Nejlepší hrozinky se rodí pod hladinou moře

Ve stínu prasklého teploměru

Jedeme z Urumči, hlavního města západočínské provincie Xinjiang [sinťjang], do Turfanské oázy, která je proslulá produkcí vynikajících hrozinek. Po cestě míjíme největší asijskou větrnou elektrárnu. V autobuse pouštějí obligátní akční film, kde se střílí tak, že krev z obrazovek stříká až na nás. Autobus je velký luxusní s klimatizací a komfortními sedačkami. Takovým jsme na naší cestě po Hedvábné stezce jeli naposledy v Íránu. Dokonce se v něm nesmí kouřit, což je tady v Číně naprostý zázrak. Když si parta mládenců přece jen zapálila a klimatizace pěkně roznesla kouř po celém autobuse, „letuška“ jim dokonce přišel vynadat. Celé se to opakovalo ještě jednou, protože běžní obyvatelé Číny jsou totiž zvyklí napalovat jednu od druhé.

Přijíždíme do města Turpan (český přepis Turfán). Na rozdíl od jiných míst pouštního Xinjiangu zde i teď, po západu slunce, přetrvává ubíjející horko. Vzhledem k tomu, že jsme právě přijeli z chladného pohoří Ťan-Šan, tak docela trpíme. Není divu, Turfanská proláklina je totiž nejteplejším místem celé Číny – rekordní teplota 49,6°C ve stínu! Má to na svědomí nejen pouštní klima, ale i nadmořská výška, resp. „podmořská nížka“ 154 m pod hladinou moře, čímž Turfanská proláklina představuje druhý nejnižší bod pevniny. Aby těch rekordů nebylo málo, nedaleko odkud leží ještě nejvzdálenější místo od moře na naší planetě.

Kozlí hlavy, kuřecí pařátky

Město Turfán bylo vybudováno Ujgury pravděpodobně ve 13. st. n. l. poblíž bývalých čínských posádkových měst Jiaohe [čjaoche] (2. st. př. Kr.) a Gaochang [gaočang] (7. st. n. l.), která představovala nejzápadnější vojenské výspy říše Středu. Dnes je Turfán obydlen jednak domácími Ujgury, jednak Číňany kolonizujícími Xinjiang (Ujgursko). Město má veliké náměstí obklopené moderními čínskými budovami, které jsou typicky obložené bílými dlaždičkami. Většinu tohoto padesátitisícového města ovšem tvoří úzké prašné uličky s hliněnými ujgurskými domky. Nechybí ani velký tradiční bazar a krásné zdobené mešity nejrůznějších velikostí.

Po setmění se přece jen trochu ochlazuje a město ožívá. Náměstí se rozsvěcuje nejrůznějšími světelnými efekty, například v podobě květin nebo ohňostrojů. Na desítkách kulečníkových stolů se začíná hrát. Se svými pojízdnými stánky se stahují prodavači krájených melounů, chipsů, kukuřice a hlavně „smažiči“. Jejich stánku vždy dominuje velká pánev s olejem, kterou obklopují nejrůznější pochutiny napíchané na špejlích: brambory, tofu, chléb, kuřecí pařátky, vejce, krevety, rybičky, houby, lilek a další. Tyto stánky jsou naprosto typické pro celý Xinjiang. Lidé si vyberou pár kousků na chuť, pokud jen klábosí, nebo si jich naloží celý talířek, pokud večeří. Smažič to na chvíli vhodí do oleje a pak potře pálivou omáčkou. Co špejle, to 1 juan – tedy například čtyři plátky brambor, dva plátky tofu nebo jedna kreveta. I my se vždy snažíme něco ochutnat, ale hned z večera, dokud ještě olej není přepálený.

Za skutečnou večeří se člověk může vypravit na východní konec náměstí do čínských jídelen nebo naopak na západní konec, kde vedle autobusového terminálu každý večer vyrůstají desítky stánků s ujgurským jídlem. Po setmění je u dlouhých stolů plno, přicházejí rodiny, party chlapů, sem tam i nějaký Číňan. Přitom většina kuchařů i zákazníků jsou muži. Ujgurská kuchyně moc nevyniká pestrostí, takže typický výběr zahrnuje šiškebap (jehněčí špíz), grilovaná kuřata, nudle s vývarem, vařené kozlí hlavy, pečený beraní tuk s kůží, taštičky plněné masem a plněná střívka (nechci vědět čím). Ujguři jsou muslimové, takže snad jediné, co zde chybí, je vepřové. V každém stánku se specializují na něco. Všichni nás lákají, i když pohled na některé stánky pro nás zvlášť lákavý není. Na ochutnání některých věcí jsme bohužel nesebrali odvahu, naopak na špízech jsme si vždycky pochutnali. Obvykle jsme si ale přinášeli vlastní chlebové placky (tzv. nan). Ujguři totiž jedí maso bez příloh, nicméně na požádání vám „kuchař“ pro chleba pošle.

Vyschlý jako hrozinka

Ráno ukazujeme řidičovi jednoho městského minibusu obrázek Eminova minaretu, kam se chceme podívat. Má stát asi 3 km východně od centra. Řidič chápe a ukazuje na prstech šest – a šestka za ním zrovna jede. Vystupujeme pak na konečné, na kraji města. Prašné ulice jsou souvisle lemované vysokou zdí, která vždy chrání mikrosvět každého domu. Občas je však možné nakouknout otevřenými vraty na dvorky zastíněné pergolami s vinnou révou. Lidé tam teď obvykle suší hrozny nebo zpracovávají hotové hrozinky.

Za posledním domkem začínají rozsáhlé vinice táhnoucí se až k okraji celé turfanské oázy. Vinice jsou prostoupeny zvláštními vysokými stavbami, které slouží k sušení hroznů. Jejich děrovanými stěnami výborně proudí vzduch a protože je zde horký, vysuší se bobulky vína do podoby hrozinek velmi rychle. Protože na ně navíc nesvítí slunce, nerozpadnou se zelená barviva v jejich buňkách, takže výsledné hrozinky pak mohou být zelené. Turfanská oáza ovšem produkuje mnoho druhů hrozinek v závislosti na odrůdě vinné révy a způsobu sušení. K očesání suchých hrozinek z vřeten hroznů pak dnes slouží jakési motorové mlátičky, které zároveň systémem sít rozdělí hrozinky do několika velikostí. Při menší produkci však tuto práci dělají i ženy ručně.

Blíží se konec září, takže vinobraní je v plném proudu. Před námi zrovna chlapi v muslimských čepičkách máchají koše s hrozny v sudu s kdysi čistou vodou, aby se spláchnul prach, který zde v pouštním Xinjiangu je všudypřítomný. Pak koše vynášejí po žebříku nahoru do sušárny. Slušně zdravíme: „Salam aleykum“ a pozorujeme jejich práci. Oni nás hned lákají, abysme se vylezli nahoru podívat. Hoši tam úhledně věší hrozny na vodorovné tyčky v mnoha řadách nad sebou. Pan domácí nám pak dole ještě dva veliké hrozny dává, peníze ale rezolutně odmítá.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Eminův minaret

Za vinicí už vykukuje Eminův minaret. Bereme to zadem přes vinice, z nichž totiž vystupují zajímavé zbytky mohutných hradeb z udusaného jílu. Po chvilce prolézání vinicí už na nich stojíme a máme parádní výhledna minaret. Na tyto hradby se běžní turisté těžko kdy dostanou, protože je k minaretu přiváží autobusy po široké silnici kolem města a vysazují přímo u pokladen. Napadá nás, o kolik zážitků jsou vlastně vůči cestovatelům ochuzeni, ač stihnou za den navštívit jistě více míst.

Těsně kolem minaretu pak stojí nová vysoká zeď se střepinami místo ostnatého drátu a trnitými pnoucími růžemi podél, aby dovnitř bez placení náhodou nepronikla ani myš. Eminův minaret je dominantou mešity, která byla vybudována roku 1777 na počest Emina Hoji, krále Turfánu. Stavba je velmi elegantní, ale bohužel vinou až příliš násilné rekonstrukce působí trochu sterilně. Právě to však coca-colonizovaní čínští turisté žádají. Uvnitř mešity se nachází pouze modlitební prostor s dřevěnými sloupy a koberci, jehož temnotu prudce proráží jen sloup světla otvorem ve střeše. Po schodišti je možné vystoupit na vyhlídku na střeše mešity, nikoliv však na věž minaretu. Naproti stojí ještě Eminova rezidence, jejíž pokoje jsou zařízené ve stylu 18. století: zdobená okna, tapisérie, koberce, polštáře, staré vázy a obrazy.

Závěrem

Kolem turfanské oázy se nachází i spousta dalších zajímavých míst, například fantastické ruiny měst Jiaohe a Gaochang, buddhistické jeskyně Bezeklik s nástěnnými malbami, hliněná vesnice Tuyoq, staré podzemní vodní kanály, zajímavé Planoucí hory nebo slané jezero Aydingkul ležící v nejnižším místě Turfanské prolákliny. Rozumný člověk je dokáže snadno odlišit od tzv. „turistických pastí“, které všude číhají na čínské turisty. Ku příkladu rozhodně není nutné platit 60 juanů za návštěvu Údolí hroznů,když stejně krásné vinice jsou přece všude kolem. Pokud máte dost vody, je okolí Turfánu stále co objevovat a jeho návštěva se pak může neplánovaně protáhnout o několik dní. Turfanská oáza každopádně patří k nejkrásnějším místům, jakými jsme v Xinjiangu po Hedvábné stezce projížděli.