Nejznámější cestovatelé na Hedvábné stezce

Prvním cestovatelem po Hedvábné stezce, o němž se dochovala zpráva byl v roce cca 959 př. n. l. čínský král Mu Wang. Jeho spisek o cestě se bohužel do dneška nedochoval, ale jiní pozdější čínští autoři na něj odkazují. Cestoval Tarimskou nížinou, přes Pamír až na území dnešního Íránu; zpět se vrátil jižní čínskou cestou.

Čínský generál a velvyslanec Zhang Qian (Chang Ch’ien) byl v letech 138-116 př. n. l.vyslán císařem Wudi na západ z vojenských důvodů. Objel Taklamakan ze severu a přes Pamír se dostal až do Ferghanského údolí; při druhé cestě navštívil Dunhuáng, Loulan, Kuchu. Díky jeho misi a jejím důsledkům začala mít Hedvábná stezka skutečný obchodní význam.

V 1.století př. n. posílá perský král Mithridates velvyslance do Říma a do Číny a vytváří tím spojení mezi dvěma nejdůležitějšími a nejrozvinutějšími civilizacemi té doby.

Generál Ban Chao (73-102)zajistil pro Čínu celou Tarimskou nížínu až po Kashgar a díky této stabilitě mohl obchod vzkvétat. Posílal vyslance dále na západ. Jeden z nich, Gan Ying, vyjel z Kashgaru v roce 97, překročil Pamír a dojel až k Perskému zálivu. Je prvním známým Číňanem na Blízkém východě (nejdále byl zřejmě poblíž dnešního Nadžafu v Iráku).

Římský císař Marcus Aurelius posílá r. 166 prvního vyslance do Číny. Jel po moři z Perského zálivu a svého cíle úspěšně dosáhl. Římská říše dosahuje v této době svého největšího rozmachu a je velkým odbytištěm pro zboží z východu.

Prvním velkým cestovatelem, jehož podrobný cestopis se dochoval je čínský buddhistický mnich Fa Hsien (Faxian). Roku 399 vycestoval do Indie, aby odtud po 14 letech přinesl posvátné náboženské texty. Někdy se proto o něm říká, že přinesl buddhismus do Číny, i když ten tam jistě byl již mnohem dříve. Cestoval jižní čínskou cestou přes Dunhuáng a Hotan, potom skrze Himálaj do Gandhary a Peshawaru. Většinu cesty prošel pěšky a je také prvním známým cestovatelem, který přešel Taklamakan. Zpět se vrátil po moři. Jeho kniha o této cestě je jedním z mála dobrých zdrojů popisujících dění a život ve střední Asii v té době.

Süan-cang (629-645, v jiných přepisech Xuan Zang nebo Hsuan-tsang) se stejně jako Fa Hsien vydal do Indie pro buddhistické sutry a také jeho kniha se zachovala. Cestoval nejprve Tarimskou nížinou, přes Hami, Turpan, Kuchu, Aksu a dnešní Taškent, Samarkand, Baktrii a přes Bamiyan a dnešní Peshawar do Indie. Zpět se vracel tzv. jižní čínskou cestou přes Tashkurgan, Kashgar, Yarkand a Hotan a poté Dunhuáng, Ansi, Lánzhou a Xian. Jeho kniha Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů (vyšla také v češtině v nakladatelství Academia v roce 2002) je plná legend, draků a kouzel, ale také podrobných údajů a postřehů zejména o stavu buddhistické obce v místech, kudy mnich putoval. Zbytek života ztrávil překládáním suter, které přivezl. Jeho cesta se stala podnětem pro mnoho čínských umělců.

Korejský mnich Hwi Chao byl na cestách v letech 713-741. Doplul nejprve po moři do Indie, kde žil několik let. Navštívil řadu království v Indii, Persii a Afghánistánu. Zpáteční cestou navštívil Kašmír, Kábul, Peshawar, přešel Pamír a do dnešního Xinjiangu vstoupil přes Tashkurgan, aby objel ze severu Taklamakan přes města Kucha, Turpan a Hami. Jeho kniha byla stovky let ztracena, až byla její část (14 stran, 6 000 slov) zázračně objevena francouzským cestovatelem Paulem Pelliotem v Dunhuángu v roce 1908.

Čínský voják a vězeň Du Hwai byl zajat Araby ve slavné bitvě u Talasu (kde se střetla čínská a arabská vojska a Číňané prohráli) v roce 751. Strávil 10 let v zajateckém táboře a během této doby a poté navštívil Taškent, Samarkand, Írán, Irák, Sýrii a Perský záliv, kde nastoupil na loď a po moři postupně doplul až do Kantonu. O bitvě a svém věznění napsal knihu.

Posel a velvyslanec Tamim ibn Bahr, původem z východního Íránu, byl roku 821 vyslán na východ a navštvil Ujgurské hlavní město Khara-balghasun v dnešním Mongolsku. Svou cestu popsal v knize, která se ve zkrácené podobě zachovala.

Významný taostický mnich K’iu Ch’ang Ch’un se ve věku 73 let vydal na příkaz Čingischána k jeho dvoru. Jeho trasa (1221-1224)vedla přes pohoří Altaj, jižní části dnešního Kazachstánu, přes Kyrgyzstán do Samarkandu a poté do SV Íránu a Afghánistánu. Jeho společník Li Chi ch’ang o cestě napsal cestopis Hsi Yu Chi, jehož hodnota předčí mnohé jiné soudobé prameny.

Arménský král Hayton I. projel Kavkazem a střední Asií k velkému mongolskému chánovi Möngkemu v jeho sídelním městě Karakorumu; zpátky přes Samarkand, Bucharu a Tabriz. Jeho spolucestující Kirakos Gandsaketsi je autorem cestopisu popisujícího tuto výpravu z let 1254-1255.

První evropský velvyslanec na východ, kněz Giovanni Carpini, je papežem vyslán do hlavního města Mongolů, Karakorumu (1245-1247). Místo, aby mongolského chána obrátil na křesťanství, vrátil se s dopisem papeži, ve kterém se psalo, že papež sám se všemi svými králi musí přijít vzdát chánovi úctu a uznat jeho vládu a kdo se odmítne podrobit bude vyhlazen. O uzavřenosti a chudobě tehdejší Evropy svědčí tom, že Carpini je od roku 900 prvním známým Evropanem, který se dostal na východ od Bagdádu a vrátil se, aby o své cestě podal svědectví!

Dalším vyslancem k Mongolům (1253-1255), tentokrát od krále Francie, je kněz William Rubruck, jehož popis cesty je srovnatelný s knihou Marca Pola. Rubruck jako první seznámil Evropu s papírovými penězi a čínským znakovým písmem. Francouzský král dostal podobnou odpověď jako papež.

Ještě před Marcem Polem do Číny vyrazili jeho otec a jeho strýc, kupci Niccolo a Matteo Polové (1260-1269). Přes Krym a Bukharu se dostali až ke dvoru Kublajchána v Číně, který je poslal zpět s poselstvím pro Papeže. Když se po dvou letech, v roce 1271, vydali na cestu znovu, vzali sebou mladého Marca.

Marco Polo je jistě v Evropě nejznámější cestovatel a jeho vyprávění a kniha Milion (kterou nadiktoval v janovském vězení) ovlivnila snad všechny po něm. A to přesto, že po návratu do Benátek se mu mnozí smáli. Pro Evropany, tehdy značně izolované od zbytku světa, byla jeho vyprávění neuvěřitelná. Ještě v komentářích k jeho knize z konce 19. století jsou některá tvrzení Marca Pola označená za „omyly“, ale pozdější výzkum ukázal, že měl pravdu. Přesto i dnes někteří nevěří, že v Číně opravdu byl. Po všem, co jsem přečetl, o tom nepochybuji ani náznakem. To ovšem neznamená, že vše, co napsal, přesně odpovídá skutečnosti, že nic nezveličil (zejména svou roli na dvoře Kublajchána), na nic nezapomněl, že všemu správně porozuměl. Však to byl člověk jako my všichni.
Na Hedvábné stezce dnes snad není město, kde byste se nemohli najíst v Marco Polo restauraci a strávit noc v Marco Polo hotelu. A to přesto, že tudy třeba velký cestovatel nikdy neprojížděl.

Jaký byl tedy itinerář cesty Marca Pola? Cestu nastoupil v Levantu, odkud pokračoval přes dnešní anatolský Sivas a Erzincan, Mosul a Bagdád v Iráku. Poté po moři Perským zálivem do Hormuzu, na sever do Kermanu, Neishaburu a Mashhadu, dnešním Afghánistánem do Balkhu a Badakhshanu. Do Číny vjel přes Kashgar, Yarkand, Hotan a poté už tradiční cestou Gansu koridorem. V Číně pobyl mnoho let (celkem byl na cestách čtvrt století), většinu z toho ve službách Kublajchána, které ho zavedly do různých míst Číny a na jihu možná až na území dnešního Myanmaru (Barmy). Vracel se lodí, která přistála v perském Hormuzu, odkud touto zemí proputoval až do Trebizondu na pobřeží Černého moře.

Pokud byste dnes navštívili tolik míst jako Marco Polo, budete patřit k uznávaným borcům v oboru cestování.

Jan z Montecorvina (1246 v jižní Itálii – 1328 v Pekingu), františkánský mnich, je zakladatelem katolické mise v Číně. Byl nejprve vyslán do Persie obracet na víru mongolské hordy, které se valily na západ. Poté ho papež Mikuláš IV. vyslal na významnou misi do Číny ke Kublajchánovi, který byl křesťanství pozitivně nakloněn. V této době na Kublajchánově dvoře působil také Marco Polo. Jan vyrazil v roce 1289 přes Tabriz a Indii, kde se zdržel 13 měsíců a pokřtil 100 lidí. Pokračoval po moři a když roku 1294 dorazil do Číny, zjistil, že Kublajchán mezitím zemřel. Jeho nástupce Timurleng sice nepřestoupil na jinou víru, ale nechal Jana z Montecorvina volně působit v Pekingu. V roce 1299 zde postavil první a v roce 1305 druhý kostel. Od rodičů postupně koupil 150 chlapců ve věku 7-11 let, naučil je latinsky a řecky, sloužit mši a zpívat v chóru. Ovládal také čínštinu, ve které kázal a do níž přeložil Nový zákon a Žalmy. Za tyto jeho úspěchy se mu dostalo od papeže Klementa V. titulu Arcibiskup pekingský a po 11 letech osamělé práce bylo jako posila vysláno dalších sedm františkánů (cestu přežili jen tři) a posléze další tři. Jeden z nich byl i Odoric z Pordenone (viz níže). Jan z Montecorvina je ctěn jako svatý.

První vzdálená mise františkánského mnicha Odorica z Pordenone (asi 1265-1331) byla u Mongolů z Kipchaku na jihu Ruska. Pak působil na Balkáně, Blízkém východě, v Konstantinopoli, Turecku a Íránu. V roce 1322 spolu s irským františkánem Jamesem vyrazili do Číny na pomoc Janovi z Montecorvina, který už tam tehdy působil.

Na cestu se vydali po moři z Indie přes Sumatru, Jávu a Indočínu. Tady zjistili, že na loď do Kantonu v Číně mohou nastoupit jen na Ceylonu (Srí Lance)! Vrátili se tedy tisíce kilometrů zpátky a našli správnou loď. Z Kantonu pokračovali Čínou na sever do Pekingu, kde pracovali tři roky a pak byli vysláni zpět, aby získali pro čínskou misi více mnichů. Tentokrát cestovali po zemi přes Tibet, Turkestán, Persii, Irák a Sýrii až do Benátek, odkud poslali zprávu papeži Janu XXII. Bohužel, Odorica poté postihla nemoc, a další cesty již nemohl absolvovat. Dlouhý cestopis, který nadiktoval se stal bestsellerem, protože volně kombinoval skutečná pozorování s neskutečnými fantastickými příběhy (mnohé z nich však tehdy byly všeobecně přijímány za pravdivé).

Mongolové vládnoucí v Pekingu byli křesťanství naklonění, ale dynastie Ming, která nastoupila v roce 1368 byla jiného názoru a katolickou církev v Číně zcela potlačila.V roce 1755 byl Odoric papežem prohlášen za požehnaného a je patronem cestovatelů a katolické církve v Číně.  

Ibn Battuta je zřejmě největší cestovatel všech dob; srovnání s ním snese snad jen čínský admirál Zheng He. Ani Marco Polo na něj nemá, co se týče délky a dálky cestování nebo událostí, které během cest prožil. V roce 1325 tento Maročan odjel na několikaměsíční pouť do Mekky, odkud se vrátil po 29 letech. Mezitím projel severní Afrikou, Egyptem, Sýrií, Arabským poloostrovem, dnešním Tureckem, Irákem, Persií, celým Rudým mořem a po východním pobřeží Afriky až do Kilwy v dnešní Tanzánii, po zemi dokola kolem Černého i Kaspického moře, navštívil také Bukharu, Samarkand a Balkh, projel dnešní Afghánistán, Indii od severu k jihu, Srí Lanku, Maledivy (tam se stal dokonce na čas emírem) a kolem JV Asie doplul zřejmě až do Číny. Jeho zásadou bylo nejet žádnou cestou dvakrát.

A jako by mu to nestačilo, po návratu z této velké cesty si ještě udělal výlet do Granady a Malagy v maurském Španělsku a do západní Afriky do Timbuktu a míst v dnešním Mali, Alžíru, Mauretánii a Nigeru.

O tom všem nadiktoval knihu. Ne, že by neuměl sám psát. Naopak byl vzdělaný muslimský právník, kterému se dařilo na cestách obvykle získat náklonnost panovníků nebo jiných významných lidí. Ve městech, kde pobýval, občas získal nějakou dobrou pozici – například hlavního soudce v Díllí. Umožňovala to tehdejší situace, kdy většina míst, které navštívil, byla ovládána muslimskými panovníky a obchodu dominovali arabští a perští (muslimští) kupci. Velká část Rihly, jak se jmenuje jeho kniha, vypráví o různých svatých mužích a mysticích islámu, které navštívil nebo u jejichž hrobu se modlil. Četné jeho manželky, většinou dočasné, jak to zcela legálně umožňovala tehdejší praxe cestujících muslimů, jsou naopak v knize zmiňovány jen okrajově, v poznámkách typu „… ženu jsem nechal v Káhiře a pokračoval jsem dál …“.

Jeho celé jméno bylo Shams al-Din Abu ‚Abd Allah Muhammad Ibn Battuta (1304 – cca 1377).

Františkán Jan z Marignolli byl vyslán papežem k mongolskému císaři vládnoucímu v Číně (1339-1353). Přes území chána Zlaté hordy a Černé moře putoval do Urgenche v dnešním Uzbekistánu a přes Hami na severu pouště Taklamakan do Pekingu a Shang-tu, kde byl přijat v srpnu 1342. Po třech letech se vrací zpátky lodí do Hormuzu a poté po zemi přes Levant.

Velvyslanci španělského krále Jindřicha Kastilského k Tamerlánovi, Ruy Gonzales de Clavijo a Alfonso Paez (1403-1406)projeli nejprve celým Středomořím do Konstantinopole, pak Černým mořem do Trebizondu (dnešní Trabzon), přes Tabriz, Balkh, Shahr-i Sabz do Samarkandu. Zpáteční cestou navštívili mimo jiné Bucharu. Kniha, kterou o cestě napsal de Clavijo je vzácným zdrojem informací o cestování po západní části Hedvábné stezky v té době, včetně popisu Tamerlánova sídelního města Samarkandu a mnoha detailů o obchodech s Čínou a Indií.

Ruský obchodník Afanasij Nikitin z Tveru na Volze cestoval v letech 1466-1472 Persií do Indie, kde strávil rok a půl. Svou cestu popsal, přestože těsně před návratem domů zemřel. Mimo jiné doporučoval tehdejším křesťanským obchodníkům na Hedvábné stezce, aby se vydávali za muslimy, chtějí-li zde být v obchodu úspěšní. V roce 1958 byl v Rusku natočen film popisující jeho cestu.

Londýnský obchodník John Newbery podnikl tři výpravy (1579-1584), během kterých procestoval Anatolii, jižní Kavkaz, Mezopotámii, Perský záliv, Persii a východní Evropu a na poslední cestě se dostal až k Mughalskému dvoru v Indii. Jeho kolega Ralph Fitch pokračoval dále severní Indií až do Melaky v dnešní Malajsii. Po návratu domů po osmi letech zjistil, že byl mezitím prohlášen za mrtvého a jeho majetek si rozdělili dědicové.

Arménský obchodník Hovhannes Joughayetsi cestoval a směňoval zboží mezi Persií, severní Indií a Tibetem (1682- 1693). Pět let strávil ve Lhase. Ve své obchodnické knize popisuje i fungování arménské komunity a arménské obchodní sítě v tehdějších safávidské a mughalské říší.

S rozvojem námořní dopravy a obchodu ležela střední Asie dlouho stranou zájmu cestovatelů a objevitelů. Až v druhé polovině 20. století sem začali ve větší míře pronikat ruští, britští, němečtí a francouzští geografové, historici a dobrodruzi.  Posledním velkým cestovatelem a objevitelem na Hedvábné stezce byl Švéd Swen Hedin, jehož expedice v 90. letech 19. stol. a první dekádě 20. století zmapovaly poslední bílá místa ve střední Asii a Tibetu.