Není avtostop jako avtostop

Původně jsme tam nechtěli jet kvůli autostopu. Chtěli jsme jet na Sibiř a přes Magadanskou oblast dojet do hlavního města Magadanu, tehdejšího centra a pro většinu vězňů startovního místa na smrt. Pak se mi ale dostal do ruky popis Trasy z Jakutsku do Magadanu včetně mapy a život rozhodl za nás, že „to teda zkusíme dát stopem“. Netrvali jsme nějak příliš na tom, že musíme jet jenom stopem. Na většině míst Trasy to ale ani jinak nejde. Ve finále jsme se nenechali zlákat možností dojet zbytek „maršrůtkou“ (místní název pro zdejší minibusovou dopravu) a dorazili stopem až do cíle.

Cesta na start

Do Jakutsku jsme dorazili z Tommotu autobusem korejské výroby po silnici, která je v Rusku normou. Asfalt tam neviděli ani z rychlíku a tajgou jedete po zpevněném prašném povrchu plném výmolů, jejichž hloubka dosahuje místy i půl metru. První hodinu si člověk může připadat jako v dobrodružném road movie, až pak ale pochopí, že je všechno jinak. Během cesty totiž nemůžete dělat nic. Autobus šíleně hází a nadskakuje a 90 procent mých pokusů o fotografie končí výsledkem „pohled na svět po patnáctém pivu“. Na ostatní činnosti můžete také zapomenout, takže hlavní starostí je udržet se na sedadle, ignorovat množství prachu, který je i v autobusu a dostane se opravdu všude, držet zuby ve stabilizované poloze, protože je to doslova, jako když jedete po žebříku. Každé projíždějící a hlavně předjíždějící auto přináší nové a hustší návaly prachu, takže ke konci naší dvanáctihodinové cesty máte pocit, že po vystoupení v Jakutsku půjdete ihned na letiště a pojedete domů. Tam, kde existuje asfalt. Cestu osvěžují jenom zastávky na osídlených vesničkách, rusky „pasjolok“ (osada), kterých je poskrovnu a místní tam do Vás lejou vodku, kterou s díky a úlevou přijmete. Další přestávka nastává v okamžiku, kdy bereme do autobusu dvě babičky, které si zaplatili taxíka do Jakutsku, ale kombinace ruských silnic a japonských aut nebyl správný mix a bez předního skla se jet nedá. Taxikář se tedy vrací zpět, peníze nevrací a staré babičky se dohadují se skřípajícím řidičem, že pojedou zdarma s ním, protože je prostě nemůže nechat jen tak v tajze. V Rusku je prostě jiná realita.

Na Trase

Jakutsk jeposlední možností, kde můžete dát dohromady sami sebe a zároveň se zásobit jídlem včetně věcí sofistikovanější povahy na Trase nedostupných. Takže teď má stopař před sebou řádově 2000 kilometrů cesty do Magadanu. Nejhorší je úsek z Jakutsku do Kadykčanu. Odtud se už dá dojet do Magadanu výše zmiňovanou maršrůtkou, kdyby na chleba nebylo. A tak tedy vyrážíme. Kupodivu ne sami, protože tři naši, zatím úspěšnější kolegové z centrálního Ruska – sehnali stop až do Chandygy již v Jakutsku – se vydávají na stejnou cestu a vzájemně si vyjadřujeme podporu a obdiv.

Ne že by pro stopaře za Jakutskem došlo ke zlepšení kvality silnice, ale zase má možnost volby mezi tzv. severní Trasou nebo jižní Trasou. Informace o sjízdnosti obou variant se velice různí a i od místních jsou protichůdné nebo minimálně zavádějící. Jedná se o klasický fakt toho, že informátoři sice byli v Moskvě, ale jak to vypadá pár kilometrů od místa bydliště, četli tak v místních novinách. Takže volba je víceméně intuitivní, což jí ovšem neubírá na kráse. Severní Trasa přes Usť Neru je oficiálně „hlavní“ a tudíž „udržovaná“ silnice, jižní Trasa přes Tomtor se od hranic s Magadanskou oblastí již 15 let neudržuje a mosty jsou popadané nebo nesjízdné. Volba by se tedy zdála jasná. Na poslední chvíli jsme ale zjistili, že letos (srpen 2005) byla velká voda a sebrala klíčový most na Severní trase a celkově tam je 38 km nesjízdných, které se dají projet jenom „vězděchodem“. To jest jakýmkoliv terénním vozidlem, které projede víceméně všechno, náklaďákem typu Ural, jehož kola mají v průměru metr nebo pásovým traktorem typu „samosval“, používaným v lese na stahování dřeva. Vzhledem k faktu, že na rozdíl od normálního autostopu, kdy Vás míjejí minimálně desítky aut za hodinu a zde se čeká třeba i týden ve stanu, než nějaké auto pojede, jsme se rozhodli jet jižní Trasu. A to i s rizikem, že půjdeme pěšky řádově 300 km tajgou, když nic nepojede. Koneckonců hrozba zmeškaného letadla Vám ani jinou možnost nedává… Pro začátek máme tedy víceméně jasno, ale jasno je taky v tom, že definitivní rozhodnutí udělá až řidič kdy a kam pojede.

První stop nás bere za řekou Lenou. Přes její šířku čtyř kilometrů, kde můžete pozorovat zakřivení zeměkoule, se člověk dostane jedině trajektem. Končíme v pasjolku Čurabča. Jelikož v místním hotelu je plno (má zde „soustředění“několik policejních sborů), zastavují nás na checkpointu GAI (Gosudarstvennaja avtomobilnaja inspekcija) s tím, že nás dál nepustí a ubytovávají nás zdarma přímo na policejní stanici. Ráno nás nemůže rozhodit žádost místního milicionáře o kondom (je nám to opravdu líto, ale nemáme), jelikož za ním přišla jeho „žena“ na návštěvu a zvesela vyrážíme dál na kamiónu typu Kamaz.Cesta tajgou se mění ze suché krajiny řídkých jehličnatých stromů na krásné pastviny a les začínájí oživovat listnáče. Zároveň se objevují jezera a pasoucí se dobytek včetně koňů. Ve vesnici Ytyk-kjul, kam dorážíme večer, nás oblažuje místní partička Jakutů, míjejících nás v žigulíku a slavících svátek „Den strajítělstva“ (ruská obskurní oslava Dne budovatelů čehokoliv). Jsou lehce opilí, což zde není žádná vyjímka, neboť ve zdejších rozlohách milicionáře nepotkáte a dýchání do trubičky opravdu nehrozí. Zato u silnice lze vidět u náhrobků artefakty dokladující, jakou smrtí řidič zahynul – buď má v náhrobku zabetonovaný volant (zabil se střízlivý), nebo přistavenou láhev vodky (zabil se opilý) – bohužel prázdnou:)).

On the Road

V 7 ráno jdeme na stop. Nijak nepřekvapeni čekáme asi tři hodiny a naopak překvapeni zjišťujeme, že něco jede. Jede a staví. A staví klíčový stop. Tak to prostě je. Asi stejně jako platí přísloví „Pomoz si sám a bude Ti pomoženo“. Jede kus před převoz přes řeku Aldan, odkud se musí pěšky k přívozu, který Vás doveze do Chandygy. Klíčový je proto, že, aniž to teď tušíme, později projede tříkilometrový úsek bahna, kde projede jedno auto z deseti. A shodou okolností jsme to my.Ostatní na tomto úseku zapadnou do bahna a musí podhazovat auto. Což nás baví, nadšeně je povzbuzujeme a fotíme. Ale jak se říká: Neříkej hop, dokud… Kritický úsek šťastně překonáváme a jdeme pěšky zbylých 14 kilometrů k přívozu a stopujeme. Zastavuje auto a samozřejmě, jak už to chodí, se jedná o ony nebožáky, které jsme fotili. A jedou až do Tomtoru, čímž za nás rozhodli: jede se jižní Trasou. Sice se snažíme tvářit jakože nevíme, jak vypadá fotoaparát, ale asi se to úplně nedaří. Ale berou nás až do Tomtoru což je řádově 600 kilometrů a jestli dojedeme, jsme přesně na půl cesty do Magadanu. Well done ! Chandygu tedy vynecháváme, což není nikterak škoda. Všechny města na východ od St. Peterburgu vypadají stejně šedě komunisticky. Jenom čím dál víc na východ, tím je to horší. Trochu nás uklidňuje, že na východ od Kamčatky je už jenom USA. Štěstěna se obrací a teď jsme nahoře zase my: potkáváme známou stanující trojici Rusů, kteří jsou zde již dva dny a nadšeně stopují, ale kde nenímísto, ani smrt nebere. So long, přátelé. Dáváme si emaily, přejeme si hodně štěstí a svištíme dál. Večer jsme v Tomtoru, kde nakonec setrváme dva dny. Zjišťujeme, že nic nejede a nepojede. Jediné auto jede s milicí a veze zadržené do Magadanu do basy. A i to, kdyby bylo mělo místo, ze zákona stejně nevezme ani myš. Takže si užíváme Tomtor. Pól chladu, naměřili zde minus 71 stupňů Celsia, tedy teplotu, která není ani na obou pólech Země. A jak už to tak bývá, soupeří s městem Ojmjakon, 40 km na sever, který se honosí podobnou teplotou. Takže si vyberte…

Buď a nebo

Ale jsme v Rusku, takže si vybíráme cestu pěšky tajgou až do Kadykčanu. Tajgou, kde jsou zbytky silnice a mostů, brody, medvědi, vlci, rosomáci a krásná, nekonečná tajga. Nejbližší férová vesnice 300 km. Ani o chlup méně. Ale řekli jsme jdeme, tak jdeme. Konečně třicet let staré letadlo společnosti Dalavia, na které si musíme teprve koupit letenky, nečeká. Kus před hranici republiky Sacha (bývalá Jakutská sovětská socialistická republika) – Magadanská oblast se ještě vezeme s místními lovci. Mají políčeno na soby. Podle toho vypadá okolní krajina: kopce jsou porostlé mechem v kombinaci s velmi řídkým lesním porostem. Trochu jako ve Skotsku, trochu jako z pohádky. Asi deset kilometrů za miniosadou Kuranach Sala (také bývalý tábor Gulagu) začíná tvrdá 140 kilometrová realita. Prostě jdi.Situaci trochu zesložiťuje fakt, že jsem si před týdnem vyvrkl kotník a mého kolegu začíná trápit meniskus. Definitivně se rozhodujeme nečekat na stop a pět dní jdeme tajgou. Potkáváme jenom medvědí a vlčí stopy, zvláštní nádherné veverky, které se při útěku ze svahu stočí do kruhu a svah doslova skoulí. Potkáváme i hodné účastníky Rallye ŠintonVladivostok-Magadan, kteří se vracejí zpět (jasně, že špatným směrem) a dávají nám konzervy, kdyby došlo jídlo. Pro jistotu. Platí zde totiž, jak Rusové říkají, zákon tajgy. Ať jsi, kdo jsi, vždycky se zastaví a pomůže. Ani Rus s nějakým tím promilem v krvi Vám neodmítne pomoc. 40 kilometrů denně s 25 kily s člověkem zamává. Opuchliny na nohou, tisíckrát si říkáte, že se na to vykašlete. Ale prostě to nejde. Šťávu nám dodává 58mi letá Angličanka, která šlape asi deset dní před námi a jde sama (!) z Anglie okolo severní polokoule. Tak o co jde, že. Tak jdeme taky, přece nejsme horší. V Adygalachu, asi 60 kilometrů před napojením na severní Trasu, spíme u místních obyvatel.Dřívější městečko, které mělo za komunismu tisíc obyvatel, má dnes přes zimu čtyři obyvatele, přes léto sedm. Je zajímavé tím, že zde byl, stejně jako na většině Sibiře, gulag. Jediné, co se zachovalo, je třicetimetrová strážní věž a krásné staré ruské domečky ze dřeva, které stavěli vězňové pro své věznitele. Pohled z věže Vám dá jasnou představu, že utéci odsud nebyla procházka po Rudém náměstí. V zimě minus šedesát a nejbližší osada, taktéž kontrolovaná milicí, dost daleko na to, aby jí uprchlý vězeň ušel bez podpory. I zde platí, co již řečeno. Uvaří a napojí a ještě si fajn popovídáte a zjistíte, že zdaleka ne všichni si myslí, že komunismus byl špatný. Vyslovených antikomunistů je zde málo, ale jsou. Teď už můžou být. Naštěstí. Takže ještě den pochodu, poslední tábor před „civilizací“ za Adygalachem, poslední noc. V jednu hodinu ráno mě kolega budí, že jede auto. A naštěstí auto, které projede poslední nejhorší brod na řece Arkagalinka. Samozřejmě a díky Bohu staví. Po pěti dnech bez jediného auta v našem směru se konečně vezeme na severní Trasu, kde, když bude nejhůř, již lze dojet místní dopravou. Což se nakonec daří na dva stopy. Ten druhý nás bere 500 kilometrů přes zlatonosnou řeku Kolymu až do Magadanu. Něco skončilo, něco pokračuje. Pokračuje cesta do Česka, skončilo to, co se dá jenom zažít.

Review

– Kolymu a Magadan najdete západně od Kamčatky a jihozápadně od Čukotky

– Místní tvrdí, že na jeden metr Trasy je jedna mrtvola. Některé jsou přímo zahrnuté pod Trasou, takže pocity jsou různé. Možná dobrý budoucí tahák na turisty. S touto „reklamou“ se již v ruských cestovkách začalo…

– Ačkoliv se v zemi jezdí evropsky vpravo, 95 procent aut je z Japonska s pravostranným řízením. Nikomu to nepřipadá divné. Jste v Rusku. Jiná auta nejsou. A že se na ruských silnicích po třech letech rozpadnou ? Prodáme kaviár a koupíme nové.

– Na Trase, když jdete pěšky, musíte neustále obcházet louže od průměru pěti do padesáti metrů – podmáčenou tajgou. Taková malá, příjemná jezírka, která po čase přilnou k duši. Jinak by to totiž nebyla Trasa.

– Když Vám místní občané občas nalejí 95% líh, nedivte se. Je to drsné, ale s borščem se to dá. Na realitu na Dálném východě se totiž můžete střízlivě dívat jenom skrz lahev vodky. Jinak ji nepochopíte.

– Omezující výhodu checkpointů GAI pochopíte kromě zbytečné kontroly dokumentů v okamžiku, kdy Vám milice staví a „doporučuje“ řidičům, že Vás vezmou tam, kam potřebujete.

– Berte si sebou výbušné patronky na rozškrtnutí o sirky. Když přijde medvěd, oceníte to. V době kdy jsme byli na Trase, se spousta medvědů kvůli požáru stáhla z Chabarovské do Magadanské oblasti. My jsme naštěstí žádného nepotkali. I když mi to nakonec bylo líto.

– Bez znalosti ruštiny počítejte s trojnásobnou cenou služeb. Funguje to bohužel stejně jako ještě někde u nás: „Domácí polovic“

– Nedejte se. Buďte drsní, ale slušní. Těžká kombinace. Ale kdo ji ovládne, dosáhne víc.

– Dávejte si pozor. Potkali jsme např. Poláka, kterého přepadli, zmlátili a ukradli mu pas.

– Jako neoficiální platidlo funguje vodka, cigarety nebo, když něco nejde, diskuse nad vodkou. Pak se podaří většina věcí. Třeba snížíte cenu za službu na čtvrtinu. To není slogan. Tady to prostě tak chodí.

Takyj zakón Róssii.

PS:

Ruská grupa „tří stopařů“ šťastně dorazila do Magadanu za 4 dny po nás a Polák, kterého přepadli, se domů vrátil také v pořádku.

Doporučená literatura:

Bednarz: Na východ od slunce

Ginsburgová: Strmá cesta

Solženicin: Souostroví Gulag

Solženicin: Jeden den Ivana Děnisoviče

Marčenko: Žij jako všichni

Applebaum: Gulag

Publikace Vladimíra Bystrova

Karlo Štajner: 7000 dní na Sibiři

Šalamov: Kolymské povídky

Bauer: Kam až mě nohy donesou

Sandra Kalniete: V plesových střevíčkách sibiřským sněhem

Villancher: Ukradený život

Jallot: Chyceni do Stalinske pasti

Linky:

www.nagaevo.ru, www.kolyma.ru