Nepál krutý ale neskutečně krásný

Už při prvním kroku po nepálské půdě poznáte rozdíl. Všechno je jiné, daleko daleko jiné než v Evropě. Posuňte se vývojem o desítky let dozadu a přestavte si všude na ulicích spoustu lidí, zvířat, aut, rikš, zauzlovaných elektrických drátů, odpadků a typického zápachu… Semafory jsou tu jen výjimkou, přednost má prostě ten, který víc troubí nebo má větší auto. Zatáčky jsou nepřehledné a silnice často úzké, kdo jede a nevidí, troubí. Pokud se nevejdete do autobusu, na střeše je přece taky místo! Jak pro vás tak pro kozu..

Nepálci nás Evropany rádi vidí. Přivezli jsme jim sem totiž s sebou třeba elektrickou energii nebo mosty přes řeky. Každý vás rád pohostí i ubytuje, restaurace je vlastně v každém domě. Všude mají stejný jídelní lístek nevyjímaje národního jídla zvaného „Dal-bhat“. Vše je ostré a pálí vás dvakrát, jednou v puse a podruhé tam dole.

A tak vyrážíme z Kathmandu do Besisaharu, nástupního místa na trek kolem osmitisícových Annapuren. Cesta vede do kopce první den, ale i druhý, třetí a každý další. To je jistota. Ztratit se nelze, cesta je totiž jen jedna a používají ji všichni – místní, turisté, nosiči, muly, prostě všichni. Vzájemně se zdraví nepálským „Namasté“ a jsou na sebe milí. Přednost na mostě má mula, teprve po ní člověk. Takový nosič je schopen unést na zádech i 100 kg náklad. Na nohou má přitom žabky nebo pantofle, záleží na tom, jak si ho štědrý turista obuje.

Všude cestou potkáte nespočet modlitebních mlýnků, jednoho ze symbolů buddhismu, tolik uctívaného právě tady v horách. Budhovy oči na vás koukají také snad odevšad. Přehlédnout nelze krásná panoramata Himalájí a stále zasněžených Annapuren. Taková jako nikde jinde na světě. Před den je krásně, v noci i sněží, čím výše, tím více.

Ve výšce kolem 3500m dostávám horečku. Je to věrná kamarádka, drží se mě, až se mi kouří ze spacáku. Točení hlavy způsobuje, že skoro nevydržím stát. Jsem nucena nasadit antibiotika z vlastních zásob, k nejbližšímu lékaři je to několik dní cesty. Ostatní pokračují, Jirka zůstává se mnou. Po pěti ztracených dnech jsem opět schopna pohybu. Nasazujeme tempo a po dvou dnech doháníme ostatní. Cestou jsem ale vzala za ruku ještě další kamarádku, horskou nemoc. Je krutá a s člověkem se nemazlí. Místní řídký vzduch jí jen nahrává. Snažím se s ní bojovat statečně, horší je to ale s pocitem viny vůči ostatním. Ti po dalších dvou dnech pokračují v cestě a já s Jirkou se vracíme dolů. Po půldenním sestupu, kdy si každou minutou lehám na zem, abych neomdlela a Jirka nese téměř všechny moje věci je jasné, že se po svých dolů nedostanu. Několik dní tedy čekáme na letadlo, které létá jen 2x týdně a ve kterém už jsou sice všechna místa vyprodaná, ale dáváme tomu šanci. Nepálský pilot, frajer v černém koženém obleku a tmavých brýlích má však dobré srdce. Místní letadlo je malé, nestabilní a rozjezdová dráha travnatá, hrbolatá a krátká. Jestli tohle letadlo poletí, tak už snad každé jiné.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V nižší poloze jde má aklimatizace rychleji, brzo přicházejí i ostatní a přesouváme se na jih Nepálu do národního parku Chitwan. Pokud ještě nevíte, jako já jsem ani nevěděla, jak zábavná může být jízda na slonovi, jeďte si to vyzkoušet třeba sem. Slon je mírumilovný, v džungli přijde klidně až k nosorožci a vy tak máte výhled jako nikdo jiný. Byl opravdu blízko… Horší problém ale nastane, pokud se projeví zrovna v tu chvíli vaše střevní potíže. Ty jsou pro Evropana v Nepálu tak jako tak na denním pořádku. To potom nevíte, jestli je lepší slézt ze slona dolů za nosorožcem  (velmi nedoporučeno) nebo využít druhé snad ještě horší možnosti, kterou není třeba popisovat.

Nepál je opravdu velmi chudý, ale na druhou stranu i neskutečně krásný. I když vám nechá ochutnat všechny nástrahy, které skrývá, moc dobře víte, že byste stejně neváhali a jeli kdykoliv znovu.

Na závěr bych chtěla poděkovat Jirkovi za to, že mě tam nahoře nenechal a vzal mi 3/4 batohu, když mi bylo nejhůř. Taky za to, že obětoval polovinu treku a vrátil se se mnou dolů, protože bez něj bych to tentokrát opravu nezvládla. Taky za to, že neváhal po nocích tolikrát vstát a podat mi ruku, když mě nohy skoro neunesly. Díky.