Ruský zoolog a antropolog se zabýval především poznáváním Papuánců a příbuzných etnik. Přinesl mnoho poznatků o životě lidí žijících v Oceánii. Bojoval proti kolonizaci a utlačování původního obyvatelstva.
MIKLUCHO-MAKLAJ Nikolaj Nikolajevič (* 17. 7. 1846, Rožděstvěnskoje, Novgorodská gubernie, Rusko, † 14. 4. 1888, Sankt Petěrburg, Rusko) – ruský antropolog a etnograf, badatel v Oceánii.
Potom jsem rozvázal ranec s dárky – s hřebíky, tabákem, pruhy červené látky – a prohlásil jsem, že bych chtěl „tamo gate“. Ozvaly se výkřiky, že už žádné nemají, že všecky vzali Rusové. Trval jsem na svém a tvrdil, že lebky mají, a znovu jsem jim ukázal kousek tabáku, tři hřebíky a dlouhý pruh rudého kartounu, to byla cena, kterou jsem určil za jednu lebku. Domorodci po chvíli jednu lebku opravdu přinesli, o něco později ještě dvě a posléze ještě tři. Rád jsem jim dal, co jsem slíbil, a ještě každému navíc místo jednoho dva kusy látky. Svázal jsem lebky, připevnil je k holi a přehodil si kořist na záda. Vůbec jsem nemyslel na to, že je obsypána mravenci. Velmi mě mrzí, že mi divoši nedali žádnou spodní čelist; ty bedlivě střeží a nejsou ochotni se s nimi rozloučit. Slouží jim jako památka na nebožtíka.
S poněkud zvláštním příjmením ruského badatele Nikolaje Nikolajeviče Miklucho-Maklaje (první část zdědil po otci, pocházejícím z ukrajinské šlechtické rodiny, druhou si připojil později podle jména jednoho z předků, kozáckého atamana) je spojeno poznávání Nové Guineje. Přírodovědec Nikolaj Miklucho získal vzdělání v Německu, když pro účast na studentské demonstraci musel opustit ruské školy. Na univerzitě v Jeně se stal žákem zoologa a paleontologa Ernsta Haeckela, jednoho z předních zastánců darwinismu. Se svým učitelem podnikl v roce 1866 první badatelskou výpravu – na Kanárských ostrovech studovali mořské houby a mozek žraloků.
Po dokončení univerzity v Jeně (1868) se Miklucho-Maklaj vydal do arabských zemí, aby se v blízkosti Rudého moře věnoval zoologii. V převleku se pohyboval po Arabském poloostrově, jehož obyvatelé nedůvěřovali cizincům. Po několika měsících, naplněných dobrodružstvím, se vrátil do Ruska a v Petrohradě se zabýval studiem a klasifikací mořských hub ze severních moří. Navrhl uspořádání výpravy, která by studovala mořskou faunu od Ochotského moře až do rovníkových oblastí Pacifiku. Začal se hlouběji zabývat antropologií a etnologií a obě tyto disciplíny zařazoval do badatelského programu připravované námořní expedice.
První výprava do Nové Guinei
Z kronštadtského přístavu vyplula 8. listopadu 1870 korveta Viťaz a přes Kodaň a Madeiru zamířila přes Atlantik k jihoamerickým břehům a Magalhãesovým průlivem do Tichého oceánu. Zastavila se na Velikonočním ostrově, na Tahiti a u Samojských ostrovů. Pokračovala k Novému Irsku a po 316 dnech plavby se před její posádkou objevila Nová Guinea (19. 9. 1871).
Usadil se na severu ostrova, v zátoce, která nese jeho jméno (i když v anglickém přepisu McLayova). Po týdnu jej posádka Viťazu opustila a Miklucho-Maklaj zůstal na Nové Guineji se Švédem Olssonem a Polynésanem, kterého nazýval Boy, čtrnáct měsíců. Trpělivě vyhledával kontakt s Papuánci. Ruský badatel dokázal vytvořit ovzduší důvěry ve vztazích s místními obyvateli: Mnohokrát jsem měl možnost přesvědčit se, jak domorodci oceňují mé chápání. Poznali, že s nimi jednám otevřeně a zajímám se jenom o to, co mi jsou ochotni sami ukázat. Pozoroval jejich život a zvyky, sbíral jimi vyráběné předměty stejně jako přírodní zvláštnosti a zajímavosti.
Zatím se v Evropě rozšířila zpráva o úmrtí Miklucho-Maklaje či jeho zmizení během dlouhého pobytu na Nové Guineji. Velké překvapení proto vyvolalo setkání s ním u námořníků z lodi Izumrud,když v prosinci 1872 přistáli u Maklajova pobřeží. S nimi se pak vydal Miklucho-Maklaj na zpáteční cestu. Zastavil se na Molukách a Filipínách a zabýval se otázkou etnické příbuznosti původních obyvatel tohoto souostroví (tzv. Negritos) s obyvateli Nové Guineje. Izumrud pokračoval do Hongkongu a odtud se ruský badatel vydal na další lodi do Singapuru a Batávie(Jakarty) na Jávě. V horském městečku Buitenzorg (dnes Bogor) odpočíval a zároveň třídil a zpracovával poznatky ze svého více než ročního pobytu na Nové Guineji.
Antropologické výzkumy mezi papuánci
Záhy začal Miklucho-Maklaj připravovat novou cestu k Papuáncům. Na malém malajském člunu se 23. února 1874 vypravil k jihozápadnímu pobřeží Nové Guineje, které tehdy patřilo Nizozemsku. Věnoval se zde antropologickému výzkumu obyvatelstva a doplňoval geografické vědomosti o málo probádaném ostrově. Pobyt mezi zdejšími obyvateli přesvědčil ruského vědce, že příčinou neustálých bojů mezi kočujícími kmeny je neblahé působení malajských obchodníků s otroky.
Začal se zabývat myšlenkou na sjednocení papuánských (melanéských) kmenů, aby mohly čelit náporu malajských i evropských kolonizátorů. V prosinci 1874 odcestoval do Malajska, kde se věnoval antropologickému zkoumání jeho obyvatel. V horách mezi státy Pahang, Kelantan a Terangganu objevil trpasličí kmen, který mohl považovat za blízce příbuzný s Melanésany. Po setkání s „lesními lidmi“ se dostal k řece Patani, pokračoval na území Siamu (Thajska) a v prosinci 1875 doputoval do Singapuru.
V únoru 1876 se znovu vracel k přátelům Papuáncům na severovýchodní pobřeží Nové Guineje. Na škuneru Seabird sledoval obchodní cestu na Celebes, Palau, ostrov Yap (popsal od té doby známé obří kamenné peníze), ostrovy Admirality a souostroví Agomes a koncem června 1876 se dostal do míst, kde pobýval v letech 1871–72. Zůstal zde do listopadu 1877, kdy nastoupil na loď Flower of Jarrow, se kterou se vrátil do Malajska.
Poznávání dalších etnik Oceánie
Zhoršené zdraví odvedlo Miklucho-Maklaje z rovníkové oblasti do Austrálie. Přestěhoval se do Sydney, věnoval se zoologii, ale i antropologii, protože mohl lépe poznávat příslušníky různých etnik z Oceánie. V březnu 1879 nastoupil na americkou loď Saddie F. Caller a obeplul na ní Nové Hebridy, Admiralitní ostrovy a Šalamounovy ostrovy. Při jedné ze zastávek přestoupil na parník, kterým cestovali misionáři na jižní pobřeží Nové Guineje. Zamířil s nimi do Port Moresby a v této části ostrova marně hledal zvláštní skupinu obyvatel se žlutou pletí.
Vrátil se do Austrálie, aby studoval antropologické rysy zdejších domorodců. Organizoval v Sydney výzkumný ústav pro studium mořské fauny. Zasáhl i do osudů původních obyvatel Nové Guineje, jejíž část se chystali obsadit Australané. Nakonec využil pobytu ruských lodí v Sydney a vrátil se na jedné z nich jako oslavovaný vědec do Ruska. V září 1882 přednesl v Ruské geografické společnosti zprávu o svých výzkumech.
Ještě jednou se vypravil na Novou Guineu. V březnu 1883 vystoupil z korvety Skobelev na Maklajově pobřeží a několik dní pozoroval změny, ke kterým v této části ostrova došlo. Při dalším pobytu v Austrálii se oženil a v roce 1886 se vrátil do Ruska. Protestoval proti německému záboru severovýchodní části Nové Guineje a v Rusku agitoval pro vytvoření kolonie v Oceánii. Jeho návrh sice získal jistou odezvu mezi ruskou veřejností, ale Miklucho-Maklaj nezískal podporu carova okolí. Zemřel při práci na přípravě druhé části svých zápisků z Nové Guineje v únoru 1888. Pověst na Nové Guineji hovoří o Maklajovi, který přinesl jejím obyvatelů železné sekyry namísto kamenných.
Zprávy o životě a činnosti Nikolaje N. Miklucho-Maklaje inspirovaly Jaroslava Vrchlického k trojdílné básni, zařazené do sbírky Bozi a lidé. Na základě výzkumů ruského etnologa zabýval se papuánskými jazyky český badatel Čestmír Loukotka v díle Lingua papuanensis (1957).
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
