Nejhorší sjezd světa

Ranní La Paz se pomalu probouzí a my jdeme prázdnými ulicemi do jedné z myriád agentur nabízejících sjezd z La Cumbre do vesnic Yolosa/Coroico. Na světě je jen málo míst, kde je možné sednout si na kolo a jet přes 60 kilometrů z kopce, začít ve velehorách a skončit v džungli. Nedokázali jsme prostě odolat. Celí nedočkaví jedeme v minibusu na start ve společnosti průvodce Sáncheze, řidiče Alejandra a dalších dvou dobrodruhů Holanďana Daniela a Američana Chrise.

Silnice byla postavena ve třicátých letech minulého století paraguayskými válečnými zajatci. Důvodů, proč roční ztráty na životech v takto krátkém úseku silnice přesahují stovku, je mnoho. Předně, silnice byla postavena pro jednosměrný provoz. Nejsou zde žádné ochranné bariéry, které by bránily pádu vozidel do pětisetmetrové hlubiny. Za špatného počasí, zejména pak v období dešťů se jedná o doslova hororový zážitek, kdy se pod vámi může silnice sesunout do údolí jako domeček z karet. Nemalou roli v počtu neštěstí hraje také to, že autobusy a kamióny, které silnici brázdí jsou ve strašlivém technickém stavu.

Nevybrali jsme si zrovna nejlepší termín. Stojíme tu, v horském sedle pod „kopcem“ La Cumbre ve výšce 4650 metrů, uprostřed období dešťů. Naše horská kola však naštěstí vypadají kvalitně – odpružená přední vidlice, masivní rám, kotoučovky a velmi velmi široké pláště. Před startem seřizujeme výšku sedla, povinně nasazujeme helmu, „nepromokavé“ oblečení a dostáváme základní instrukce v podobě několika bezpečnostních zásad, které nám snad pomohou přežít. Zaprvé – vpředu pojede vždy průvodce v oranžové reflexní vestě a bude nám dávat znamení, zda je možné zrychlit, zpomalit nebo zda se budeme vyhýbat protijedoucímu vozidlu. Zadruhé – ve spodní části sjezdu pojedeme nalevo, pravděpodobně abychom měli dobrý výhled do propasti! Celou dobu za námi pojede doprovodný vůz s jídlem a našimi věcmi, nebereme si tedy skoro nic než kameru a malý digitální foťák.

Počasí nám dnes přeje a výjimečně neprší. Tady nahoře je sice trochu zima, ale je nám jasné, že za chvíli už budeme svlékat vrstvy oblečení, abychom vydrželi tropické horko a vlhkost dole v Coroicu. Zbývá už jen tradiční rituál obětování Pachamamě (bohyně země v incké mytologii) a jedeme.

Počátečních 1500 výškových metrů jedeme po perfektní asfaltové silnici. Zvykáme si na chování kola a pořádnou rychlost, natáčíme se za jízdy a předjíždíme první autobusy. Mých téměř devadesát kilo mne činí bezkonkurenčně nejrychlejším jezdcem v pelotonu. Nemaje světla objíždíme tunel zprava po servisní štěrkové cestě a za chvíli přichází první překvapení. Výšlap do kopce. Představte si, jak to asi vypadá, když ve výšce přes 4000 metrů nad mořem zkoušíte držet krok s indiánským vrchařem žvýkajícím koku v reflexní vestě před vámi. Nohy začínají okamžitě pálit, plíce nestíhají a srdce kolabuje ve zběsilém tempu přesahujícím 200 tepů za minutu. Pětičlenný peloton se nekontrolovaně trhá a natahuje do délky stovek metrů. Průvodce zcela správně zařazuje pauzu a z doprovodného vozu rozdává občerstvení. Ještě jednou všichni povinně kontrolujeme seřízení kola.

Zbytek sjezdu po asfaltce je již bez překvapení a my celí nedočkaví vyhlížíme začátek opravdové Camino de la Muerte. A je to tady! Úzká mokrá nudle z uježděného kamení. Napravo od nás je kolmá stěna pokrytá zelení, ze které na nás odkapává srážející se voda. Je taková vlhkost, že místy projíždíme chuchvalci mlhy a drobného deště! Nalevo je nekonečná hlubina. Žádný mírný svah, ale rovnou s okrajem silnice to jde kolmo dolů. Náš průvodce se tedy opravdu o klienty nebojí a rychlosti, které jsme si bezstarostně užívali na asfaltu nám ordinuje i tady v blátě a šotolině. Jsme nadšení, předjíždíme pomalejší skupinky z jiných agentur a po prvních dvou minutách jízdy jsme zadělaní od bláta jak jetel!

Zastavujeme se kousek od vodopádu San Juan, který padá odkudsi shora přes silnici. Jsme na malém „odpočívadle“, které slouží k tomu, aby se zde mohla vzájemně vyhnout velká vozidla. Svačíme a svlékáme spodní teplé vrstvy oblečení. Současně si s určitými obavami prohlížíme několik křížů rozesetých kolem nás. Právě jsme v oblasti tzv. zákrut smrti – na naší mapce označovaných jako „Corners of Death“. Ptáme se Sáncheze, k čemu je dobré pravidlo jízdy nalevo? Vysvětluje nám, že přednost má vždy řidič jedoucí nahoru, ten, který jede dolů musí v případě potřeby zastavit, co nejblíže u hrany a uvolnit tak místo. Proto musí dobře vidět, kolik centimetrů jej ještě dělí od propasti!

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nasedáme opět na kola a projíždíme ledovým vodopádem. Moje brýle v těchto podmínkách nemají šanci. Pořád se mi zamlžují, skla jsou zablácená a přes to všechno prakticky nic nevidím. V obavách se rozhoduji, že je sundám. S mými pěti dioptriemi to není zrovna nejskvělejší nápad, ale nic jiného nezbývá, pokud chci pokračovat.

Jedu hned za průvodcem, jeho reflexní vesta se mi stává hlavním vodítkem při hledání správné cesty. Brácha jede asi 50 metrů za mnou. Následujících několik vteřin mohu popsat asi následovně: štěrk, brzdy nemají na čem zabírat a do toho velmi prudká zatáčka vpravo! Je mi jasné, že poletím, už se s tím nedá nic dělat. Snažím se, spíše podvědomě, už jen o jediné, spadnout na bok a neletět přes řidítka rovnou do propasti.

Když se nade mnou přes hranu silnice za chvilku sklání brácha a vytahuje kolo, povídá mi, jak před sebou najednou viděl člověka, který hodil kotrmelec přes řidítka a zmizel kamsi dolů. Měl jsem zatracené štěstí! Sráz v tomto místě nebyl zcela kolmý, především mi však pomohla bujná vegetace, která zachytila jak mne, tak kolo. Není mi vůbec nic, ani odřenina a kolo je taky naprosto v pořádku! Přibíhá ke mně Sánchez a nevěří, že jsem v pohodě a chci jet dál. Prohlíží si mne jako rozhodčí boxera, který právě dostal KO a nepozná, kdy má dost. Ze zabláceného obličeje se na něj kření bílé zuby a lehce vytřeštěné mžourající sotva vidoucí oči.

Jedeme dál a nijak se nešetříme, ba naopak, dupeme pořádně do pedálů. Posledních pár kilometrů jedeme po suchém štěrkovitém povrchu s několika prémiemi v podobě do půli lýtek hlubokých horských bystřin. Jsme na konci. V tropické džungli ve výšce 1295 metrů, ve vesničce Yolosa. Autem popojíždíme do většího Coroica (1450 metrů), kde si po sprše dáváme pivko Paceňa a skvělý oběd v hotelu Esmeralda.

Po 16:00 hodině nasedáme do minibusu a vracíme se zpátky do La Pazu. Po pouhých 20 minutách jízdy však přijíždíme ke koloně čekajících vozidel. Období dešťů o sobě dává vědět. Přes silnici leží asi 10 metrů dlouhý a 3 metry vysoký zával z hlíny a kamení. Zkoušíme jet zpátky, pokusit se využít nové bezpečnější, ale také o dost delší silnice spojující Cocoico s La Pazem. Máme smůlu. Přijíždíme k dalšímu závalu, který sjel jen chvíli po našem průjezdu. Za tu půlhodinu, co jsme obhlíželi zával nahoře, se sesula hlína a stromy i kousek za námi. Za druhý zával nese částečně vinu místní zemědělec, který si udělal políčko asi 20 metrů nad silnicí. Půda je měkká a jakékoli narušení vegetace znamená v období dešťů sesuv. Jsme v kleštích a s námi dalších 20 aut. Nezbývá než čekat. Po hodině přijíždí buldozer a začínají odklízecí práce.

Živí, zdraví a plní zážitků se vracíme do La Pazu krátce po půlnoci. Zítra nás čeká nedaleká Huayana Potosí (6088 metrů) … tak to je možné jen v Jižní Americe!