Tentokrát jsme o vás chtěli, abyste nám do diskuse pod článkem napsali váš nejveselejší, nejoriginálnější nebo nejvíce šokující zážitek týkající se „jazykové bariéry“. Přispěvatelům děkujeme a 5 vítězů se může těšit na své výhry!
Zdrojem úvodní fotografie je Shutterstock.com.
Vybrali jsme…
Tereza, Jarda, Tirion, Ludewit, Lucie
O jsme hráli?
- cena: Kapesní průvodce Japonskem + Konverzace v japonštině Lingea
- cena: Kapesní průvodce Moskvou + Konverzace v ruštině Lingea
- cena: Kapesní konverzace ve vietnamštině Lingea
- cena: Kapesní konverzace v turečtině Lingea
- cena: Kapesní konverzace v hebrejštině Lingea
Vítězové, napiště si o konkrétní knížky na petra.greifova(@)hedvabnastezka.cz a připšte, zda si je chcete vyzvednou v Praze/Brně. Uveďte i náhradní volbu – kdo dřív napíše, ten dřív dostane.
Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství LINGEA.
Pracoval jsem několik let v Německu v jedné firmě a zpočátku jsem měl s jazykem dost problémy. Kolegové a hlavně šéf si ze mně často utahovali. Když jsme třeba někde byli a já měl něco vyřídit a nevěděl přesně jak větu formulovat, tak mi poradili vždy něco blbě a pak se mohli potrhat smíchy 😀 Jednou jsem jel se šéfem do jejich pobočky v ČR a šli jsme na oběd do jedné restaurace. Poté co si pochutnal na svíčkové, zeptal se jak se řekne, že to bylo výborné. Já mu odvětil, že se to řekne „Já jsem pitomec“, no a on to s úsměvem na rtech sebevědomě přednesl servírce 😀 Ta vůbec nechápala, koukala na mně a radši odešla, já se smál a vysvětlil jsem mu, co že to vlastně řekl 😀 Nejdřív vypadal dost naštvaně, ale nakonec se smál taky a ještě jsme zavzpomínali na moje začátky v Německu, ale zároveň byl rád, že když jsme platili, tak příšel jinej číšník. Servírka se asi bála co by se ještě mohla dozvědět 😀
Na číšnické brigádě v Irsku jsem čelila s povrchní znalostí angličtiny všem pokynům šéfa s odpovědí: „OK, no problem.“ Jednoho dne mne požádal, abych skočila do kuchyně a požádala tam někoho o „toothpick“, bohužel jsem mu ale rozumněla něco jako „big pig“ a rozjařeně opět odpověděla: „OK, no problem.“ Celou cestu jsem přemejšlela, jak mi asi v kuchyni naloží na hřbet to velké uvařené prase a já ho ponesu hostům a říkala jsem si, že se asi zbláznil 🙂
Když jsme se pak stěhovali do sharehousu k Polákům a nesměle jsme si táhli kufry do předsíně, lítal náš nový spolubydlící po obýváku a křičel: „šukám pilota, šukám pilota“. Že je spolubydlící naprosto normální a hledal pouze ovladač na televizi jsme se dozvěděli až se značným zpožděním, takže jsme se mu prvních pár týdnů raději vyhýbali 🙂
Moc díky za váš koment … dlouho jsem se od srdce tak nezasmála … a těmi poslkými slovíčky je to sranda … já jsem dlouho nemohla přijít na to, co to ŠUKÁM vlastně znamená 😀
Letos v létě jsme trávili s přítelem nějaký čas v Jeruzalémě. V hostelu jsme se spřátelili s klukem z USA, který se s námi jednou večer podělil o svou večeři. Na oplátku jsme mu slíbili, že mu připravíme naši českou specialitu – bramborák.
Vydali jsme se na Mahane Yehuda market, kde jsme měli v úmyslu sehnat veškeré ingredience.
Zabrousili jsme do prvního „kořenářství“ a tázali se na marjoram. Pán nám odpověděl, že po jejich se to řekne majoren (nebo tak nějak) a že bohužel nemá. Pátrali jsme dále.
V druhém obchodě se přítel, vybaven již nově naučeným slovíčkem, zeptal na majoren. Dva prodavači se na sebe podívali, jeden pokývl hlavou a sdělili mu, že ano, majoren mají, ale ať přijde za hodinku. To už budou zavírat. Ondřej nadšeně poděkoval, že super, paráda, cool, že se určitě stavíme!
Pak mi běžel oznámit, že máme vyhráno,ale postupně nám oběma docházelo, že mladíci nám nechtěli prodat majoránku, nýbrž marijánku.
Možná by v bramboráku chutnala dobře, ale nakonec jsme tu kýženou majoránku sehnali 🙂
Můj zážitek je rok starý a pochází z Rumunských hor, kde jsem se účastnil výzkumu.
V basecampu jsem se střídali v hlídání a ten den vyšlo hlídání na mě. Vypral jsem si, uvařil, a nahříval jsem se na sluníčku.
A najednou se z blízkého lesa nahrnulo do táboru deset mohutných psů a začali se tvářit, že jim to tam patří. No co Vám budu vykládat nebyl to příjemný pocit, snažit se vysvětlit psovi, že to je můj oběd, když jeho kohoutek byl nad mojim pasem.
A pak se z lesa vynořil majitel, asi bača. Párkrát zapískal a něco rumunsky pronesl a ze smečky divokých psů byli najednou miláčci toužící po drbání.
Bača zasedl ke mě do tábora, k ohni a začal na mě rumunsky. Nabízel sýr a kořalku, což jsem si s chutí vzal a bača dál vyprávěl. Na všecko jsem mu odpovídal česky a on byl spokojený, že si může povídat. Za dvě hodiny rozhovoru jsem vypil plecháček jeho pálenky a on stihl celou litr a půl velkou láhev. A pak usnul jak nemluvně.
Tak já dál dělal dřevo a vůbec zlepšoval náš pobyt v campu.
A když se probudil, tak se rozloučil, nechal mi ještě kus sýru a se smečkou zmizel někam do lesů.
Z celého dvouhodinového rozhovoru vím jen jak se jmenoval a kolik asi měl let (76). A pak vůbec netuším o čem jsme se bavili. Ale náramně jsem si rozuměli
ano, s kapkou alkoholu se z každého stává rodilý mluvčí 😀
Moje historka je trochu starší, ale se Slovenskem už jsme byli rozděleni. Byli jsme na návštěvě u máminy přítelkyně z dětství. Večer dne, kdy jsme k ní dorazily, jsem po večeři byla již unavená a že tedy půjdu spát. Mamka s kamarádkou vesele švitořily. S mamkou jsme ještě řešily, jestli bych se přece jenom ještě neměla jít vysprchovat před spaním, přece jenom po té dlouhé cestě, ale já byla opravdu unavená…….do toho se teta najednou zeptala, jestli nejsem SMEDNÁ……No přece jenom dost slovíček i ze slovenštiny člověk slyší někdy poprvé a tak jsem si vzhledem k předchozímu hovoru přičichla k podpaží……no dovedete si představit, jak se obě nasmály? 😀
PS:pro ty, kteří zmíněné slovíčko také vidí poprvé, to znamená žíznivá 😉
vl******@ho*****.com
Ano ano, slovenčina … Já zažila něco velmi podobného: jako děti jsme byli na návštěvě u matčiny přítelkyně v Bratislavě, která měla syny stejného věku … Na výletě jsme stáli na mostě přes řeku, mámy stranou, a já čtvrt hodiny Miškovi ukazovala, že je dole na jezu zaseklý MÍČ, a on že ho nevidí … Nakonec jsme to vzdali a on pak na odchodu jen tak mimochodem ukázal své mamince, že tam dole je LOPTA … 🙂
Když jsme přejížděli Makedonsko-Řeckou hranici, tak jsme zastavili u řeckých celníků, pozdravili a řekli, že jedeme do Soluně. Celník na nás koukal a vůbec nechápal, mezitím mu řidič podával občanky. Snažil se to číst něco do toho mumlal řecky, mi zase anglicky a vůbec jsme si nerozuměli. Nakonec se nás zeptal jestli jsme s tý samý země jako Milan Baroš. Na to jsme kývli, pak padli úsměvy na obou stranách a jelo se do Řecka.
Tenhle není o dorozumívání, ale je z cest. Když jsme přejížděli Srbsko-Maďarskou hranici, tak před námi stálo auto Fiat Panda a nas německé spz mělo napsáno PANDA, což už bylo samo o sobě vtipný. Ale pak celník požádal řidičku o otevření kufru a tak když vystoupila tak měla na obličeji namalovanou masku pandy. To jsme šli všichni kolen včetně celníku. (Auto viz foto: https://plus.google.com/u/0/107721033335946713100/posts/bA4NzFWS37N ).
Léto 2012, Gruzie – Tbilisi, první večer jsme vyrazili do blízkého okolí našeho hostelu, večerní teplota cca 30st. přímo vybízela k zakotvení v nejbližší zahrádce, kde ovšem nabízeli pouze nápoje. Dali jsme pár točených, zahnali největší horkost a začali přemýšlet o potřebě něco zakousnout. Vyrazili jsme do širšího okolí a když jsme nemohli objevit žádnou „jídelnu“ rozhodl jsem se zeptat. Starší pán sedící na zápraží s vnoučaty se jevil jako skvělý zdroj informací…
Pažálsta kde zděs nachoditsja kakaja niduď tipičeskaja gastinica? Byl jsem na sebe patřičně hrd, jak jsem v ruském jazyce nastínil náš problém s hledáním nějaké zdejší restaurace. A kakuju? Daraguju ili malenko děsovuju? Zněla odpověď … Výběr jasný, malenko děsovaja se jevila jasnou volbou k poznání místního koloritu. Po cca 25 minutách jízdy autem, do kterého nás ochotně naložil, jsme přijeli před temnou budovu, asi trochu ilegální restaurace … Lákám ho, aby šel s námi na pivo. Dovádí nás na jakousi recepci a mizí. Paní z recepce bere baterku, s baterií na konci života a s rozhodností, téměř po tmě nás vede do jakéhosi schodiště bez zábradlí. Na chodbě je spousta různých „vůní“, začínám pochybovat, jsme li zde správně. Pár otázek … a „gastinica eto što nibuď, kak choťel …“, ale děsovoj tedy řádně … Ten večer jsme se již nenajedli …, zato jsme poznali dobře večerní Tbilisi, hledaje cestu zpět.
Rusky je to děšóvyj, děšóvaja gostínica 🙂
Před pár lety jsme byli na měsíc v Íránu – z města do města jsme se přepravovali autobusem – pro naši exotičnost si nás řidiči skoro vždycky vzali dopředu, aby si s námi mohli povídat – jednou jsem potřeboval nutně na malou a řekl sem to řidičům. Zastavili a persky mi vysvětlili, že nemůžu čůrat na veřejnosti, protože je to trestné a že se musim pokrčit – řekl sem, že chápu a kousek dál sem zasedl takzvaně „na holku“ (prostě sem si čupnul jako holka:) .. v zápětí přišel jeden peršan a začal se hrozně smát, odešel a za chviličku už tam byl i s půlkou autobusu a všichni se mi smáli. Pak mi bylo podrobněji vysvětleno, že sem si měl kleknout a ne čupnout … 🙂
Z lesa se vynoří evidentně bloudící turista.
On: Excusez-moi, parler français?
Já: No… We speak English?
On: No… Se habla espanol?
Já: No… Kennen Sie Deutch?
On: No… Si parla italiano?
Já: No… ??????? ????????
On: No… Merci, au revoir!
Turista se pomalu zanořil do lesa a už jsem ho nikdy neviděl…
Při našem road tripu Evropou z ČR přes Rakousko, Itálii, Francii, Španělsko jsem byla při zpáteční cestě už tak pomatená, že jsem při platbě bezínu, myslím někde ve Francii, zaperlila : Ola, number zwei, merci. Od té doby umím mluvit mezinárodně 😉
Jojo,to znám, při letu z Mexika a Belize, přes Paříž, jsem bojovala v Paříži o vezenou flašku Tequily u skenerů španělsko-francouzsko-anglicko-česky. Byla jsem tak nasr…, že se mi to vše pletlo. Ale domů jsem ji dovezla.
http://www.cestovani.nafoceno.cz/Mexico.html#Mexico%20City%20a%20n%C3%A1vrat%20dom%C5%AF
Taky znám :-). „Kérem cím, já poslat kepeslap from Czech Republic.“ Pochopil okamžitě.
V Bolívii jsem si zase dlouho povídala s Turkyní, kdy ona na mne mluvila anglicky, já na ní většinou španělsky nebo spangliš, a také jsme si dobře rozuměly.
Minuly rok jsem zustal v poslednim „obydlenem“ tabore na Araratu…jelikoz dale to neslo kvuli kolenu a byl jsem nucen zustat s mistnim „spravcem“ 24 hodin nez se skupina bude vracet dolu.
Byl to naprosto uzasny zazitek, jelikoz neumel ani slovo jinak nez-li kurdsky nebo turecky (a i tim si nejsem uplne jisty 🙂 )…takze jsme meli uzasnou konverzaci pri ktere clovek zjistil, ze kdyz se lidi domluvit chteji, tak se proste domluvi.
Rukama, nohama, obrazkama, ukazovanim a vzajemnym „ucenim“ toho, jak se co rekne v jeho reci a po te v reci toho druheho. Jasne, ze si po roce nepamatuju ani slovo z kurdstiny, ale musim rict, ze jsme si vyborne popovidali.
Probrali jsme vsechno od toho, ze je krasne, kolik komu je, kdo je zenaty, kolik kdo mame deti…jak maji ti nasi ve skupine krasne nahore…jak prijde bourka (a taky, ze prisla)…ze sam dolu nemuzu jit do nizsiho tabora, protoze me samotneho nepusti (pry je to nebezpecne a mohl bych od nekoho dostat pres drzku 🙂 )…takto jsme stravili vyborny den…se spoustou caje (ano, varil caj kazdych snad 20 minut), spoustou oliv (vyborne…kam se hrabou olivy v nasich obchodech), syrem a chlebem.
Opet jsem si po letech overil, ze kdyz se chce…vsechno jde…a ze je to jen o tom, chtit se domluvit (a umet „poslouchat“)…
Náš zážitek se stal dva roky zpátky ve Vietnamu. Já a moje přítelkyně (původně rozená ve Vietnamu) jsme přijeli na autobusový terminál a kolem autobusu se žačali tvořit hloučky obchodníků a promotérů. Z otevřeného okna jsme zaslechli ( respektive ona:)),jak si nás „podají“ a vydělají na nás cizincích “ ngu?i Tây“.
Bohužel nepočítali s tím, že jsme porozuměli, co si mezi sebou říkají. Při vystoupení z autobusu jsem já-blonďatý běloch s modrýma očima-řekl ve vietnamštině, že to mají drahý a nechci to! Poděkoval jsem a odešel. Ti čučeli jak vyorané myši.
Já jsem si v letadle spletl anglické ONLY /pouze,jen/ s německým OHNE /bez/ a na dotaz letušky jestli chci kolu s ledem požádal ONLY ICE. /jen led/
V Prahe som sa cca 18 rocneho chalana pytal: „Aka elektricka ide na hlavnu stanicu?“.
Pozeral na mna ako na Cinana.
Tak so otazku zopakoval: „Jakou tramvaji se dostanu na hlavni nadrazi?“.
Tomu uz rozumel…
L.
Strávili jsme několik dní v Jeruzalémě a jako jeden z hlavních cílů, než jsme se vydali do Negevu, jsme si stanovili, že si seženeme klasickou bombičku s plynem na vaření. Skutečnost, že kempování není zrovna oblíbenou kratochvílí Izraelců nám zrovna nepomohla, ale nakonec jsme našli někde na Ben Yehuda st. jeden „army shop“. Směle jsme vstoupili do obchodu a zahlásili, že chceme gas bomb. Na to prodavač zesinal a viditelně znervózněl (aby ne, když mu tam měsíc před námi pár metrů od obchodu bouchla celá zastávka). Když už se chápal pro telefon, bůhví, koho chtěl volat, přistoupil k nám mladík a ryzí češtinou se zeptal: Jste Češi, co? No a my odpověděli samozřejmě kladně. Na to se mladík obrátil na prodavače a oznámil mu „They need some camping gas“. Což prodavače značně uklidnilo, společně jsme se zasmáli a unikli jsme tak spárům Mosadu 😀
Ještě jsem si vzpomněl na jednu příhodu, která je pro mě tak trochu trapas, ale zároveň je i trochu úsměvná.
Když jsem jel do Paříže na víkend, tak jsme si našel ubytování u dvou slečen přes couchsurfing. Smskou jsme si dali vědět kdy a kde mě jedna z těch slečen vyzvedne. Když jsme se konečně potkali, tak jsem jí řekl: „Salut, je suis Michal.“ a podal jsem jí ruku. Normálka, ne? Trochu jí to překvapilo a já začal přemýšlet co je špatně. V tom ona hned, že u nich se to dělá jinak a začla mě líbat na tváře a já sem tomu vůbec nerozumněl. Pak mi to u nich doma obě vysvětlovali. Stylem, když ho znáš málo tak levá, pravá když víc tak pravá, levá a pak tak třikrát, ale to nesmí být tamten nebo onen atd. atd. Měl jsem v tom guláš a ještě pořád mám. Když jsem měl odjíždět, tak jsem večer holkám oznámil, že ráno půjdu brzy, že bych rád stihl vlak.Na to jedna z nich, že půjde do práce a doprovodí mě na nádraží. Já jsem bezmyšlenkovitě souhlasil, ale až později jsem si uvědomil co jsme to vlastně provedl, vždyť já jí budu muset líbat! A co víc, teď když jsme dostal školení bude očekávat, že to už umím. Pomalu jsme z toho nemohl spát. No co vám mám povídat skončilo to fiaskem, všechno jsem to poplet! Tenkrát jsme se dost nasmáli. 🙂
Nejvtipnější zážitek mám se slovenštinou, ještě z doby svého dětství, z dob rekreací ROH. Na jedné takovéto dovolené na Slovensku oznámil kulturní referent, že olovrant pro děti bude v 15h. Na toto se klučík z české rodiny zeptal svých rodičů: „Cože, my budeme běhat okolo vrat?“ Po sléze se dvě Slovenky zeptaly mé sestry: „Ako sa voláš?“ Má sestra pohotově: „Já na nikoho nevolám!“
Mám dvě historky.
1/ Loňský rok, cukrárna v malé vesničce na maďarsko-rakouské hranici.S kamarádkou jsme se tady zastavily na zmrlinu a němčinou si ji objednali.Kamarád dorazil na kole chvilku po nás, okoukunul co máme a že si také něco dá.Německy ani mmaďarsky neumí,krátce se kdysi učil italsky..slečnu prodavačku poprosil: „Una kremrola, bitte“.Zvládl to s úsměvm a bravurně, slečna za chvilku pochopila co chce a on se s námi o laskominku ani nerozdělil :o)
2/ Vietnam, před 4 lety…nevím, jak jsou na tom vietnamci dnes se svojí ANJ, ale v té době se odevšad ozývalo „KISS ME, kiss me“…nejdřív jsme si mysleli,že si dělají srandu,že opravdu chce každý pusu. Pak jsme pochopili, že je to „excuse me“.
Hezký den
S.
V Indii jsem si chtěla na ulici dopřát jejich čaj (je vynikající, ale tentokrát jsem opravdu nechtěla pít nic sladkého. Chtěla jsem prostě černý hořký čaj).
Indka: „čaj?“
Já: „Yes please, no milk, no sugar“
Indka: „Okej, nou šugr, nou MLÍK“ 🙂
Dostala jsem masala čaj s mlékem a extra cukrem 🙂 Tomu „mlík“ jsem se ještě tři dny smála 🙂
Cestou po Sardínii z Cagliari do Alghero přišel k nám do vlaku italský průvodčí a sedl si k nám.., italové bývaj družní, tak se na mě usmál a povídá: „Come stai amici?Dove si viaggia?“ (Jak se máte přátelé- kam cestujete?) A ex se na něj podíval vážně, postavil se přede mě, co že nějaký ital si dovoluje navazovat komunikaci a povídá: “ Joo, strýčku, kdybych Vám tak ještě rozumněl, co říkáte, tož bych s Vámi aj pokecal“ A průvodčí se usmál a říká: “ Aaaalee krajani, tak to můžu i po česku ;-)!“ …. a já se válela až pod sedačkama špinavého italského vlaku :-)) smíchy..
Cestou po Sardínii z Cagliari do Alghero přišel k nám do vlaku italský průvodčí a sedl si k nám.., italové bývaj družní, tak se na mě usmál a povídá: „Come stai amici?Dove si viaggia?“ (Jak se máte přátelé- kam cestujete?) A ex se na něj podíval vážně, postavil se přede mě, co že nějaký ital si dovoluje navazovat komunikaci a povídá: “ Joo, strýčku, kdybych Vám tak ještě rozumněl, co říkáte, tož bych s Vámi aj pokecal“ A průvodčí se usmál a říká: “ Aaaalee krajani, tak to můžu i po česku ;-)!“ …. a já se válela až pod sedačkama špinavého italského vlaku :-)) smíchy..
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Nové články
Dokonalé holení nejen na cestách
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Vybavení na cesty
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.