Nejstarší cestopisy lidstva: Gilgameš, Abrahám, Sinuhet a smysl jejich cest

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Texty z doby Šalomounovy

První písemné zaznamenání mnohem starší hebrejské ústní tradice Tóry pochází z doby krále Šalomouna, který vládl jednotnému izraelskému národu patrně mezi lety 973 – 931 př. n. l. Království tehdy bylo stabilní a zrálo po kulturní i duchovní stránce. Cestovatelé ze všech koutů světa mířili do Jeruzaléma, aby spatřili věhlasně moudrého krále a velkolepý chrám Hospodinův. Na jeho dvoře učenci zapisovali posvátné texty tradované ústně po mnohé generace. Například příběh o vyvoleném poutníku Abramovi a jeho dlouhé cestě pěšky po celé Předním východě byl v té době už stovky let starý a příběhy o stavbě babylonské věže nebo o potopě světa ještě mnohem starší. Prastaré texty psané hebrejsky a částečně také aramejsky nesou jasné poselství, že totiž putování je pro život ve víře mnohem příhodnější životní styl než usedlý způsob života. První texty Starého zákona byly psány patrně na papyrus dovážený z Egypta, pergamen nebo zvířecí kůži, případně také na hliněné tabulky po mezopotámském způsobu. Z těchto dob ovšem nemáme žádné přímé pozůstatky, zachovaly se pouze mladší opisy. Podobně jsme na tom s dalšími nejstaršími literárními památkami okolních kultur.

Jeruzalém – nejstarší texty Bible, budování a ničení

Jeruzalém, který se stal mateřským městem nejstarších starozákonních textů, pozdvihl z původně prakticky neznámého a bezvýznamného sídliště na hlavní město izraelského národa Šalomounův otec král David kolem roku 1000 př. n. l. a ruce si přitom potřísnil krví mnoha lidí. Od té doby působí Jeruzalém jako rozbuška; téměř pravidelným rytmem se v Jeruzalémě střídalo velkolepé budování s ještě velkolepějším ničením. Pozůstatky prastarého budování – a hlavně ničení – lze v Jeruzalémě vidět dodnes, patrně nejslavnější je Západní zeď (známá jako zeď nářků), která je pozůstatkem epochálního Hospodinova chrámu. Dnes můžete v Jeruzalémě vidět pozůstatky druhého chrámu (vybudovaného kolem roku 500 př. n. l.), protože první chrám postavený Šalomounem po čtyřech stoletích dokonale zlikvidoval babylonský král Nabukadnesar II. Výstavbu druhého chrámu patrně na vlastní oči viděl řecký cestovatel Hekataios z Milétu (550 – 480 př. n. l.), považovaný za otce popisné geografie, známý vypracováním mapy (tehdy známého) světa. Z jeho dat čerpal řecký historik a cestovatel Hérodotos, který si v polovině 5. stol. př. n. l. mohl prohlédnout již hotový druhý chrám. O půl tisíciletí později jej srovnali se zemí Římané a při té příležitosti opět zabarvili Jeruzalém barvou lidské krve.

Cestující filozofové

V době výstavby druhého jeruzalémského chrámu, kdy docházelo k rozsáhlé redakci starozákonních textů se již v řecku šířila filozofie největších filozofických ikon starověku. Mnozí ze slavných řeckých antických filozofů byli také velkými cestovateli. Thalés v polovině 6. stol. př. n. l. procestoval Přední východ a prošel také celý Egypt. Mimo jiné stanovil výšku egyptských pyramid metodou měření stínu v určitých časech. Dostal se také na východ, kde se blíže seznámil s astronomickými poznatky východního myšlení.

O několik desetiletí mladší filozof Pýthagorás před vypracováním svého díla mnoho let putoval po celém Orientu, jižní Evropě i severní Africe a také on pronikl daleko na východ, kde načerpal původně indickou myšlenku o stěhování duší, kterou zapracoval do své filozofie. Známý matematik byl významně ovlivněn indickou moudrostí.

Xenofanés sice na svých cestách nepronikal tak daleko jako Pýthogorás a Thalés, zato však cestoval několik desetiletí jako putující básník a pěvec po řeckých městech, načež vytvořil své filozofické dílo. Velký myslitel Hérakleitos naopak nejprve vytvořil svou obří myšlenkovou stavbu a po té – ve vysokém věku – odešel mimo civilizaci, žil jako poustevník a stal se patrně prvním poustevníkem na evropské půdě. Byl to právě Hérakleitos, který jako první začal používat termín „logos“ jako zákon světa, světový rozum, který vládne vším.

Jedním z největších filozofů antického Řecka, jehož myšlení výrazně ovlivnilo dějiny evropského myšlení i křesťanskou teologii, byl (po boku Sókrata a Aristotela) velký cestovatel a filozof Platón (427 – 347 př. n. l.). Platón žil střídavě v Řecku a v sicilských Syrakusách, prošel velkou část evropského kontinentu a Předního východu včetně celého Egypta. Dostal se ovšem také daleko na východ, podle mnohých historiků až za řeku Indus, kde nazřel indickou filozofii, která se nesmazatelně vtiskla do jeho učení. Platón byl idealista (svět ideí), dualista (hmota je nižší forma bytí, duše je vyšší forma bytí) a z indické filozofie převzal myšlenku reinkarnace lidské duše.

Mnozí další filozofové a učenci starověku procestovali velký kus tehdy známého světa. Vzhledem k rozsahu článku ponecháváme stranou indické a čínské myslitele. Smyslem tohoto filozofického exkurzu bylo poukázat na fakt, že cestování bylo základem poznání a pozdějšího vypracování těch největších myšlenkových systémů.

Prastarý poutník Gilgameš a nejstarší symbolika cesty

Posuňme se ale v čase zpátky k prvním textům Tóry a ještě dál do historie. Jedním z vůbec nejstarších dochovaných textů světových dějin, který dnes máme k dispozici, je sumerský epos o Gilgamešovi, psaný klínovým písmem na hliněné tabulky patrně kolem poloviny 3. tis. př. n. l. Nejstarší dochovaná sumerská verze pochází z období 2150 až 2000 př. n. l. Dokonce i v tomto příběhu, jehož obsahem je hledání nesmrtelnosti, nacházíme významnou symboliku cesty: hlavní postava Gilgameš, král města Uruku (v dnešním Iráku asi 230 km jihovýchodně od Bagdádu), ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, opouští své město a vypravuje se na dlouhou cestu, hledat nesmrtelnost a zničit zlo. Jakoby poznání nebylo možné získat v domácím prostředí. Jakoby by bylo nutné opustit zázemí, bezpečí a vykročit do očišťující nejistoty, kterou nabízí cesta.

Gilgameš opouští jistoty města Uruku (z bohatého města dnes uvidíte jen archeologické naleziště v poušti), bezpečí, přepych, pohodlí, soběstačnost a vydává se na dlouhou cestu, do náruče nebezpečí, hladu, nepředvídatelnosti. To vše pro mnohem vyšší cíl, než je bohatství, či pohodlí, totiž pro poznání smyslu. Gilgameš na dlouhé cestě pod ochranou boží mimo jiné nalézá moudrost, podobně jako poutníci ve Starém zákoně. Nejstarší dochovaný epos můžeme pokládat za cestopis ve starozákonním slova smyslu, totiž cestopis, který odhaluje mnohem více, než jen geografický popis cesty.

Pouť očišťuje, vede k vědomí závislosti na Bohu, v babylonských či řeckých bájích na rozmarech bohů, ve Starém zákoně na spravedlivém a milosrdném Hospodinu. Pouť vede k modlitbě a děkování za každý nový den, vede k bohoslužbě. Pouť nabízí cestovateli smysluplnější srovnání životních hodnot. Na nejisté cestě bývá na prvním místě Bůh a na posledním materiální statky. V pohodlí a přepychu opevněného města to bývalo a bývá právě naopak. Platilo to před tisícovkami let a platí to stále. Pouť přináší očištění, moudrost a svobodu. Pouť pomáhá odhalovat smysl. Tak o tom svědčí nejstarší dochované texty lidstva.

Poutník vidí „do věcí“

Na cestě člověk po nějakém čase nazírá vnitřní hodnotu věcí. Důležité je cestovat pomalu, nespěchat, někdy je nejlepší se zcela zastavit a nějaký čas jen sledovat život. Ve chvíli, kdy se ale člověk stane součástí onoho místa, je nutné pokračovat v cestě, nezarůst do přediva vztahů, nestat se článkem řetězu. Na dlouhé cestě poutník vidí jakoby „do věcí“, nazírá jejich podstatu, zatímco zajištěný usedlík obklopený bohatstvím a pohodlím vidí jen stíny, karikatury, převrácené hodnoty. Podobně to vyjadřuje například známé Platónovo (427 – 347 př. n. l.) podobenství o jeskyni; a je to právě cesta, prostá pouť, která očišťuje vnímání a vede ze světa stínů a nevědomosti do světa světla a pochopení. Tak, jako slunce vyzařuje světlo, které člověku umožňuje vidět – říká Platón v dalším slavném podobenství – tak cesta v čase vydává něco, co umožňuje chápat, vidět pod povrch. Lépe řečeno cesta odbourává to, co nás doma duchovně zaslepuje.

Potopa světa a Hospodinův mořeplavec Noe

Vyprávění o potopě světa, více nebo méně podobné tomu biblickému, dokládají historikové v mnoha dalších kulturách po celém světě, což ukazuje na to, že lidé v pradávné době museli zažít něco opravdu výjimečného. Podle Starého zákona stojí za potopou světa Hospodin, který tím potrestal hříšné lidstvo a při životě zachoval pouze spravedlivého Noeho a jeho rod. Morální spoušť způsobila spoušť přírodní. Noe byl varován, podle pokynů Hospodina zhotovil plavidlo (tzv. Noemovu archu), ve kterém s rodinou a zvířaty přežili ničivou potopu. Celé dobrodružství včetně dlouhého čekání v pohoří Ararat trvalo více než rok a plavba byla téměř půlroční. Po potopě Bůh uzavřel s Noemem a jeho syny smlouvu vztahující se na celé budoucí lidstvo a zpečetil ji znamením duhy.

Historikové datují Noeho velké mořeplavecké dobrodružství na začátek 3. tis. př. n. l., ovšem může být i mnohem starší. Biblické pojetí zřejmě čerpá ze starších babylonských textů a ty patrně čerpaly z ještě starších sumerských textů nebo ústních tradic. Jedná se patrně o první písemně zaznamenanou plavbu, v podstatě jde o poměrně detailní mořeplavecký cestopis. Pro srovnání, první velká egyptská plavba zaznamenaná písmem na kamenné stěně chrámu Dér el-Bahrí u Théb je z doby královny Hatšepsovet, tedy asi z poloviny 2. tis. př. n. l., kdy výprava plula Rudým mořem do země Punt (dnešní Somálsko, Etitrea nebo Jemen). Na kamenné stěně chrámu je poměrně detailní popis toho, co tehdejší mořeplavci cestou viděli.

Pozdější faron Néko II., který byl u zabití judského krále Joziáše v roce 609 př. n. l., byl podle historika a cestovatele Hérodóta prvním vladařem, který vyslal fénické mořeplavce, aby během tříleté plavby obepluli celou Afriku. Zásoby doplňovali tak, že v plodném období vždy zakotvili, zaseli semena, počkali na vhodnou dobu, sklidili, naložili na loď a pokračovali dál. Jedním z největších afrických zázraků je fakt, že fascinující domorodé kmeny s různě deformovanými částmi těl (zejména obličejů), které cestou féničtí mořeplavci před dvěma a půl tisíci lety potkávali, může cestovatel i dnes navštívit v odlehlých částech černého kontinentu a mohu potvrdit, že jsou to ta nejsilnější poutnická setkání.

Egyptský cestovatel Sinuhet

Ještě starší dochované texty než jsou ty sumerské pocházejí ze starého Egypta. Staří egypťané používali obrázkové písmo, tzv. hieroglyfy. Prapočátky egyptského písemnictví datujeme až do období kolem roku 3200 př. n. l. Mezi nejstarší dochované egyptské texty zapsané na papyru patří cestopisný příběh o Sinuhetovi, jehož nejstarší dochované fragmenty pocházejí z doby kolem roku 1785 př. n. l. a dnes je můžete obdivovat v berlínském muzeu. Tyto cestopisné texty jsou tedy podobně staré jako nejstarší sumerské eposy a také prvotní ústní tradice o starozákonním poutníku Abramovi. Příběh o Sinuhetovi je krásným cestopisem, který tehdejší Egypťany provázel po dalekých zemích Předního východu.

Velmi zajímavý je motiv Sinuhetova cestování: původně prchá z Egypta ze strachu o život, ovšem v průběhu cesty si uvědomuje, že vlastně nikdy nebyl v ohrožení a „jakoby ve stavu snu jej vlastní nohy unášely stále dál“. To je přesně ten stav, který cestovatelé často zažívají na počátku svých cest. Není to hlas, který by zněl v uších a diktoval, co dělat, je to stav mysli, kdy přesně víte, kam jít, jen nedokážete nahlas vysvětlit proč.

Nějak obdobně to asi prožíval poutník Sinuhet v první polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem a kdo ví, možná cestou potkal biblického Abrama (mohli být současníci a putovali stejnými místy) a o svých pocitech na dlouhých pěších cestách si popovídali tak, jak si stále povídají osamělí cestovatelé při zvláštně krásných setkáních na svých poutích.

Příběh o Sinuhetovi obsahuje i některé pasáže podobné starozákonním textům, např. souboj Davida a Goliáše (1 Sam 17). Příběh přežil několik tisíciletí, aby jej v polovině 20. století volně přepracoval Mika Waltari pod názvem Egypťan Sinuhet, což je podle mého názoru jeden z nejlepších dosud napsaných cestopisných románů.

Když už jsme v Egyptě, musíme zmínit ještě jednoho z nejstarších cestovatelů, kterého známe jménem, egyptského velmože Hirchufa (nebo též Harkhuf), který uskutečnil tři úžasné výpravy proti proudu Nilu do jižní Núbie, někdy kolem roku 2 400 př. n. l. Krátký cestopis je vytesán na jeho hrobce. Kromě mnoha pozoruhodností přivezl z jižních krajů faraónovi trpaslíka, pravděpodobně Pygmeje, z nichž mnozí žijí ještě po čtyřech a půl tisících letech téměř stejným přírodním stylem života hluboko v deštných lesích střední Afriky.

Mezi další historické texty s motivem putování můžeme řadit indické a čínské literární památky, patrně mladší než zmiňované egyptské. Nejstarší spisy lidských dějin vypovídají o tom, že cesta přináší poznání, očištění, uspořádání hodnot podle vyššího klíče, moudrost a smysl. Tautologicky řečeno, nejstarší spisy odhalují, že cesta je Cesta.