Bali je země 20 000 chrámů. To dává určitý důkaz o významu, který duchovnost hrála v historii ostrova a který si udržuje v dnešní moderní době.
Když byla zveřejněna poslední vůle Davida Bowieho, odhalilo se – mimo jiné – i přání zpěváka být zpopelněn tradičním balijským způsobem; a kdyby kremace na Bali nebyla možná, požadoval Bowie, aby tam byl alespoň rozptýlen jeho popel.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Bowieho láska k Indonésii pramení z dob, kdy si s Iggy Popem udělali výlet, o kterém tak trochu vypráví i píseň „Tumble and Twirl“ z roku 1984. Text nenaznačuje, že Bowie měl možnost účastnit se ngabenu – tradičního balijského kremačního obřadu, o kterém se zmínil ve své závěti – ale není překvapením, že obdivoval tento komplikovaný rituál.
Balijská kremace je totiž na rozdíl od těch západních časem oslav. Duše dostala možnost uzavřít jeden kruh a postoupit na spirále věčnosti dál. Ceremoniál ngaben je pro cizince skutečně pozoruhodný, byť většina turistů nedostane příležitost proniknout přímo k obřadu, ale pouze zahlédne procesí v ulicích. Místní obyvatelé jsou ovšem obvykle ochotni dovolit úctyhodným zahraničním hostům, aby zažili tento jedinečný způsob vyslání zesnulého do dalšího života.
Překvapivou skutečností bývá, že člověk, který je zpopelňován, může být i pár let mrtvý, ale teprve nyní je rodina schopna si dovolit kremační ceremoniál, který je pravděpodobně nejdražším v balijských rituálech
Hinduističtí Balijci vnímají smrt jako součást neustálého reinkarnačního cyklu, který pokračuje až do naprostého očištění duše člověka. Když se dosáhne bodu úplného očistění, může být jedinec spojen s Brahmá (bůh, stvořitel vesmíru). Pokud člověk žil obzvlášť dobrý život, dostane se do stavu moksha, kdy je propuštěn z reinkarnačního cyklu (dochází k ukončení tzv. samsáry, koloběhu života; tento termín se užívá především v hinduismu a má blízko k termínu nirvána, který užívají buddhisté).
Na rozdíl od bohatých rodin, které si mohou dovolit zaplatit okamžitou kremaci (datum „dobrého dne“ je zvoleno knězem podle balijského kalendáře), chudí často musejí jednoduše pohřbít tělo zemřelého a počkat i roky, než ušetří dostatek financí, aby byli schopni zaplatit řádný obřad. Bývá časté, že se chudší rodiny domluví a provedou hromadný obřad nebožtíků, tedy několik kremací najednou, čímž si navzájem finančně vypomůžou.
Středně bohaté rodiny obvykle zaplatí malý kremační ceremoniál několik dní po smrti blízkého a po nějaké době (třeba po roce nebo dvou letech), když ušetří více peněz, zorganizují druhý, větší a honosnější obřad se všemi poctami, kde už tedy chybí Lembu (viz níže) s tělem nebožtíka a kde je pouze Waddhu (viz níže) s popelem, který je v rámci druhé ceremonie rozptýlen do oceánu, moře nebo řeky (která proudí do moře). Právě na takový obřad jsem byla pozvána; nebožtíkův popel byl plně rozptýlen (při prvním obřadu byla rozptýlena pouze část) do řeky po čtyřech letech od úmrtí.
| Bali je mnohými vyhledáváno pro své „spirituální vibrace“. A je to k tomu dobrý důvod. Naleznete zde specializovaná meditační i léčebná centra, včetně ajurvédických. Chcetel-li se dozvědět více o spiritualitě na Bali, přečtěte si text Nezkusit alespoň jednu léčebnou „kúru“ na Bali by bylo jako neochutnat tradiční pokrm Gado Gado |
Kremace tradičně vyžaduje Waddhu (někdy se také nazývá Bade), věžovou stavbu, která má několik úrovní – čím více úrovní stavba má, tím důležitější byla pohřbívaná osoba – a je vyrobena z bambusu, papíru a dřeva. Druhou nutností je Lembu (rakev, v níž je umístěno tělo zesnulého), obvykle ve tvaru krávy, ale někdy i jiných zvířat, např. lva.
Rodina také musí zaplatit za: speciální a hojné obětiny, které jsou poskytnuty božstvům jménem zemřelého, hudební průvod Gamelan, který doprovází zemřelého na kremační pole, jídlo a nápoje pro hosty.
Den kremace začíná tím, že se sjede celá početná blízká i široká rodina, která pojí a popije, načež se vydává do průvodu na kremační pole. Během průvodu hraje Gamelan a nosiči Waddhu se častokrát zastavují a s věží točí, čímž chtějí zmást duši zesnulého, aby se nepokoušela vrátit domů. Z kremačního pole, kde probíhají několikahodinové ceremoniály, pocty, modlitby a mše, průvod odchází k nejbližší plynoucí vodě, kam je rozsypán popel a kde je spálena věž Waddhu.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
V rámci obřadu, na který jsem byla pozvána jako evropská spisovatelka, umělkyně a instruktorka jógy (Balijci si velmi považují umělců a učitelů jógy v domnění, že jsou napojeni na božskou kreativní sílu), jsem musela nastudovat a dodržet pouze několik málo nutností: přijet na místo v doprovodu někoho z rodiny zemřelého (i kdyby vzdáleného příbuzného) v tradičním balijském slavnostním oděvu – sarongu, podat si evropským nebo balijským způsobem (jemný dotek rukou a následný dotyk téže ruky u vlastní srdeční, případně i čelní čakry) ruku s důležitými členy rodiny a s dalšími se dle situace pozdravit skrze Namaskara Mudru, případně si od dětí nechat políbit ruku (načež je opět vhodné, aby se pozdravený dotkl svého hrudníku a čela na znamení respektu, upřímnosti a vědomí, kdo se setkal s kým) a přijmout jak čaj a rýžové koláče podávané všem příchozím, tak pozvání doslova „za plentu“, kde hodovala nejužší rodina a úctyhodní hosté.
Bylo pro mě velkou ctí, že jsem směla usednout na rohož na vyvýšeném posedu (nad jinak bahnitou zemí) se čtyřmi členy rodiny a sdílet s nimi kopec rýže, do kterého bylo postupně (do středu hromady) nejdůležitějším členem rodiny přidáváno nejrůznější maso a satay. Jedlo se pouze rukama, které jsme si předtím opláchli v témže kyblíku. Z velké hromady rýže si každý odebíral po troškách menší kupičky, do kterých si mohl na své části čtyřúhelné desky přimíchat dle libosti chilli. Vedle nás hodovali po malých skupinkách další významní členové rodiny a vždycky, když měla některé skupinka dojedeno, což se ohlásilo tak, že jste nechali na svém plácku kupičku rýže na znamení, že už jste sytí, odebrala se zpět před plentu mezi ostatní, zatímco rohož byla očištěna od zbytků a byl na ni vložen nový kopec rýže pro další skupinu zvaných.
Asi po hodině hodování, kdy hosté taktéž poslouchali tradiční Gamelan, čtení svatých textů a posvátné mantry nebo konverzovali mezi sebou, se ženy začaly shromažďovat na místech s obětinami. Umístily si koše s dary bohům na hlavu a vyšly do průvodu, v jehož přední řadě byly děti nesoucí obraz s fotografií zesnulého a následně významní hosté a nejbližší rodina. V průvodu šla i kapela a Waddhu byla nesena zhruba v polovině procesí.
K místu kremace to byly dobré dva kilometry. Na kremačním poli již čekaly jiné rodiny se svými Waddhu a byly zde dva vysoké piedestaly, kam se hromadně odevzdávaly obětiny a kde posléze vedli všechny potřebné rituály dva kněží, obklopení svými asistenty a těmi nejvíce zbožnými hosty.
Ti méně zbožní se posadili na trávu kdekoli to šlo v místně shromáždění, většinou muži pospolu a ženy pospolu, a chovali se asi tak jako se v Evropě chováme o poutích: kupovali si od přítomných stánkařů nejrůznější laskominy, konverzovali, fotili si selfie na mobily a popíjeli arak (kokosové víno) nebo vodu v malých plastových kelímcích (na Bali velmi oblíbená forma balené vody, protože plast a odpad se na Bali prostě neřeší, všude jsou ho hromady a likviduje nádhernou přírodu, tím spíš, když přijde monzun a vydatné deště odnesou povalující se odpad z ulic do řek a do oceánu).
Pole bylo plné zvuků, protože zatímco kapely hrály (nikoli k tanci, ale pouze k poslechu) a lidé si povídali, někteří zbožní zpívali mantry nebo četli z posvátných knih a nejužší rodiny vykonávaly všechny potřebné procedury určené pro zaopatření dobrého odchodu pro nebožtíky, omývaly jejich věci vodou, pálily je v ohni, zpívaly zádušní zpěvy.
Po asi čtyřech hodinách všechny shromážděné rodiny i kněží vykonali všechny důležité ceremoniální postupy a kněží vyzvali všechny přítomné k modlitbě. Kdo chtěl, mohl přijít blíže ke kněžím, aby byl požehnán svěcenou vodou.
Rodiny se poté začaly opět oddělovat, aby každá vzala svou věž a donesla ji v dalším průvodu k asi kilometr a půl vzdálené řece, kde byla Waddhu částečně rozebrána, popel rozsypán, věž zapálena a shozena z jezu. To byl konec ceremonie a lidé se začali rozcházet, zatímco věž hořela pod jezem, kde tekl jen tenký pramen vody.
Někteří chudí lidé z vesnice přišli na místo, aby prozkoumali řeku, zda v ní nezůstaly nějaké peníze a další cenné obětiny.
Drahý, komplikovaný a dlouhý obřad ngaben má nepochybně své kouzlo a budete-li mít někdy to štěstí, že vás přizvou na Pelebon, královskou kremaci, rozhodně neodmítejte: tento ceremoniál bude sice ještě komplikovanější a delší (a Waddhu bude ještě vyšší, obvykle má devět podlaží), ale jistě bude čemu se obdivovat a nad čím se podivovat.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
