Nejkrásnější bažina světa (Pantanal, Brazílie)

Protože okolní terén je rovný jako ohromná stolní deska, rozlije se voda do šířky až 100 km od koryta řeky, a celé území se od obzoru k obzoru promění v bahnité jezero. Na několik měsíců tak zmizí pod hladinou nekonečné pastviny, nízké keře i stromy.

Jako v Amazonii

Zastánci a propagátoři Pantanalu rádi porovnávají tento pozoruhodný ekosystém s amazonskou džunglí. Směle tvrdí, že zdejší podmínky jsou pro pozorování divoké přírody daleko lepší než v Amazonii a že turisté zde mají šanci uvidět i více zvířat. Samozřejmě, že co se rozmanitosti flóry a fauny týče, je tropický prales nejpestřejším biotopem světa, který se dá srovnávat pouze s bohatostí korálových útesů. Ale zároveň je pravda, že v džungli je viditelnost omezena jen na několik metrů a zvířata se před člověkem snadno schovají v neprostupné zelené stěně.

Naopak otevřená pantanalská krajina je doslova jevištěm, na kterém se odehrávají stovky velkolepých představení naráz. Sem tam uvidíte osamělý strom, na němž žijí papoušci a občas narazíte na palmový háj nebo lesík, který je útočištěm opičích tlup, jaguárů a jiných savců. Ale jinak se dokola rozkládá bezbřehá pantanalská rovina, která je královstvím 650 druhů ptáků. Během několikadenní návštěvy jsem měl možnost si alespoň část této fantastické krajiny prohlédnout.

Jakmile vkročíte na území národního parku, vaše zorné pole najednou zaplaví desítky pestrobarevných ptáků. Nejsem žádný ornitolog ani obdivovatel ptačí říše, ale naprosto mne fascinovala scenérie, jakou jsme spatřili, když jsme v podvečer dorazili na otevřené prostranství: kam oko dohlédlo, všude stáli či poletovali nejrůznější vodní a draví ptáci. S blížícím se soumrakem několik tisíc ptáků začalo pískat, zpívat, krákat a vykřikovat, až se jejich hlasy slily a vykouzlily monumentální kulisu při západu slunce.

Nejširší nabídku průvodců a map Bazílie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ara a ti druzí

Pantanal je jednou z posledních oblastí, kde se vyskytuje vzácný papoušek Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus). Jeho populace se odhaduje na posledních čtyři tisíce kusů a je tedy silně ohrožený. Naopak naprosto neohroženě se při setkání s člověkem choval pštros nandu (Rhea americana). Přiblížil jsem se k němu na pár kroků, abych si ho co nejlépe vyfotil. Nandu zřejmě vycítil, že nadešla jeho chvíle slávy, napřímil se – a najednou měl oči ve stejné výšce jako já. Zaujal ho můj blyštivý fotoaparát a rozhodl se, že si ho tedy půjčí. Načež jsem vycítil zase já, že nadešla chvíle odchodu.

Příjezdová cesta k budově, kde jsme byli ubytováni, byla z obou stran lemována kajmany (Caiman crocodilus yacare). Nehybně s pootevřenou tlamou leží na slunci, jsou jako tajemné kamenné sochy a člověk by rád udělal ještě jeden malý krůček blíže – jen jejich oči jsou živé a varovně v nich pulsuje nevyzpytatelné napětí. Před člověkem neutíkají, jsou totiž v mnohonásobné početní převaze, jen projíždějící terénní auto je zažene do vody. Při nočním safari se jdeme na kajmany podívat znovu. Tentokrát jsou všichni schováni v bezpečí ve vodě, jen na hladině se v záři světel odrážejí jejich žluté oči – je jich jako hvězd.

Z mého prvního setkání s kapybarou (obojživelný hlodavec podobající se přerostlému křečkovi, který polovinu času stráví pod hladinou, latinsky Hydrochaeris hydrochaeris) se mi vryla do paměti jediná věc: jeho podivný skřek. Obcházel jsem keřík, za nímž se tento jihoamerický hlodavec potuloval, když tu jsem se zničehonic ocitnul kousek od něj. Přestože mezi námi byly dobré tři metry bezpečné vzdálenosti, překvapený tvor ztuhnul, vydal nepopsatelný hororový skřek a pak se po hlavě vrhnul do močálu. V prvním okamžiku jsem ten zvuk vůbec nespojoval s prchajícím kapybarou – natolik byl zvláštní – a ještě dlouho poté jsem přemýšlel, k čemu bych ho přirovnal. Až teprve nedávno jsem na to konečně přišel: je to jako když prudce šlápnete na dudy a do toho ještě chrochtne nemocné prase v posledním tažení.

Během dalších dní jsme ještě spatřili opice (vřešťany), leguány, termity, mravenečníka, piraně, říčního delfína a další nádherné tvory, jež ani neumím pojmenovat. Jedním slovem – byla to nádhera.