Netradiční služebka aneb Itálií na skládačce

Jeden z našich dodavatelů tehdy pořádal výroční konferenci pro všechna svá světová zastoupení a setkání mělo proběhnout ve městě Pozzoleone necelých 80 km severozápadně od Benátek. Představa celkových více než 20 hodin, které strávím v autě řízením cestou tam i zpátky, a navíc bez možnosti být jakkoliv produktivní, mě vůbec nenaplňovala radostí. A proto jsem hledal jiná řešení. Miluji vlaky stejně jako mám rád výpravy na kole, takže jsem své záliby propojil dohromady. Plán byl poměrně jednoduchý. Z Uherského Hradiště rychlíkem do Vídně a nočním lehátkovým vlakem přes Salzburg a Villach přímo do Benátek. Pak na kole přes ostrovy, které leží jižně od tohoto skvostného italského města až do hotelu ve městě Vicenza.

Vlakem do Benátek

Jednoho krásného červnového večera jsem se tedy na kole vydal do Starého Města u Uherského Hradiště, abych se tam nalodil na vlak do Břeclavi a do Vídně. Ono kolo jsem měl ve vlaku pěkně složené vedle sebe a zabalené v tenkém obalu. Ano, použil jsem skládačku od Ternu, se kterou už jsem absolvoval několik cest, ale tahle měla být nejdelší. Největší otázka dne však stále visela ve vzduchu. Podaří se mi kolo jen se zasunutou sedlovkou a složeným sloupkem řízení zasunout pod spodní lehátko? A přijmou to mí spolucestující? Odpověď na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Ve Vídni jsem měl dost času a u vlaku byl už ve chvíli, kdy jej přistavovali k nástupišti. V kupé jsem tak byl bezkonkurenčně první, skládačku krásně zasunul pod lehátko a udělal si pohodlíčko. Dva Japonci a jeden Rakušan, kteří nastoupili po mně, si snad ani ničeho nevšimli. Čekalo nás deset hodin jízdy do Benátek.

Se skládačkou v Benátkách

O krásy Benátek jsem byl trochu ochuzen, protože do města se s kolem nesmí. Ani tlačit se nemůže. Rozhodl jsem se tedy nakonec pro tramvaj. Samozřejmě vodní, byl jsem přeci v Benátkách. Do lodí se sice povětšinou s kolem také nemůže, ale složená skládačka nikomu nevadila. Vyrazili jsme od vlakového nádraží po Grand kanálu a já si alespoň plavmo vychutnával úžasné stavby, jako je známý most Ponte di Rialto nebo bazilika Santa Maria della Salute, která byla vystavěna v 17. století jako poděkování sv. Marii za ukončení morové epidemie. Krátce jsem také zahlédl asi nejznámější benátskou stavbu baziliku Sv. Marka na stejnojmenném náměstí. Pak už se loď vydala na otevřenější hladinu a přes mořskou lagunu zamířila k ostrovu Lido di Venezia, který leží na jihovýchod od Benátek. Kousek jižněji je pak druhý ostrov s názvem Pellestrina.

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Lido di Venezia a Pellestrina

Oba tyto úzké a dlouhé pruhy pevniny oddělující Benátskou lagunu od Jaderského moře mě v mapě zaujaly na první pohled už při plánování cyklistické části mé služebky. Hledal jsem, kudy to bude z Benátek do Pozzoleone nejhezčí, nejkratší a také na kole nejpřívětivější a těmto dvěma ostrovům jsem nemohl odolat. Celou vzdálenost sice jejich průjezd výrazně prodloužil, ale čekal jsem, že si užiji místa, která jsou stranou turistického ruchu, že zažiji běžný život Italů a objevím místa, na která bych se jinak nedostal.

Lido di Venezia je na své severní straně poměrně hustě obydlený ostrov, na kterém leží také nejstarší letiště v Itálii Aeroporto Giovanni Nicelli, které bylo postaveno ve třicátých letech minulého století. I když dnes je se svou travnatou dráhou spíše předurčeno pro malá letadla, zachovává si výjimečnou atmosféru a v roce 2014 jej BBC zařadilo mezi deset nejkrásnějších letišť světa. Této informace se mi však dostalo až po návratu, a proto jsem tuto technickou pamětihodnost bohužel minul.

Uháněl jsem tu po široké ulici, tu bočními uličkami či po pobřeží. Trasu mi ukazovala navigace, ale také značená cyklotrasa. Ostatně nebylo se kam ztratit. Směr byl jasný. Pořád na jih. A při šířce ostrova necelého půl kilometru bylo více než jednoduché nezabloudit. Zástavba pomalu řídla a já se po zhruba deseti kilometrech dostal až na úplný jih ostrova a půl hodiny čekal na příjezd trajektu. Ten převezl nejen několik aut, řadu pěších, ale také hrstku cyklistů na druhý z ostrovů, kterým je Pellestrina. Ta už je o poznání prázdnější a vyprahlejší. Zvláště průjezd vesničkou Sant’Antonio di Pellestrina, po někdy velmi úzké promenádě s výhledem na lagunu osázenou nezaměnitelnými rybářskými chatrčemi na kůlech, byl velkým zážitkem. V závěru ostrova už vede jen úzký dlážděný chodník, který je vlastně součástí obrovské kamenné hráze. Po něm jsem dojel až k malému molu a čekal na další trajekt, který mě měl zavézt zpátky na pevninu.

V místním bistru jsem si dal pivo, rychle ho vypil a s nadšením vyhlížel loď, která se blížila. Ovšem poprvé jsem tady v Itálii se skládačkou narazil. Byť bylo na lodi místa dost a kapitánovi jsem bryskně složil kolo před očima, na palubu mě s ním nepustil. Mě tak čekala další půl hodina čekání. V duchu mě mrzelo, že jsem ten chladivý mok zcela zbytečně vypil tak rychle. Den se totiž už dávno překlopil do své druhé poloviny, všude vládlo obrovské vedro, přede mnou stále ještě skoro 90 km a začínala mě bolet hlava.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Pádskou nížinou podél kanálů

Další kocábka už mě konečně převezla na druhou stranu vody do malebného městečka Chioggia a já se začal prokousávat Pádskou nížinou směrem na severozápad. Dlouhou dobu jsem sledoval kanál Brenta a projížděl jednou malou vesničkou za druhou. Vedro bylo stále k zalknutí, ale cesta pěkně ubíhala. Můj Tern Verge P10 je spíše silničního zaměření s úzkými plášti, tuhým rámem a sportovním posezem, takže dokáže pěkně uhánět. Jediné zavazadlo, kterým byl vodotěsný trolej, jsem vezl nad předním kolem na nosiči, na něm solární panel kombinovaný s powerbankou napojenou do mobilu, abych se mohl nechat stále navigovat. Kilometry sice rychle přibývaly, ale čas ztracený výletem na ostrovy už jsem zkrátit nedokázal, a proto jsem posledních 30 km zkrátil opět vlakem. Do hotelu jsem se dostal poměrně zničený a první večeři si moc neužil, ale druhý den jsem už byl připraven a čerstvý hltal všechny novinky, které si pro nás připravili.

Kromě spousty informací, které byly více než důležité pro naše podnikání, byla vrcholem celé konference společná večeře v restauraci Locanda Rosa Rosae. Ta je umístěna v historickém mlýně z roku 1570, který jí propůjčuje prastarou okouzlující atmosféru. Zvláště, když se zde objevíte za krásného večera, kdy slunce zapadá nad kanálem, který před mnoha staletími poháněl zdejší mlýnské kolo. Celý interiér je navíc vyzdoben spoustou starožitných předmětů, že až často nebylo poznat, co je dekorace a co je skutečně k použití při jídle. Myslím tím například kovové kalichy nebo některé naběračky. Za tímto zážitkem jsme museli podstoupit více než hodinovou cestu autobusem směrem na Benátky a kdybych to byl býval věděl, vezmu si s sebou kolo i všech svých pět švestek. Ustlal bych si někde pod stromem nebo pronajal malý pokojík a po rozbřesku to těch pár kilometrů dojel na kole. Byl to totiž poslední večer a mě jel druhý den v devět ráno z Benátek vlak zpátky domů.