Nikko

Takovému, že nejeden průvodce „varuje“ potenciální návštěvníky, aby zvážili, zda si tuto destinaci vybrat právě v době turistické špičky. Není divu – v lesích mezi vysokými kopci okolo, s velkým množstvím bohatě zdobených chrámů a 120 kilometrů severně od Tokia, to jsou celkem ideální parametry pro tip na výlet.

Místo je to tedy ale jinak okouzlující a fakt, že zde buddhističtí mniši měli vyhlášené centrum způsobilo, že zde zatoužil být pohřben šógun Tokugawa Ieyasu, jehož vláda znamenala začátek 250 let dlouhé prosperity éry Edo (za jeho vládnutí se taky stalo hlavním městem Edo, dnešní Tokio). U šóguna Tokugawy se musím zastavit; zemřel 1617, ale teprve jeho vnuk začal v roce 1634 v Nikko se stavbou mauzolea a okolí: původní chrám Toshogu, gró celého komplexu, byl zcela přestavěn a za tím účelem bylo zaměstnáno 15 000 umělců z celého Japonska. Ti kromě chrámu postavili i mauzoleum a celou řadu drobných staveb. Jedná se o značně rozsáhlý komplex, který možná nemá v Japonsku obdoby, minimálně pokud jde o výzdobu, protože takovou hru barev a detailů jen tak neuvidíte. Celé to působí trochu „čínsky“, tím mám na mysli časté používání zlaté a celé řady dalších výrazných barev, na Japonské chrámy poněkud nezvyklé. Rovněž tak řezbářská práce je na mistrovské úrovni, v podstatě není místa, kde by něco nebylo, ať už se jedná o tři opičky „nevidět, neslyšet, nemluvit zlo“ nebo o další zvěřenu a kytky.

Jak už bylo zmíněno, šógun Tokugawa je spojován se začátkem prosperity Japonska, ale sluší se rovnou dodat, že pro svoje politické cíle neštítil ničeho. V několika bitvách se svými politickými rivaly nekompromisně upevnil svoje postavení, dohnal k seppuce (harakiri) svého prvorozeného syna (protože to pro něj bylo politicky výhodné) a zapříčinil pozdější totální izolaci Japonska vůči zahraničí. Ohromující komplex chrámu Toshogu v Nikkó dobře ilustruje jeho povahu stejně tak jako fakt, že si ještě během svého života zajistil, aby byl po smrti uctíván jako bůh. Tolik o šógunovi Tokugawa, potažmo komplexu chrámu Toshogu, který je centrem všech chrámů města Nikko.

Ale na dvě úsměvné věci bych málem zapomněl: tou první je posvátná stáj v areálu chrámu, kde se lze dozvědět o tom, že živý kůň Koha (ke spatření uvnitř denně 10-14:00) je dárek Novozélandské vlády, a že v Japonsku není druhého takového darovaného posvátného koně ze zahraničí. Na cedulce je koníkův denní řád, takže se např. dočteme, že zatímco v 16:30 dostává dávku píce jako „supper“, stejný úkon ve 21:00 představuje „dinner“. Druhou věcí jsou vyřezávaní sloni u vstupu; má je na svědomí umělec, který slona v životě neviděl – zvláště pak detail jejich dračích tesáků a drápů dodává zvířatům na určité magičnosti. Tolik o posvátném chrámu, posvátné stáji, slonech a vůbec. Koupili jsme si kombinovaný lístek a prolezli i nějakou tu zahradu a samozřejmě víc chrámů, ale tím vás unavovat nebudu, i já jsem chrámy už unaven.

Do setmění zbývaly ještě dvě hodiny, takže jsme využili výhod našeho Nikko-passu, který kromě dopravy Tokio-Nikko-Tokio zahrnoval i místní busy a na jeden takový jsme si počkali. Alpskými serpentinami se autobus po necelé hodině vyšplhal o 1000 m výš, kde už začínal národní park Nikko. U obrovského jezera Chuzenji, které dosahuje hloubky 160 m a které tady kdysi vzniklo zásluhou těsně stojící sopky Nantai (2500 m n.m.) jsme se krátce prošli a vyfotili na požádání zmatenou japonskou turistku na její dva foťáky (digitální a na film). Přiznala se nám, že navštívila Prahu. U místních rybářů jsme ihned zaregistrovali jistou odlišnost v know-how, totiž používání podvodních schůdků; takový rybář 50 m od břehu s vodou jen po kolena vypadal hned podezřele. Ale to už jsme museli upalovat na poslední bus zpátky do města, tenhle kout nás stejně čekal zítra.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ubytování jsme si vytelefonovali den předem; píšu vytelefonovali, ale paní v Nikko uměla anglicky jen „tomorrow“, ale nějak to prostě dopadlo. Jednalo se o klasický ryokan, čili menší rodinné zařízení, kde se spí na zemi na matracích tatami a dole je pak teplý pramen onsen, společný pro stejné pohlaví. Díky tomu, že jsme tady byli netradičně od neděle do pondělí jsme ale celý ryokan sdíleli jen s majiteli. A protože jsme na pokoji objevili televizi, neodolali jsme a poprvé za dobu, co jsme v Japonsku, projeli všechny jejich kanály. Výsledek? Bída, úroveň byla snad ještě horší než v Číně. Sice jsme byli ušetřeni politicko-výchovné masáže, ale kam oko dohlédlo, tam reklamy nebo od pohledu přiblblé talk-show. Okno pokoje bylo do ulice, která se přes noc nezklidnila (jak jsme marně doufali). Přesto, že se kolem Nikko tyčí obrovské hory a přes město nevede žádný na mapě viditelný tranzit, auto stíhalo auto a maximální pauza byla tak patnáct sekund. Při absenci dvojitých skel (v Japonsku klasika) byl hluk strašnej a po šesté ranní dosahoval už takové intenzity, že jsme radši vstali. Automobilismus je holt v Japonsku rozvinutý, všeobjímající a kolikrát nesnesitelný.

Vydali jsme se opět busem nahoru, ale vystoupili už cestou u lanovky, protože jsme si naplánovali výlet lesem. Z toho se nakonec vyklubal regulérní trek pěšinou prudce se pnoucí kamsi nahoru lesem, kde jsme se museli často vyhýbat opičím exkrementům (zdá se, že opice kadí zřejmě se škodolibou radostí přímo na cestě). Po několika rozcestích, kdy bylo nutné zapojit pořádně intuici (značení v Japonsku teda nic moc a pokud nějaké je, tak zásadně ve znacích) jsme dosáhli no-name vrcholu, dali se na sestup k již zmiňovanému jezeru a cestou chvíli pozorovali stádo opic. Pod jezerem jsme z terasy shlédli stometrový vodopád, já si dal v jídelně nudle udon s nějakou podezřelou hnusořasou nahoře a pak už nám jel autobus, který nás dovezl až na začátek mokřadu, kterým vedla asi šestikilometrová tak trochu naučná cesta z hatí.

Tady už takovej klid nebyl, míjeli jsme plno postarších turistů, vesměs dámských skupin (že by manželé zatím rybařili?), takže jsme byli „nuceni“ donekonečna opakovat „koničiva“. Taky tady byly děti, několik autobusů jich bylo a nás překvapilo, že je nechali jen tak bez dozoru rozprsknout se volně po trase. Příroda vůkol byla krásná, za nerozkvetlou (zatím) loukou s tůněmi se tyčila k nebesům sopka Nantai a to doslova, protože vrcholek měla již v mracích. Došli jsme k dalšímu vodopádu, jehož voda měla úplně jinou „kresbu“ než u toho předchozího a vystoupali o další úroveň výš, kde se nacházelo jiné jezero, menší, na chvíli jsme se zastavili a pozorovali rybáře, kterak muškařejí (poznámka pod čarou: japonský rybář má rybářský lístek přišpendlený na klobouku, takže případná kontrola probíhá zřejmě ze břehu a nedochází tak k obtěžování).

Náš čas se ale nachyloval, obešli jsme jezero, zjistili, v kolik nám jede bus zpátky do Nikko a ve vyšetřené půlhodině se vydali na konec malého lázeňského komplexu Yumoto, kde jsme podle stoupající páry našli vyvěrající prameny horké sirnaté vody. Bylo tady několik dřevěných stříšek s parádní patinou, pod kterými si místní lázeňští čerpají vodu do svých přilehlých onsenů, ale našlo se zde i několik volně přístupných louží, kde byla teplota pramene snesitelná a ulevila mým uchozeným chodidlům; kolemjdoucí japonská turistka se ptala, jestli to není moc horké a když zjistila odkud jsme, pookřála a říkala „Praha“ (tohle je na Japoncích moc sympatické, že si narozdíl od nejmenovaných národů nepletou Česko s Jugoslávií a znají i naše hlavní město, které taky většinou navštívili).

A ještě cesta zpátky, ta totiž velmi dobře ilustruje, jak je tady všechno to cestování na dlouhé lokte: mezi nástupem do autobusu, který nás dovezl k vlaku do Nikko a příchodem domů uplynulo neuvěřitelných pět hodin (vzhledem k přibližné vzdálenosti Nikko-Tokio 120 km je to fakt dlouhá doba). A kde se ten čas nabere? Inu bus hodina, vlak dvě a půl hodiny, jízda přes Tokio přes hodinu, plus nějaké ty prostoje a přestupy…