Nejkrásnější pohled na Maroko? Z okna čtyřicet let staré Avie

Dovolená. Pro někoho válení se na pláži, pro jiného třeba šplhání po horách. V ideálním případě jde zvládnout obojí. Hlavně, když člověk může zažít něco netradičního. A tak, když mě na podzim oslovila parta lidí s nabídkou na expedici do Maroka a Západní Sahary, váhala jsem jen chvíli. A to nebylo ještě všechno. Do „nejzápadnějšího orientu“ jsme se totiž vydali čtyřicet let starou Avií Amálkou. Poprvé Amálka vyrazila už v létě 2010 na dva měsíce do Mongolska. Ve zdraví a bez větších šrámů, jen s pár defekty, cestu přežila. Tentokrát však měly prověřit kvality Amálky písečné duny Sahary a zasněžené vrcholky Vysokého Altasu. To byla výzva, která se jen tak neodmítá.

Polovina lidí kolem, nás považovala za odvážlivce. Ta druhá, o mnoho větší část, za totální šílence, kteří by se místo Afriky, měli spíš rovnou přímou cestou vydat na expedici do psychiatrické léčebny a strávit ten měsíc užitečně, a to pravidelnou intenzivní léčbou.

Kdo se ale bojí, nesmí do lesa. A tak jsme i přes obavy rodiny a přátel, natěšeni 25. prosince vyrazili. Čekala nás tři tisíce kilometrů dlouhá cesta přes Evropu až do Španělska, trajektem přes Gibraltar až na černý kontinent do Marockého království.

Plán byl jasný. Za téměř pět týdnů se pokusíme poznat Maroko ze všech různých stran. Vylezeme na nejvyšší horu severní Afriky, 4126 metrů vysoký Džabal Toubkal v pohoří Velkého Atlasu. Vydáme se mezi písečné duny do Západní Sahary a s trochou štěstí dorazíme až na Obratník Raka. Jak už to tak bývá, člověk míní a ….

Je naprosto nezbytné, aby bylo nebe blankytné

První „studená sprcha“ (jen metaforicky řečeno, protože během toho měsíce žádná sprcha neproběhla, jen jsme si asi pětkrát dopřáli veřejné lázně takzvané Hammamy. Hlavně proto, že jsme chtěli s místními jen splynout, ne nad nimi vyčnívat, co se špíny týče) přišla záhy.

První ochabnutí našeho nadšení přišlo už při cestě do Německa. Jelikož Amálka není žádný drobek, při pohybu po „lepších“, českých silnicích by musela platit mýto. Proto jsme se rozhodli v rámci dobrodružného ducha, jet jen po okrskách. Přejet celou republiku nám zabralo neuvěřitelných dvanáct hodin. Naše skleslé hlavy sledovaly pohybující se hladinu piva v plecháčcích a přemítaly, zda s takovou dorazíme do Maroka aspoň na Velikonoce. Naštěstí se naše černé prognózy nevyplnily, trajekt přirazil k břehům marockého přístavu Tangeru „už“ 28. prosince.

První dotek Maroka

Naše cesty vedly do vnitrozemí do oblasti Vysokého Atlasu. První setkání s marockou kulturou proběhlo v Marrákeši, který je nazýván esencí Orientu či „červenou perlou jihu“. Patří k nejnavštěvovanějším marockým městům. Hlavním lákadlem je barevné exotické tržiště na náměstí Jemma el-Fna, které se za soumraku mění v jedno velké divadlo pod hvězdnou oblohou. Potkáte tam fakíry hypnotizující hady i tanečnice a kejklíře. Hlavně však desítky stánků s nejrůznějšími marockými specialitami. No ráj na pohled. I když jsme se snažili (a hodně), nezvládli jsme ochutnat vše, další důvod proč se do Maroka vrátit.

Dosyta najedení jsme se tak celí natěšení na zážitky, které nás čekají, vydali dál do vnitrozemí, do hor Vysokého Atlasu. Čekal nás Džabal Toubkal. Nejvyšší hora severní Afriky. Stačilo se jen s Amálkou vyškrábat přes dvoutisícová horská sedla až do Imllilu, jež je startovní vesnicí pro trek na Džabal Toubkal.

Horko těžko jsme se po celodenním pochodu a zdolání 1600 metrů převýšení, sněhů i ledu, dostali na chatu pod Toubkalem. A další den v pět ráno, v minus 20 stupních, jsme se pokusili zdolat posledních 900 metrů převýšení a dobýt vrchol Toubkalu. Očividně nám to však nebylo souzeno, naše úspěšnost byla 50 procentní. Martin s Májou výstup ukončili, kvůli mrznoucím prstům, Vojta vyčerpáním a já si dokázala během cesty rozedřít puchýř přes celou patu až do krve. Nevadí, jednou se sem vrátíme, Džabal Toubkal nakonec zdoláme.

Když na lyže, tak do Maroka

Tak nějak jsme tušili, že nás čekají ještě zajímavější věci, přeci jen naše dobrodružná výprava byla teprve na začátku. A nemýlili jsme se. Podle zpráv z Česka se v lednu do naší domoviny zase pro jednou vrátila zima. A tak jsme se o několik tisíc kilometrů jižněji, v Západní Sahaře, rozhodli taky si zalyžovat. Na poušti se však docela špatně hledá sníh a tak jsme vzali za vděk písečnými dunami. Jen ty vleky nám tam chyběly. Chodit v lyžákách po písku, je opravdu náročné. Za tu námahu to však stálo.

Maroko je opravdu neskutečná země. Představovali jsme si ho jako vyprahlou pustinu, všude písek, kameny a velké sucho. Víc jsme se však už ani mýlit nemohli. Maroko je doslova zelená země, všude rostou palmy, tráva, opuncie a také mandarinkovníky a pomerančovníky. Právě citrusů jsme si v Maroku náležitě užívali. Když pomineme instantní jídlo, mandarinky a pomeranče se staly hlavní složkou našeho jídelníčku. Ten jsme občas obohacovali o tradiční marocký pokrm tajin. Což je ve speciální keramické nádobě dlouho dušené hovězí či kuřecí maso většinou se zeleninou. Nejlepší tajin jsme ochutnali v kouzelném horském městečku Chechauen, byl kozí a  na sladko.  Což byl naprosto nečekaný gastro zážitek.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Hašiš trek

Městečko Chechauen nás naprosto dostalo a to nejen skvělým jídlem. Leží v pohoří Rif v blízkosti Středozemního moře. Je to však úplně jiné Maroko. Úžasná medina hrající ve všech odstínech modré barvy, labyrint uliček neorganizovaně se kroutící na všechny strany, která je podle průvodce však naprosto přehledná a nejde se v ní ztratit. No nám se to podařilo, a dokonce hned dvakrát. Rif a Chechauen není však znám pro svou krásnou medinu. Je to totiž centrum pěstování a výroby proslulého marockého hašiše (údajně patří k jednomu z nejkvalitnějších na světě). Z každého rohu na nás tak pokřikovali hašiš, hašiš. Jen těžko jsme jim vysvětlovali, že pláčou na špatném hrobě, že jsme všichni nekuřáci.

Abychom si odpočinuli od toho „hašišového běsnění“, vydali jsme se na dvoudenní trek do hor. Jakmile jsme se vyškrábali do sedla, bylo nám jasné, že před hašišem asi prostě neutečeme. Kromě skutečně dech beroucích výhledů do krajiny (při hezkém počasí jde vidět i nějakých sto kilometrů vzdálené Středozemní moře), se nám taky naskytl pohled na stovky marihuanových políček. Tomu se říká efektivní využití prostoru, nebyl ani metr půdy, kde by nerostla nějaká ta rostlinka.

A protože jsme měli hašiše a marihuany opravdu už plné zuby, rozhodli jsme se přenocovat v hašišovém doupěti. Zpočátku jsme spíš tak nervózně pozorovali naše nové domácí, a přemítali, zda je to konečně to místo, kde nás okradou o orgány. Nakonec jsme se tedy uvolili, že to přeci jen riskneme. Vytrhali jsme si své mariánkové pole, abychom měli kam postavit stany a strávili příjemný večer u berbeské whisky, extra sladkého kafe s pěstiteli haše. Dozvěděli se, jak to celé vlastně probíhá, vyzkoušeli si i „bubnování“ do sklizené úrody. No prostě zažili noc, jakou nám stejně nikdo neuvěří.

Kouzelná Feská Medina

Jedním z nejkrásnějších měst v Maroku je dozajista Fes. Úžasná medina, kde se za mohutnými hradbami proplétá devět tisíc klikatých uliček, nás prostě dostala. Tak nějak jsme si představovali Maroko. Ruch, nepřeberná škála chutí, barev i vůní (občas i pachů). Říká se, že kdo se alespoň jednou neztratil ve Feské medině, jakoby v Maroku nikdy nebyl. My, co jsme se zvládli ztratit v podstatě všude, jsme toto pořekadlo potvrdili do posledního písmenka.

Podívali jsme se i na proslulé Feské barvírny kůže, které byly naštěstí zrovna těsně před rekonstrukcí, takže omamný zápach z kádí s amoniakem, nebyl tak pronikavý.

Cestování Avií

Jak se vlastně cestuje Avií po Maroku? No, docela zábavně, kamkoliv jsme přijeli, stali jsme se okamžitě místní atrakcí. Kolemjdoucí i turisté něvěřícně kroutili hlavou, když jsme jim tvrdili, že jsme „tímto“, přijeli až z Evropy. Kupodivu jsme se dokázali vyškrábat i přes dvoutisícová sedla (sice jsme jeli asi rychlostí 20km/h, ale podstatné je, že jsem je přeli). Dokázali jsme projet i marockými uličkami, občas i tama, kde auta a náklaďáky už tím tuplem nejezdí (to když nás chytrá navigace navedla do historické části na náměstíčka, kde jsme se proplétali mezi stánky s mandarinkami).

Po téměř pěti týdne povětšinou úsměvné cesty (Afriku totiž jinak než s úsměvem brát nemůžete), téměř bez šrámů (měli jsme jen dva defekty a mírně pomačkané plechy po tom, co do nás narazil nevyzpytatelný Maročan na skútru a my jsme díky celníkovi v přístavišti v Tangeru, trochu posunuli vedle nás stojící auto), jsme všichni, ač tomu snad nikdo z nás nevěřil, společně s Amálkou dorazili zpět do Česka v plné formě.

A co bylo dál? Po horkém a písečném Maroku se tentokrát Amálka vydá 10. července za polární kruh. Při troše štěstí projede celou Skandinávii, pokud byste chtěli zažít také netradiční „dovolenou“, mrkněte se na Fb stránky Asie Avie, momentálně probíhá nábor nových dobrodruhů. Třeba příští těžko uvěřitelné historky s Amálkou zažijete Vy!