Jméno Neil Alden Armstrong svět nikdy nezapomene. Bude navždy spjato s prvními kroky po povrchu měsíce. A to Armstrong nejprve odmítl vstup mezi muže, kteří měli podnikat kosmické lety, jelikož se mu to zdálo neperspektivní.
Neil Alden Armstrong
Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo… Tato věta, kterou celý svět řadí mezi nejznámější výroky lidské historie, zahájila novou etapu v dějinách objevování. Pronesl ji Američan N. A. Armstrong 20. (u nás, kvůli časovému posunu, až 21.) července 1969 v okamžiku, kdy jako první pozemšťan vstoupil na povrch jiného kosmického tělesa.
Neil Armstrong se narodil na farmě své babičky u ohijského města Wapakoneta. Jeho otec byl povoláním revizor účtů a celá rodina se tak musela mnohokrát stěhovat po celém Ohiu. Teprve když bylo budoucímu astronautovi šestnáct, usadili se znovu ve Wapakonetě. V té době už měl Neil za sebou úspěšný pilotní kurs – licenci získal přesně v den svých šestnáctých narozenin, v první den, kdy to je podle amerických zákonů vůbec možné.
Ve škole se hodně zajímal o matematiku, fyziku a chemii, hodně jej také ovlivnil amatérský astronom Jacob Zint, který mladého Armstronga zasvětil do tajů vesmíru. Proto bylo Armstrongovo rozhodnutí při podání přihlášky na univerzitu jednoduché: aeronautika (tj. letecké inženýrství) na Purdue University.
Roku 1949 byl povolán do vojenské služby a roky 1950–52 prožil jako pilot v korejské válce. Úspěšně absolvoval 78 bojových letů z paluby letadlové lodi Essex. Teprve pak se mohl vrátit na univerzitu, aby dokončil studia; tam se také seznámil se svou budoucí manželkou Janice. Po promoci (1955) vstoupil do služeb NACA (předchůdce NASA, americké kosmické agentury). Zde působil jako zkušební pilot, zalétával řadu nových strojů včetně letadla X-15, dosahujícího neuvěřitelných parametrů – výška letu až 60 km, rychlost 6 000 km/hod. Není divu, že Neil Armstrong poprvé odmítl vstup do oddílu mužů, kteří měli podnikat lety v kosmických lodích (pokládal je za neperspektivní). Mezi astronauty se dostal až ve druhém výběru v roce 1962. Tehdy byli vybíráni budoucí velitelé pro lety k Měsíci.
Poprvé ve vesmíru
Ještě skoro čtyři roky intenzivního výcviku trvalo, než se Neil Armstrong poprvé dostal na oběžnou dráhu. Až 16. března 1966 vyletěla do vesmíru kosmická loď Gemini 8, jejíž posádku tvořili Neil Armstrong a David Scott (i on později otiskl své stopy do měsíčního povrchu). Cílem mise bylo spojení s družicí Agena; tento pokus, při němž se prvně spojila dvě tělesa na oběžné dráze, skončil úspěšně, ale ke katastrofě nebylo daleko – po spojení začala obě tělesa nekontrolovatelně rotovat. Řídící středisko už málem oba muže obětovalo, ale připravený krizový scénář (urychlené rozpojení obou lodí) vyšel. Na vině byla jedna zaseknutá tryska… Armstrong i Scott situaci i následné nouzové přistání (17. 3.) zvládli na jedničku.
Jako velitel posádky lodi Apollo 11, která měla jako první v historii přistát na Měsíci, byl Neil Armstrong představen v lednu 1969. Jeho kolegy se stali Michael Collins a Edwin E. „Buzz“ Aldrin. Všechny předešlé lety k Měsíci dopadly na jedničku (katastrofa z ledna 1967, při níž zahynuli při simulovaném startu na mysu Canaveral tři astronauti, už byla zapomenuta), a tak 16. července 1969 se tisíce zvědavců mohly podívat na start první kosmické lodi, která měla dopravit člověka na povrch naší jediné přirozené družice.
Apollo nejprve odstartovalo na oběžnou dráhu kolem země, kde byl znovu zapnut třetí stupeň rakety Saturn (jejím konstruktérem byl Wernher von Braun, předtím šéf raketového výzkumu v nacistickém Německu a tvůrce nechvalně proslulých V-2) a kosmická loď se vydala k Měsíci. Na cestě k němu podnikl pilot Collins složitý manévr, kterým spojil kosmickou loď a lunární modul do „pracovní“ polohy. Po 76 hodinách letu pak bylo Apollo zbržděno, aby „zaparkovalo“ na oběžné dráze kolem Měsíce. Všechno klaplo bez chybičky.
Orel na Měsíci
Necelý den oblétala posádka Měsíc pohromadě, pak přišla na řadu další akce – oddělení velitelské sekce (označované jako Columbia, což byla narážka na Verneovu knihu Ze země na Měsíc) a lunárního modulu, pojmenovaného Eagle (Orel). Zatímco Collins v Columbii oblétával Měsíc, modul s Armstrongem a Aldrinem zamířil k povrchu. Závěrečnou fázi přistání zvládl Armstrong poloautomatickým řízením, neboť autopilot je naváděl na nevhodné místo plné kamenů. V Houstonu (tam bylo řídící středisko) si ale všichni oddechli, když se z Měsíce ozvala Armstrongova slova: Houstone! Zde základna Tranquillity! Orel přistál! Bylo 20. 7. 1969, 20:17 světového času.
Všechno šlo až nečekaně přesně podle plánu. Po několikahodinové přípravě se oba muži vydali na první měsíční procházku. Ve 2:56 světového času, asi šest a půl hodiny po přistání, sestoupil Neil Alden Armstrong po schůdkách z modulu a dotkl se podrážkou bot skafandru měsíčního povrchu. Povrch je velmi jemný a prašný… Snadno se mi víří pod nohama. Bořím se jen o milimetry, o pár milimetrů. Stopy a šlépěje jsou jasně vidět…
Poté sestoupil i Buzz Aldrin a oba muži vykonali vše, co jim ukládal program: krátkou procházku kolem modulu, nasbírání vzorků, instalaci několika přístrojů na povrchu Měsíce i vztyčení americké vlajky. Na Měsíci zavlály (obrazně) hvězdy a pruhy… Procházka trvala něco málo přes dvě hodiny a byla jedinou, kterou měli astronauti na programu.
Po první, trochu neklidné (oba muži vzrušením nemohli usnout) noci na povrchu Měsíce se připravili na návrat. I tentokrát probíhalo vše v pohodě: Eagle odstartoval, dostal se na oběžnou dráhu, dohnal velitelskou sekci a spojil se s ní. 21. července se opět všichni tři muži z Apolla setkali a druhý den ráno opustili sféru Měsíce. I návrat vycházel až neskutečně dobře… 24. července, v 16:49 světového času, návratová sekce Apolla 11 přistála v určené oblasti Tichého oceánu.
Američané si konečně mohli připsat velký úspěch při pilotovaných letech do vesmíru. Po šocích, které jim způsobilo vypuštění prvního Sputniku, let J. A. Gagarina či procházka volným vesmírem, kterou roku 1965 podnikl A. A. Leonov, se konečně USA dočkaly prvenství. A už je nepustily.
Zpátky na Zemi
Po třítýdenní karanténě se Armstrong, Aldrin a Collins dočkali triumfálního přijetí. Vzápětí všichni opustili oddíl kosmonautů (obdobně jako první Američan ve vesmíru, John Glenn – ani Amerika nechtěla dále riskovat životy svých hrdinů). Collins se stal náměstkem ministra zahraničí, Aldrin začal přednášet letecké inženýrství na univerzitě.
I Armstrongova další životní dráha byla podobná: nejprve byl náměstkem ve washingtonské centrále NATO, od roku 1971 přednášel na univerzitě v Cincinnati a řadu let působil v představenstvech různých firem, podnikajících v leteckém průmyslu. Na Měsíc se v jejich stopách vydala další desítka mužů: jako poslední v prosinci 1972 Eugene Cernan (po otci Slovák, po matce Čech) a geolog Harrison H. Schmitt.
V současné době žije Armstrong na své farmě v Lebanonu v Ohiu; ve Wapakonetě, kde prožil část dětství, je dnes jeho muzeum. Můžete si tam prohlédnout i kousek měsíční horniny, kterou si Armstrong přivezl ze své cesty na Měsíc. Na jeho povrch vstoupil jako první pozemšťan v historii…
K letu Apolla 11 existuje samozřejmě obrovské množství prací včetně vzpomínek přímých účastníků. V češtině je asi nejlepší bezprostřední svědectví novináře Karla Pacnera … a velký skok pro lidstvo (Praha 1969, 1972). Překlad stručných vzpomínek E. E. Aldrina otiskl v roce 1989 časopis 100+1 zahraničních zajímavostí.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
