na Borneo a Cejlon. Nový rok 1880 slavila její posádka v Indickém oceánu a po cestě Suezským průplavem přistála 14. února 1880 v Neapoli. Podél západního pobřeží Evropy pak dospěla 24. února 1880 do Stockholmu.
Hrdinství oplaceno šlechtickým titulem
Nils Adolf Erik Nordenskjöld se stal švédským národním hrdinou. Byl povýšen do šlechtického stavu a zahrnut dlouhou řadou domácích i zahraničních vyznamenání i čestných členství vědeckých společností. Vysoké pocty obdrželi i další účastníci jeho objevitelské plavby – velitel Vegy L. Palander postupoval ve vysokých hodnostech (viceadmirál 1903, admirál 1910) a v letech 1901–05 zaujímal místo ministra námořnictva.
Výsledky objevitelské cesty z let 1878–80 shrnul N. A. E. Nordenskjöld do pětidílné knihy, která v prvním svazku podává zprávu o průběhu cesty a zahrnuje popis meteorologických poměrů v místech, kudy jeho výprava plula, spolu s etnografickými a historickými postřehy vědeckých účastníků (včetně čukotsko-rusko-švédského slovníku). V dalších svazcích Nordenskjöld shrnul bohaté výsledky expedice při pozorování magnetických, hydrologických a glaciologických jevů, o flóře a fauně polárních oblastí. Podtrhl tak význam výpravy, který nespočíval pouze v otevření námořní cesty kolem východního pobřeží Evropy a severních oblastí Asie.
Počátkem léta 1883 se Nordenskjöld znovu vydal do Arktidy. Lodí Sofia se nechal dopravit na západní pobřeží Grónska. Pokusil se proniknout do vnitrozemí (7. 7.), ale prudké tání sněhu znemožňovalo další postup a v polovině srpna 1883 Nordenskjöldova výprava odplula. Její vůdce shrnul své zkušenosti a dosavadní poznatky o největším ostrovu světa v rozsáhlé monografii Grónsko (1885). Podle jeho ideje tvoří ledový příkrov jen jakousi bariéru, za kterou už není vnitrozemí ostrova zaledněno. Tuto teorii vyvrátil F. Nansen, když v roce 1888 přešel Grónsko na lyžích.
Řadou prací obohatil N. A. E. Nordenskjöld dějiny geografie – vydal faksimili slavného cestopisu M. Pola Milion, zabýval se historií objevování Sibiře a Střední Asie a i v dalších jeho geografických dílech jsou rozsáhlé pasáže o historii poznávání příslušné části světa.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
