Několik dní z deníku digitálního nomáda Matouše Vinše, autora Travel Bible

Válím se dlouhé dni na pláži, abych jen občas odpověděl na email? Rozhodně ne. Pracuji 12 hodin denně jen proto, abych si mohl dovolit letenku do další destinace? Už vůbec ne. Pravda je někde mezi. Můj život se hodně liší v závislosti na lokalitě a projektech, na kterých pracuji. Vybral jsem ze svých zápisků dny, ze kterých si asi nejlépe uděláte celkový obrázek. A pozor – je to jen a jen o mě (Každý je občas trochu egoista. Nebo ne?). Ne všichni nomádi to mají stejně.

Středa, 18. května – Lisabon, Portugalsko

Můžu nějakou dobu bydlet u kamarádů v bytě, to po skoro 2 měsících v Austrálii dost pomůže. Nechal jsem tam snad všechny svoje úspory. Teď rychle koupit peřinu a polštář, hodit do nového „doma“a vrhnout se do práce. Za posledních několik dní jsem strávil dost času v letadlech a na letištích, takže jsem toho moc nestihl.

Našel jsem si několik coworkingů k vyzkoušení, začnu tím nejvíc v centru. Přece jen tu budu minimálně měsíc (ať žije Schengen a svoboda nemuset pořád řešit víza!), tak bych si měl najít takové místo k práci, kde se mi bude opravdu líbit a dobře pracovat.

V coworkingu už se mnou počítají, domluvil jsem si „den na zkoušku”. Je to tu pěkné – původně to byl obrovský měšťanský byt z 19. století. Krom pořádných stolů a židlí, což je pro práci zásadní, mají i ping-pongový stůl. Dobré odreagování. Jenom mám pocit, že tu vůbec nejsem vítaný. Každý si dělá na tom svém a často ani neodpoví na pozdrav. V coworkingu je důležitá i komunita a tady to vypadá, jako by tu žádná nebyla. Navíc mají volnou poslední židli na dost hloupém místě – ve vnitřní místnosti bez přístupu denního světla. Tady to asi neklapne.

Co se v Lisabonu jí? Kam se tu chodí na oběd? V Portugalsku to nebude snadné, ve všem je tu lepek nebo alespoň kopce brambor. V Austrálii jsem si opět zvykl na striktní paleo a rád bych se ho držel i tu. Pro dnešek vítězí mexická restaurace, tím se nedá nic zkazit.

Do večera se mi podařilo vyřídit skoro všechny urgentní pracovní záležitosti, takže se v coworkingu loučím (a už vím, že sem se nevrátím) a vyrážím na víno s pár nomády, kteří v Lisabonu také zrovna pobývají. Zjišťuji, že s jedním z nich jsme se těsně minuli už půl roku zpátky na Srí Lance.

Čtvrtek, 3. listopadu – Kyoto, Japonsko

Chci zpátky domů. Nebo alespoň někam, kde se jako doma můžu cítit. Tady to nejde. Ano, Kyoto je sice nejhezčí město, kde jsem kdy byl. Hezčí než Praha, a to je co říct. Ale vůbec nechápu, jak tu nějaký nejaponec může žít. Takový člověk je buď divný, nebo se hodně rychle zblázní. Vždyť ti lidi jsou z jiné Galaxie! Jasně – ochotní, neuvěřitelně slušní, ale naprosto jiní. Nemáme šanci si rozumět. Nemluvě o tom, že jich většina stejně nemluví anglicky.

Valí se na mě spousta práce a já vůbec nejsem schopen se na ni soustředit. Nejraději bych zmizel někam do hor a s nikým se nebavil. Kolik by stálo přebookování letenky do Prahy na dřívější termín? Tam bych ten nápor požadavků snad zvládl… Večer mi v bytě nejde internet. Už zase. Kdo by čekal, že v tak vyspělé zemi budou mít naprosto přetíženou síť? Zavolat si s někým z přátel? Bez šance…

Úterý, 14. prosince – Chiang Mai, Thajsko

Čas vrhnout se do pořádné, ničím nerušené práce. Přesně na to jsem se už hezkých pár týdnů těšil. Vstávám v půl desáté, krátce si zacvičím, dám si sprchu a vyrážím do mého oblíbeného maličkého coworkingu MANA. Schválně jsem si tu letos nepůjčil motorku, abych alespoň trochu chodil pěšky.

Za těch deset minut chůze si stihnu pustit kousek podcastu a zastavit se po cestě pro smoothie. Úplně stejně, jako jsem to dělal minulou zimu. Pamatují si mě jak v kavárně se smoothies, tak v coworkingu. Mám z toho radost a cítím se tu vážně jako doma. Rychle vyřídit urgentní emaily, ať můžu naplno využít časový náskok. Minimálně do půl třetí mě nikdo nebude rušit. V ČR všichni spí. Vypínám všechna upozornění a pouštím se do dlouho odkládaného článku o Airbnb pro Travel Bibli.

Půl jedné, ideální čas na pauzu a pořádné jídlo. Přicházím do místní jídelny hned vedle coworkingu a tady nejen, že si mě pamatují a vítají mě zpět v Chiang Mai, ale také přesně ví, co si chci objednat. Soté ze zelených listů „morning glory”, dvě sázená vejce a hnědá rýže. Loni jsem tu neobědval skoro nic jiného a letos tomu asi nebude jinak. Experimentuje se na večeři.

Při čekání na oběd jsem si stihl přečíst kousek z knihy, teď už ale honem zpět do práce. Čeká mě nastavení několika větších kampaní pro klienta, to zabere alespoň dvě tři hodiny. Pak už se můžu nechat vyrušovat a řešit věci v týmu Travel Bible. Večer jdeme s kamarády ze Slovenska na skvělé grilované kuře a po pár kapitolách Analfabetky od Jonase Jonassona unavený, ale naprosto spokojený, usínám.

Pondělí, 19. prosince – Chiang Mai, Thajsko

Včera jsem udělal výjimku z pravidla „v neděli je neděle”. Protože neděle je dnes. I když je pondělí. Vyrážíme totiž s kamarády Mikym a Vojtou na výlet na motorkách do národního parku Doi Inthanon. Měli jsme jet včera, ale bylo zataženo, což by znamenalo přijít o nádherný výhled.

Na nezbytné ranní kávě ještě odesílám pravidelný newsletter Travel Bible a pak už nás čeká jen celodenní flákačka. Nezáživných 50 km po hlavní čtyřproudovce a dalších 50 km skrz národní park. Nekonečné zatáčky, perfektní silnice, krásná příroda, vodopády, další zatáčky a převýšení přes 2000 metrů. Ráj. Silnice vede asi 5 metrů pod vrchol nejvyšší hory Thajska, po které se národní park jmenuje – Doi Inthanon.

Kdybyste měli pocit, že v Thajsku nemůže být zima… tak na vrcholu je 10 stupňů, téměř 100% vlhkost a slušně fouká. I díky tomu tu roste vzácný horský mlžný prales. Byl jsem tu víc jak rok zpátky a právě prales se mi nejvíc vryl do paměti. Vypadá pořád stejně magicky – jsem si jistý, že zdejší stromy jsou ve skutečnosti enti a v noci tu pořádají srazy a vypráví si staré příběhy.

Slunce se pomalu sklání k obzoru, čas vyrazit ke dvěma obrovským pagodám, které kus pod vrcholem postavili na počest krále a královny. Otvírá se odsud nádherný výhled do údolí zalitého zlatým světlem i na okolní hory. Čas dojít si pro fotku, která loni nevyšla.

Středa, 25. ledna – Chiang Mai, Thajsko

Jedno pivo? Většinou to tu funguje, bary zavírají brzy. To ovšem nesmíte být v té době uvnitř – s kamarádem, který se zná s majitelkou. Nu což, i v Chiang Mai se dá pařit do 6 do rána. Vstávám ve 3 odpoledne a po vydatné sprše se zdá, že můžu celkem fungovat. Zas tak hodně jsem naštěstí nepil.

V emailu mě sice čeká několik věcí k vyřízení, ale to počká. Lidi jsou zvyklí, že většinou neodpovídám hned. Čas věnovat se trochu sám sobě. A není lepší způsob, jak začít, než skvělý brunch v australské kavárně Rustic & Blue. Mají tu jedny z nejlepších hovězích burgerů z celého Thajska. Ale psst. Takové věci normální člověk k „snídani” nejí.

V iPadu mě čeká dost knížek k přečtení. Beletrie, podnikání, marketing, psychologie… Dočítám posledních 30 stránek skvělé knížky Trust Me, I’m Lying od Ryana Holidaye. Je o fungování online médií, způsobech, jak jako marketér využít jejich slabiny, a jak pravda dnes už nic neznamená. Víc informací už ale můj mozek nezvládá. Čas pustit se do Hobita, ke kterému jsem se už dlouho chtěl vrátit. Myslím, že do večera bych ho mohl dočíst. Snad zase nepůjdu spát se svítáním.

Neděle, 5. února – Mae Hong Son, Thajsko

Předposlední den posledního thajského tripu pro letošní zimu. Vyrazil jsem sám na motorce na přes 700 km dlouhý okruh z Chiang Mai přes Pai, Mae Hong Son a Doi Inthanon zpět do Chiang Mai. Tedy, ono to je pro normální lidi kratší. Kdybych si pořád nedělal úmyslné zajížďky, zvládl bych to za poloviční čas. Jenže to bych přišel o to nejlepší.

Po luxusní nudlové polévce vyrážím z městečka Mae Hong Son po hlavní silnici na jih. Je ještě trochu zima a chvílemi lituji, že jsem si nevzal bundu. Zastavovat se mi ale nechce. Silnice je totiž skoro prázdná, povrch skvělý a jede se naprosto nádherně. Za chvíli se navíc slunce zvedne výš a bude svítit i do údolí.

Šipka microwave. Co to má znamenat? Proč je to tu anglicky? Že by turisty lákali do mikrovlnky? Bohužel jsem si to nevyfotil, ale stihl jsem zabrzdit natolik, abych vybral odbočku. Tam se prostě musím podívat. Úzká silnice prudce stoupá lesem a kroutí se snad ještě víc než slavné serpentýny mezi Chiang Mai, Pai a Mae Hong Son. Moje Honda stopětadváca sice jede na doraz, ale zvládá to na výbornou. (Pokud byste někdy potřebovali nerozbytný stroj – Honda Wave je ideál. Testováno stamiliony Asiatů několika generací.)

Aha, vysílač, to dává smysl. A konec silnice. Ale zdá se, že prašná cesta pokračuje až úplně na vrchol. Řadím jedničku a modlím se, ať mi po některém z kamenů neujede kolo. Za pár minut už parkuji na malém vysekaném plácku a prodírám se skrz vysokou trávu k poli, které je za ní. „Jsem ještě vůbec v Thajsku?” běží mi hlavou a v naprostém úžasu zírám na scenérii, která se mi naskytla. Za takový výhled by se nemuseli stydět ani v Yosemite. Jen škoda, že je teprve chvilka po poledni, takže to na fotce nestojí za nic. Budu se sem muset vrátit a okolní skalnaté kopce nafotit ideálně při východu slunce.

Sjíždím zpět dolů na hlavní silnici a pokračuji na jih. Pořád jsem se nerozhodl, kterou cestou pojedu zpět do Chiang Mai, vím jen, že se chci vrátit až zítra. Po chvíli mě další cedule láká odbočit, tentokrát na jezero. Na mapě ale žádné jezero není. Google však tvrdí, že se po této malé silničce dá napojit na jednu z cest do Chiang Mai, a to zní jako plán.

Opět nekonečné stoupání po krásné silnici bez jediného auta, klesání o pár set výškových metrů, malý rybník (to je prý to jezero) a další stoupání. Na chvíli mizí silnice, ale dnes mi to nějak nevadí. Asi jsem si zvykl. Hlavně, že tu mají obrovské cedule se šipkami k tomu „jezeru”.

O něco později se ale skutečně napojuji na silnici do Chiang Mai a těsně před západem slunka přijíždím do městečka Mae Chaem pod Doi Inthanon. Když nepočítám ráno přímo v Mae Hong Son, nepotkal jsem za celou cestu jediného turistu.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz