Nejděsnější historky z cest: rozhovor se zabijákem nebo sledování tajnou policií!

1. Posezení s albánským zabijákem

V podstatě náhoda mě zavála do překrásného Valbonského údolí v totálně zapadlém koutě na pomezí Albánie a Kosova. Stejně jako legendární cestovatel ibn Battuta jen nerad jezdím stejnou cestou dvakrát, tudíž jsem se rozhodl přejít přes ostré sedlo do sousedního údolí Thethi k jiné cestě zpět do civilizace, než se vracet. V pozdním odpoledni jsem šplhal po stezce bukovým pralesem vzhůru.

Stále žádný plácek na stan, šeřilo se. Až jsem narazil na miniaturní mýtinku, dokonce s potokem, ovšem obydlenou. Cestu mi zastoupil divočinou ošlehaný chlap, který zde budoval občerstvení pro trekaře. „Kam jdeš, kámo?“ zeptal se americkou angličtinou, což mě šokovalo ještě víc než přítomnost rovného plácku i chlapa samotného. „Můžeš přespat tady,“ pokračoval. Hlavou se mi prohnala vzpomínka na tři mladé české horaly, kteří právě někde tady v roce 2001 beze stopy zmizeli. Váhal jsem, ale nakonec zůstal. Dostal jsem horkou vodu na polévku, dokonce i horkou vodu na mytí v jakési polní koupelně u ledového vodopádku.

Byl to Pjotr a celý večer mi ve světle plápolajícího ohně vyprávěl svůj fascinující životní příběh: Protože v Albánii nebyla a dodnes není práce, utekl s bratrem před deseti lety na falešné pasy od mafiánů přes Itálii do Bruselu, kde si našli načerno práci. Když mafiánům opakovaně reklamovali, že si zaplatili transport až do USA, tak jednou našel svého bratra v bezvědomí v kaluži krve a s hasákem v hlavě. Lékaři ho zázrakem zachránili, ale trvalo půl roku, než se naučil znovu chodit a mluvit.

Pjotr zakoupil dvě pistole a podle pravidel albánské krevní msty se snažil mafiány najít a zabít. Po darebácích se slehla zem. Navíc byl pochopitelně vyšetřován policií a následně vyhoštěn z EU. Napodruhé se přes Dominikánskou republiku a Mexiko s pomocí lstivých převaděčů skutečně dostal do USA. Na Texaské straně hranice byl okamžitě zatčen, získal však status uprchlíka a pracovní povolení. A tak jsem popíjel čaj z dobromysle s milým, ale odhodlaným zabijákem. Jeho ustaraná tvář prozrazovala, že si svůj příběh nevymyslel. Až narazíte v lese nad Rrugami na „Simoni Kafe“, pozdravujte Pjotra ode mě.

Autor článku Lukáš Synek, cestovatel a biolog, v současné době uvádí novou projekci „Severní Irák – Američané odcházejí, batůžkáři přicházejí“.

2. Skoro zatčen v Bangladéši

Přemýšlel jsem, který z přehršle zážitků vybrat. Neměl by být ani mírně fekální, ani prvoplánový. A najednou mi naskočila scéna z naprostého bezpečí letadla Kuwait Air v bangladešské Dháce. Sedíc na sedadle Boeingu čekám rolování na vzletovou dráhu. Věřím, že všechen stres související s tamní tajnou policií se stává minulostí. Jako tehdejší reportér magazínu Koktejl jsem se dostal do hledáčku státní moci.

Tajný policista sledoval můj pohyb docela veřejně. V hostelu mě navštívila kriminálka a český misionář, jež mi nabídl přístřeší se dostal do problémů. Za chvíli odletím, jsem odbavený a vše bude OK. Když v tom přijde kapitán letadla s nějakým civilem a deskami v rukou. „Jste pan Pigula? Pojďte se mnou.“ Vzpouzet se nemělo smysl. Bylo jasné, že někde něco neklaplo. Takhle tedy vypadá zatčení? Kriminál v „bangle“ asi nebude nic moc. Stres a strach. Nakonec se ukázalo, že mě pouze přesadili do první třídy, aby „pan reportér“ měl pohodlí. Ale než mě tam dovedli, zažil jsem 5 minut hrůzy.

Auto příbehu Topi Pigula absolvoval širokou škálu povolání: od kuchaře na horské boudě až k postu pedagogického pracovníka. Pracoval jako reportér Koktejlu, nyní je šéfredaktorem časopisu Travelfocus a stálým spolupracovníkem cestovatelského portálu HedvabnaStezka.cz. Tradici už mají i jeho fotografické kurzy.

Nejširší nabídku průvodců a map Bangladéše (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

3. Útěk před tureckými cikány

Světla aut z dálnice se již míhají v dálce, když se za mnou nocí blíží auto. No co, jsem v Turecku, kde bere každý. Mávnu ve snaze ušetřit si dva tři kilometry asfaltu a třeba mě i přiblíží mým kamarádům, s nimiž jsem měl sraz na dálničním sjezdu o 50 km dále.

Soukám se do malého auta k třem mladým Turkům i se svým dvacetikilovým batohem a posunkovou řečí naznačuji dálnici. Auto se rozjíždí a nakonec i najíždí na dálnici v mém směru. Tak se dokonce ještě dnes večer přiblížím. Turci jsou skvělí.

Hned na dalším exitu ovšem sjíždějí. Naznačuji jim, že tady vystoupím. Zastavujeme, ale vysvětlují mi, že tam nemohu zůstat, že mě zatkne policie, atd. Tedy aspoň tak si jejich posunky vykládám. Ve skutečnosti spíš chtějí peníze za svezení. Dělám, že nerozumím a že jsem přesně na tom místě spokojen. Když na mě budou mluvit zároveň mluvit tři a více nahlas, nepochybně získám dar porozumět turkotatarským jazykům.

Beru těžkou svini na záda a mizím přes svodidla ze sjezdu směrem k dálnici. Jeden z mladíků se vydává do křoví za mnou, další mě nahánějí autem. Chůze není moc pohodlná, v jednu chvíli kloužu po listí a padám na dno betonového koryta. Ležím na břiše, batoh přitisknutý na mě.

Vstávám, vracím se na dálnici a jdu po krajnici dál, pár set metrů přede mnou jsou osvětlené mýtné brány, tam snad budu v bezpečí.

Slyším za sebou najíždějící auto, preventivně skáču přes svodidla. Scházím kus strmého svahu mezi několik keřů. Rozepnutá sandále mě na moment zastavuje a tak nesejdu až na pole pod svahem. Po pár vteřinách kolem pole proběhnou dva mí pronásledovatelé. Sedím dál a čekám.

Minuta, dvě, pět, deset, věčnost. Nevím jak dlouho sedím bez hnutí. Pravděpodobně se již někudy vrátili. Opatrně lezu nahoru k dálnici a když jsem těsně za svodidly, vynoří se ze tmy oni dva. Naštěstí jsou zabráni do živého hovoru mezi sebou a tak mě ve stínu keřů nevidí a již definitivně odchází.

Jdu spát, vracím se do onoho betonového koryta, které bylo jediným rovným místem mimo dálnici.

Autorem příběhu je Vojta Lejsek, který se nejraději vydává na východ od našich hranic. Procestoval například Gruzii nebo Mongolsko. Momentálně pilně studuje španělštinu, jelikož se chystá na cestu do Jižní Ameriky.