Uprostřed krajiny, kde to vypadá, že nemůže být vůbec nic, se najednou objeví řeka Kwando, a vás překvapí cedule s nápisem „Pozor na krokodýly!“. Ale jste v Africe, tohle k ní patří.
Namibie toho má spoustu. Moře, hory, pouště, savany. Také několik světových unikátů. Největší africký kaňon (druhý na světě) – Fish River Canyon, největší meteorit na světě – Hoba Meteorite, diamantová pole a samozřejmě nádhernou přírodu.
Namibie je z mého pohledu také jedna z nejpřívětivějších zemí, která může cestovatele na jihu Afriky potkat. Jezdíme tam z Jihoafrické republiky (protože do JAR jsme schopni sehnat nejlevnější letenku) a kdo někdy přejížděl hranice v Africe, ví, že je to poměrně lahůdková záležitost. Fronty na stovky metrů, spousty poplatků, jimž vévodí tzv. Carbon tax – daň za vypouštění neškodného CO2. Když ale překračujete namibijské hranice, čeká vás jen malá formalita. Poplatek asi 200 namibijských dolarů za auto. Toť vše. V porovnání s ostatními zeměmi zadarmo. Jedinou nepříjemností tak zůstává nutnost vyřídit si vízum před cestou. Bez větších problémů je seženete ve Vídni (asi 45,- €).
export_hs_galleryVyberte si z dalších namibských přírodních krás: 120 metrů vysoké vodopády Ruacana na hranicích s Angolou, živoucí dno vyschlého jezera Etosha nebo neznámé hory Naukluft Mountains. Namibie se vyznačuje velmi rozmanitou přírodou a je – podobně jako sousední Botswana – plná divoké africké zveře. Více se dozvíte v článku Za velkou pětkou a nejen za ní. |
Prašnými cestami až na Capriviho pruh
Cestování Namibií je docela pohodová záležitost. Silnice mají sice asfalt jen v okolí velkých měst a na hlavních tazích od severu k jihu, ale vůbec to nevadí. I prašné cesty mají většinou povrch tak pevný a hladký, že se na něm dá jet beze strachu i sto třicet. Má to jedno kouzlo – bez klimatizace v autě musíte v tom vedru otevřít okno, a podle toho pak vypadá nejen vnitřek vozu, ale i vaše oblečení. Po těchto pohodlných prašných cestách dojedete třeba až na samotný sever Namibie, na místo, které se jmenuje Capriviho pruh.
Je to uzounký proužek země mezi Angolou a Zambií na severu a Botswanou na jihu. Jakoby obrovský prst ukazující k Vikotriiným vodopádům. Na jeho západní hranici teče mohutné Okavango, na východě neméně majestátní Zambezi. Celý Capriviho pruh je vyhlášen národním parkem, ale uvnitř jeho hranic to nepoznáte. Jen všudypřítomné značky upozorňující na slony a hormady trusu na silnici vás přesvědčují o pravdivosti toho tvrzení.
Kemp na řece Kwando
A na východním okraji Capriviho pruhu leží „vodopády“ Popa. Ten, kdo je tak pojmenoval, měl buď smysl pro humor, nebo něco pil. Když má Okavango málo vody, mají vodopády asi 3m na výšku. Když ale přijedete v době, kdy je vody dost, mizí peřej pod hladinou a z Popa Falls se stává rozsáhlá mokřina, jen mírně zčeřená. A to byl náš případ. Nic to ale nevadilo. Procházeli jsme subtropickým lesem, kde se sem tam v písku objevila hroší stopa.
Najednou se objeví řeka Kwando a na jejím břehu kemp půvabný a pohodlný. Můžete si odpočinout, nabrat síly a stan si postavit na opravdovém trávníku! Měkkém až k neuvěření. A to je po všem táboření na udusané zemi příjemná změna. V noci jsme taky slyšeli řvát lvy. Trochu mě to překvapilo, protože jsem je tu podle toho, jak Capriviho pruh vypadá, nečekal. Možná to byli lvi z Angoly. Bylo to příjemné. Mám rád, když je Afrika slyšet.
Martin Šíl od roku 2003 cestuje po Africe. Při poslední cestě dlouhé 10.000km projel parky, pouště a vodopády JAR, Namibie, Zambie a Zimbabwe. V současnosti pracuje na překladu křováckých legend do češtiny. Provozuje weby www.poafrice.cz, www.expedicekalahari.cz a www.doneznama.cz.
