Ni hao!

Cítila jsem se vyspale, příjemně a výjimečně, když jsme si to svištěli fárem z letiště do města, se zvukovou kulisou v podobě zamilovaných čínských hitů. Ty nás pak provázely ještě hodně často. Nemělo to chybu. Byť venku mráz minus deset, sluníčko se nám to snažilo bohatě vynahradit. A neopustilo nás po celou dobu pobytu v hlavním městě a neschovávalo se ani dole v Xi´anu nebo Shanghaji. Pche smog! To byla bezesporu jedna z výhod toho, že jsme si vybrali cestovat do Číny uprostřed zimy. Méně turistů, mrazivo, ale sluníčko, a vítr spíše minimální.

Jiný kraj, jiný mrav

Před cestou jsme slyšeli různé názory. Například, že je to v Číně ještě horší než v Indii, jako třeba na ulici. Tak nevím, v Indii jsem nikdy nebyla, ale to, co jsem zase zaslechla o Indii já, se s realitou v Číně (alespoň tam, kde jsme byli) vůbec nedalo srovnávat. Na ulicích čisto, skoro žádní žebráci (zvláště v Pekingu), relativně kultivovaný projev. Tedy pokud nepočítám všudypřítomné plivání a chrchlání, jako by „to“ tahali až odněkud z paty. Číňané evidentně moc nepoužívají kapesníky. Naopak se na mě dívali pochybovačně, když jsem na ně začala s kapesníkem v ruce frkat já. Podivné, museli si říkat.

Čína je ale přece jenom tak jiný svět, že o zážitky, podněty a „nové způsoby“ nebylo nouze. Po patnácti dnech jsem si myslela, že už tu zemi (a cestování po ní) přece musím mít zmáknuté. Ale kdeže. Zase se stalo něco, co mě překvapilo. Třeba že město (menší město u Šanghaje, s tím, že menší rovná se tak šest miliónů obyvatel) má najednou dvě nádraží a náš vlak odjíždí za čtvrt hodiny z toho druhého, než zrovna jsme a podobně.

Zpátky k chrchlání. Občas se dotyčný natočil přímo na vás a „pak se to stalo“… Měla jsem pocit, že mi tím třeba chtěl něco důvěrného sdělit. „Slečno, vy se mi líbíte“, nebo tak něco.

Vrcholnou ukázkou jiného mravu bylo, když jsme viděli batole, které si jen tak na ulici přičáplo a provedlo velkou potřebu… A nejen to. Dítko bylo navlečené (venku přece jenom mrzlo), do bundičky a oteplováků. Takže, jak to vůbec „technicky“ mohlo provést? Při bližším prozkoumání jsem zistila, že módou čínských dítek jsou kalhotky s doslova holým zadkem, prostřihlým otvorem.

Cestování

Jízdní řád na autobusové zastávce je samozřejmě ve znacích. A zatímco v metru hlásí názvy stanic i anglicky, v autobuse ne. V Pekingu jsou alespoň vypsány, jak jdou jedna za druhou, a tak jsem byla z hlášení v čínštině schopna tipnout, která stanice bude následovat. V jiných městech jsme ale doslova hádali, kde máme vystoupit. A nebo se ptali „rukama nohama“ průvodčí. V každém autobuse jezdí jedna osůbka, která prodává lístky. V Pekingu cena cca 3Kč za jednu jízdu. Šanghaj je ale dražší, autobusem se cestuje za šest nebo devět. Průvodčí neustále usměrňuje lidi, aby se posouvali dále do vozu.

Cestování metrem je mnohem jednodušší. V Pekingu i Šanghaji mají zastávky i anglické označení. Do metra se vstupuje skrze turnikety, které otvíráte čipovou kartou. Cena jízdenky se pohybuje od 6Kč v Pekingu a 9Kč a více v Šanghaji. Tam zkrátka platí: „bez peněz, do Šanghaje nelez“. Kartičku vám pak přístroj sebere, když dojedete na místo a chcete vyjít ven. Navíc v obou městech jezdí kolem dokola centra a hlavních památek jakási circle line. Pravda, v Šanghaji jsme občas měli problém a nasedli na metro opačným směrem, než jsme potřebovali… Z nápisu totiž nepoznáte, která linka právě přijede. Ještě, že to číslo je arabská číslice.

Na vlakovém nádraží – představte si obrovitánskou budovu jako palác, „čím větší, tím lepší“ – musíte „protáhnout“ vaše zavazadla a věci přes laserovou kontrolu. Chcete si koupit lístek. Uvidíte 25 okýnek a před každou z nich čeká asi sto lidí. Pokud máte štěstí, jedno z okýnek je označeno „tady hovoříme anglicky“. Pokud ne, musíte se doptat nějakého oficíra kolem, u které přepážky vám budou schopni v angličtině porozumět a prodat lístek. Pak se taky může stát, že prodávající z toho okýnka si zrovna odskočila a šla na oběd. Přece nebudete rušit! Obecně jsem v Číně byla donucena být občas „ostřejší“ a tvrdě si vybojovat, co jsme potřebovali. Například, aby nám ihned prodali lístek u jiné přepážky. Navíc jsem často, přiznávám, využila naší priority býti cizinci, předběhla frontu sto lidí a namašírovala si to rovnou k přepážce. Uvědomila jsem si, že když v Číně něco chcete, musíte si prostě o to říci, mít tvrdší lokty. Při tom počtu, kolik jich je, musí lidé hodně bojovat o svoje každodenní místo na slunci… Pokud se „dáte“, máte smůlu. Číňané se všude strašně předbíhají. Stačí, když se chvilku zadíváte jinam a už máte tři před sebou.

Když už máte lístek v kapse, jde se do tak zvané čekací místnosti. Ke každému číslu vlaku (zase, to je to jediné, čemu na světelené informační tabuli rozumíte) je přidělena určitá čekací místnost, kde je namáčkáno několik tisíc pasažérů. Teprve čtvrt hodinky před odjezdem začne check in a pustí vás k nástupišti.

Vlakem jsme cestovali mezi Pekingem a městem na středozápadě – Xi´an. A pak z Xi´anu do Šanghaje. Připadala jsem si skoro jako Will Fog nebo jako bych cestovala v Orient expresu. Každý vagón má svého stevarda. Všude koberec, v kupé (s tzv. soft seat – měkkými sedadly, tedy v lůžkovém kupé) hedvábné povlečení krémové barvy, plyšové ramínko na odložení kabátu, na stolečku růže a čerstvý čaj, papučky, televize a na přivítanou hraje čínská hudba.

Číňané si s vědomím, kolik se jich neustále někam přesouvá a cestuje, kupují jízdenky pár dní dopředu. Jen pro zajímavost. Dočetla jsem se v China Daily, že za hodinu bylo na západním pekingském nádraží prodáno přes dvacet tisíc jízdenek a toho dne odtamtud odcestovalo asi čtvrt milionu pasažérů.

Když jsme cestovali na kratší vzdálenost – ze Šanghajhe do Souzhou nebo Hanzhou, tak už i lístky na tzv. hard seat (doslova „tvrdá sedadla“, rozuměj ta standardní, bez hedvábného povlaku apod.) byly vyprodány a zbývaly jen lístky na stání. Kupé bylo přecpané, ale i tak se neustále snažili někteří procpat se uličkou dále dopředu, že třeba tam budou nějaká sedadla volná. Ti šťastlivci, kteří seděli, si brzy rozbalili svačinky na cestu – velké zásoby různého jídla… Samozřejmě (rádoby) „vůně“ se linula celým vagónem. Do toho uličkou s frekvencí pěti až deseti minut projížděly sem a tam vozíky s nabídkou dalšího jídla, aby nám snad nějaký cestující neumřel za tu hodinku nebo dvě hlady! Na prodej byla ale například i hrozně kýčovitá podložka s hlavou laňky v růžích či fixy a tabulka na kreslení. No po tom jsem vždycky toužila, nekup to!

Jak se (ne)domluvíte

Určitě vás napadne otázka, jak jsou na tom Číňané s angličtinou. Tam, kde bych očekávala, že se domluvíme – například s kolegy v pekingské pobočce společnosti, pro kterou pracuji – jsme si nerozuměli. A naopak, někdy zastavíte jen tak někoho na ulici a ten vám naprosto plynule vysvětlí vše, co potřebujete. Pro jistotu jsme si většinou nechávali v hotelu přepsat všechny názvy do čínštiny. Jednou se mi zdálo, že taxikář schválně dělá, že nám nerozumí, a vydal se úplně opačným směrem, než jsme chtěli. Přinutila jsem ho zastavit, otočit to a dále jsem si vedla monolog – česky a rukama a nohama ho navigovala do cíle. Když jsme se vydali na výlet na Velkou čínskou zeď (doporučuji Simatai, který je sice od Pekingu vzdálen 110km, zatímco známější a zprofanovanější Badaling jen osmdesát), museli jsme urazit poslední úsek cesty taxíkem, autobus nejel. Byla legrace, protože jsem se pokoušela s řidičem smlouvat o ceně. Ukazoval mi předem připravené kartičky v angličtině: „Benzín je drahý“, „Moje auto je rychlé a bezpečné“, „Dovezu vás tam i zpátky“…

Úplně nejlepší strategií pro komunikaci s lidmi, když jsme si nerozuměli ani slovo, bylo se pořád usmívat. Oni se pak v devadesáti devíti procentech případů usmívali zpátky.

Čínské turistické kanceláře

A ještě k cestování. Jediný organizovaný zájezd, který jsme si zaplatili, byl půldenní výlet za osmým divem světa v Xi´anu – hrobkou s terakotovými vojáčky. Nechtěla bych pracovat pro císaře. Podle historie, když císař umřel, vzal si s sebou do hrobu i všechny svoje sloužící. Museli umřít s ním. Císař z Xi´anu byl ale chytrý. Věděl, že má hodně schopnou armádu, kterou by rád zachoval pro svého syna, a tak nechal vyrobit přesné kopie svých vojáků z hlíny. Kromě samotné hrobky jsme navštívili ještě terakotovou továrnu, odkud si můžete nechat repliku čínského vojáčka poslat domů, klidně i v životní velikosti.

Nejlepší na celé tour ale byli „účastníci zájezdu“ – směska různých národností: průvodkyně Číňanka, Korejky, Holanďanka studující v Honkogu, Malajko-Vietnamka a Američanka, která učí děti v Jižní Koreji. Šli jsme spolu na tradiční oběd a vyprávěli si o různých zvycích v našich zemích, jak vypadá národní kroj apod. Od průvodkyně jsme se mimo jiné dozvěděli, že první čínská turistická kancelář byla založena už v roce 1970 a že dnes se všechny děti učí ve škole anglicky, ale spíše pasivně. Zahraničního lektora dostanou jen studenti na vysoké škole, kteří maji anglický jazyk (nebo jiný jazyk) přímo jako svůj obor.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Posedlost nákupy

Jakoby všechno v Šanghaji muselo být největší. Hráli jsme hru o nejoblíbenější mrakodrap – je libo „kytka“ nebo budova jakoby vývrtka? Nachází se tady nejvyšší telekomunikační věž Perla Orientu. Na letiště vás doveze za pár minut nejrychlejší vlak na světě Maglev, který se pohybuje po magnetickém polštáři rychlostí až 450km za hodinu. Protože byla zrovna mlha, jeli jsme „jen“ 360kou. Šanghaj je hodně komerční, je to město shoppingu. Ale já jsem nepřijela do Číny nakupovat. „Beautiful lady, watches, bags…“, snaží se vás zastavit pouliční ochodníčci na každém kroku. Pánům pak nabízejí podle katalogu ještě jiný druh „obchodu“. Zvláště v Šanghaji jsem si uvědomila čínský svět plný kontrastů. Vedle tradičních nízkých domků, kterým se říká hutongy, se tyčí čtyřicetipatrové činžáky. Často luxusní rezidenční čtvrtě obehnané plotem, kam se dostanete jen přes bránu s ostrahou. Pro zajímavost jsem se byla pozeptat na bydlení v místní realitní kanceláři. Byteček 4+1 o 75m2 poblíž centra města jsem mohla koupit v přepočtu za 6 miliónů korun.

Když mě se přece jenom více líbilo bydlet ve čtvrti hutongů. To se člověk ráno probudí, vyrazí do ulic a potká například babičku, která se vrací s igelitkou z trhu a z ní čouhají „něčí“ pařátky…

Číňané obecně milují nakupování, milují plyšáky a různé hračičky. Někdy opravdu hodně velké kýče. Poblíž Náměstí nebeského lidu prodávali hračku „samovenčícího se“ pejska a tancující zvířatka. Pozorovala jsem velkou radost pána, který si něco takového koupil a hned o kousek dál si tu věc zkoušel… Na lidech bylo vidět, jak se ze všeho umí radovat – z pejsků, vosotrysků, pouštění draka…

Kulinářská překvapení

Co se týče jídla, v Číně na vás čeká překvapení na každém rohu. V Pekingu, kousek od Zakázaného města, najdete vyhlášený trh s jídlem, kde je možno ochutnávat různé potvůrky na špejlích: šváby, kobylky, malé hady, mloky, hvězdice. Protože jste turista a bílá, kuchaři vám ještě schválně do broučka cvrnknou, když procházíte kolem. Ten se – v jakési posmrtné křeči – ještě hýbe. Číňané si většinou koupík několik takových špejlí různého (třikrát podtrženo, kolikrát fakt vůbec nevíte, co jíte) masíčka, které jim pak kuchař obalí v omáčce a koření a usmaží v pánvi na prudkém ohni. Ale pozor. Byla jsem dopředu upozorněna, že kobylky a brouci místním moc nejedou, a tak raději nekonzumovat. Ne že by to nebylo dobré, ale můžou ležet na pultu (a kazit se) už několik dní.

Zato taková pekingská kachnička… Ceny se značně liší. V restauraci může stát až desetinásobek ceny, co ugrilovaná na ulici.

Obecně jsou všechny chutě v Číně výraznější. Vše je buď hodně kořeněné, nebo hodně mastné, nebo super sladké. Například úžasné máslové pečivo nebo sušenky. K snídani vám stačí tři kousky a jste plní.

Podívala jsem se i na tradiční obřad servírování čínského čaje, který trvá něco kolem půl hodiny. Za – pro mě – naprosto monotónní hudby ukazovaly dvě hostesky návštěvníkům, jak se správně servíruje čaj. Přičemž jejich pohyby byly na dvě stě procent sladěné, jako přes kopírák. Říkala jsem si, že asi narozdíl ode mě slyší v té hudbě nějaké změny (znamení) a že to zřejmě předvádějí potisíce. Pak nám daly ochutnat z nádobíčka, které bylo jako pro panenky.

A jak se mi v Číně líbilo?

Za celý pobyt jsem neměla vážnější problémy. Hlavně ne ty zdravotní, čehož jsem se dopředu trochu obávala… Jediné, čemu se opravdu divím, že mě nikdo nepřejel! A že několikrát opravdu „chýbaly milimetre“. Na ulicích velkých miliónových měst totiž panuje šílený zmatek. Přejít po přechodu na zelenou? To je jedno, jaká svítí barva. Taxi si stejně jezdí, jak chtějí, a nezastaví. Chodník sdílíte dohromady s motorkami a tisíci kol. Po silnicích jezdí všemožná vozítka, že si to ani neumíte představit. Několikrát jsem zažila, že auta v noci „zapomněla“ zapnout světla. Takže jsem uviděla auto až v momentě, kdy už jsem málem ležela pod ním…

Čína je bezesporu zajímavou destinací, kam se podívat. Byla jsem zvědavá, jak to vypadá a jak se žije v nejlidnatější zemi světa s tak odlišnou kulturou od té naší. A svoji zvědavost jsem uspokojila. Kladu si ale otázku, kolik jsem z toho za ty tři týdny mého pobytu v této obrovské a tolik rozmanité zemi skutečně poznala. Jen zlomeček. A na kolik jí teď rozumím. Jen málo.

Je pravdou, že moje cesta vedla spíše po klasických turistických zastávkách: Peking-Xi´an-Šanghaj a okolní „menší“ města (s cca pěti až šesti milióny obyvatel). Řekněme, že dohromady žije v těchto několika městech třeba 60 miliónů lidí. To je ale jen nepatrná hrstka z celkové populace Číny. Co tedy ten zbytek? Rozhodně jsem navštívila ty nejbohatší kouty státu. Zbytek lidiček žije, zvláště ti z vesnic a hor, v naprosté skromnosti až bídě, s rozpočtem několik juanů na den. A jen těm nejšťastnějším se podaří dostat se za prací do Pekingu nebo Šanghaje. Na cestě jsem potkala několik lidiček, kteří ve svém hlavním městě za celý život nikdy nebyli.

Jako cizinka turistka jsem se cítila v Číně bezpečně. Máte pocit, že vám od lidí nic nehrozí. Měli by z toho velké problémy, kdyby vztáhli ruku na cizince. Po celou dobu jsem potkávala srdečné a usměvavé lidi. Ve skutečnosti jsem ale za tak krátkou chvíli (a jelikož nerozumím jejich jazyku) neměla šanci odhalit, jestli jsou tak usměvaví pořád. Jestli mají důvod být takoví.

Na kolik je to jen maska a jak je ovlivňuje tamní režim? Jaká je realita a jak skutečně žijí? Kdo ví…