Překročili jsme Amudarju (což je starověký Oxus) a dostali se do Turkmenistánu. Dvoukilometrové území nikoho jsme museli přejít i se zavazadly pěšky a celý proces odbavení trval asi 2,5 hodiny. Celníci se ovšem po celou tu dobu nijak neflákali a každému dali do pasu, na vstupní pas, celní prohlášení a další dokumenty celkem 11 razítek a naše údaje několikrát přepisovali ručně nebo do počítače.
Na hranicích jsme kromě tureckých a turkmenských obchodníků byli samozřejmě sami, protože získat vízum do Turkmenistánu, země neomezeného vládce Turkmenbašiho, je prakticky nemožné a zástupce slovenské cestovky BUBO nám jej mohl vyřídit jen díky osobnímu přátelství s bratrancem prezidenta. Cestu do Turkmenabadu jsme pak absolvovali malými minibusy kvůli pontonovému mostu a teprve odsud jsme pokračovali velkým autobusem…
Turkmenabad
Turkmenabad má 130.000 obyvatel a je to vyloženě industriální město. Centrální náměstí, zdobené zlatou sochou sedícího Turkmenbašiho, se stejně jako všude jinde v zemi jmenuje Ruhnama Merkezi.
Ruhnama představuje jakousi místní „bibli“. Sepsal ji prezident Turkmenbaši, dnes má už dva svazky a musí ji znát nejen každý zájemce o práci na státním úřadě, ale také například každý žadatel o řidičák. Ruhnama doslova znamená „duchovní kniha“. První díl, vydaný v roce 2001, se zaměřuje zejména na historii Turkmenistánu. Druhý díl vyšel v roce 2005 a popisuje zásady správného chování. Jedním ze sedmi jazyků, do nichž byla Ruhnama přeložena, je rovněž čeština.
Turkmenistán vyhlásil svou nezávislost v roce 1991, Turkmenbaši (vlastním jménem Separmurat Niyazov) mu však vládl již za sovětské éry, kdy byl generálním tajemníkem Komunistické strany. Sovětští vůdcové mu moc v této oblasti rádi přenechávali, protože byl jediným člověkem, který dokázal udržet na uzdě znesvářené turkmenské kmeny. V době naší návštěvy bylo Turkmenbašimu 65 let a byl doživotním prezidentem. Tady ovšem veškerá negativa končí. Celkově jsme totiž byli z Turkmenistánu značně překvapeni. Na základě u nás prezentovaných zpráv jsme očekávali, že přijedeme do chudé země, sužované krutým tyranem. Místo toho jsme přijeli do země příjemných a usměvavých lidí, kteří si v klidu žijí ve své zemičce pod dohledem svého velkého tatíčka (Turkmenbaši znamená „otec Turkmenů“).
Turkmenistán je určitě nejbohatší ze všech bývalých sovětských republik. Země má tak velké zásoby ropy a zemního plynu, že je může dokonce vyvážet. Za 1 USD zde můžete natankovat přibližně 20 litrů benzínu nebo 30 litrů nafty. Elektřina, plyn, voda a sůl na vaření jsou pro obyvatele Turkmenistánu zcela zdarma. Ze sociálních výhod lze dále vyjmenovat: bezplatnou zdravotní péči, studium zdarma, na vysoké škole navíc stipendium dle prospěchu. Lístek na MHD vyjde na naše peníze na 5 haléřů, taxi na 5 Kč, dokonce i letenky jsou dotované – všechny vnitrostátní lety stojí 1,5 USD. Roční nájemné čtyřpokojového bytu dělá 4,5 USD. Kult osobnosti tady sice očividně existuje, všechna ta hesla, sochy a portréty prezidenta však v tomto kontextu připomínají spíše „dětskou hru“. Turkmenbaši dokonce přejmenoval některé měsíce podle významných výročí své rodiny.
Informační blokáda zde ale vzhledem k záplavě satelitů asi nebude. Uzavřenost země vůči zahraničí vyplývá spíš z toho, že si Turkmenci nechtějí do svého životního standardu nechat nikoho zasahovat. Proto taky do země přijíždí pouze 110 turistů měsíčně. To ovšem neznamená, že by se vůči nim špatně chovali. Kdekoliv na ulici se lidé zastavují na kus řeči, chtějí se s námi vyfotit a o bezpečnost taky rozhodně strach mít nemusíme.
Ceny v místní restauraci, nízké i pro domorodce, nabývají pak pro nás úplně neskutečných hodnot:
šiškebab = 7000 manatů (tj. 7 Kč)
pivo = 9 Kč
1/2 l vodky = 17 Kč
1/2 l koňaku = 23 Kč
zeleninový salát = 0,50 Kč
Jestliže jsme se v Uzbekistánu cítili jako boháči, v Turkmenistánu jsou z nás přímo milionáři. Oficiální kurz je sice 5.200 manatů za dolar, u veksláků jsme ale dostali 23.000. Za 100 USD to tedy bylo 2.300.000 manatů, a to v pětitisícových bankovkách. Takovýto balík ani nebylo možno strčit do kapsy, takže jsme vždy hrst peněz tahali přímo z igelitky…
Repetek Desert Reserve
Co se týče přírodních podmínek, většinu Turkmenistánu pokrývá poušť Karakum, která je charakteristická svými teplotními výkyvy: přes den je zde 50-60 st. C, v noci však může být taky -25 st. C. Dnes je 45 st. C a cesta z Turkmenabadu do Mary je dlouhá 290 kilometrů. Na naší trase se nachází také přírodní pouštní rezervace Repetek, kde se kromě 20 druhů jedovatých hadů (zejména zmijí) vyskytuje rovněž unikátní pouštní krokodýl.
Mary
Město Mary leží na řece Murghab a má 85.000 obyvatel. Přestože se nachází v centru oblasti, kde bylo jedno z nejstarších osídlení v Turkmenistánu, žádné historické památky zde nenajdeme. Po zemětřesení byly všechny stavby nahrazeny moderními bulváry. Také náš hotel Yrsgal stojí přímo na rozlehlém betonovém Náměstí prezidenta Niyazova. Mary tedy pro nás bylo spíše výchozím bodem k prozkoumání Mervu, nejdůležitější turkmenské pamětihodnosti, ležící 30 kilometrů severně od tohoto města, a k nákupům na místním bazaru.
Merv
Po ránu se nejprve zastavujeme na dobytčím trhu, který se ve většině turkmenských měst koná každou sobotu a neděli. Ovce nebo beran zde stojí 4-5 USD, velbloudici s mládětem se nám podařilo „zkušebně“ usmlouvat na 320 USD.
Starobylý Merv se rozprostírá na ploše 100 km2 a nachází se zde celkem pět historických měst, která mají tu zvláštnost, že nejsou vystavěna nad sebou, ale nové vždy vzniklo na volné ploše mimo hradby starého, takže se všechna zachovala. První město zde založil v 6. století př.n.l. perský král Dareios I. a jeho náboženství bylo kombinací zoroasterismu, buddhismu a hidnduismu. Dokonce i název Merv pochází ze slova Meru, označujícího bájnou hinduistickou horu, což je další důkaz mísení jednotlivých kultur v této oblasti.
Achamenejci zde vládli asi 200 let, pak přišel Alexandr Veliký a město přejmenoval na Alexandrii. Neví se ovšem, jestli zde byl přítomen osobně. Následují Seleukovci a od 3. století př.n.l. do 3. století n.l. zde vládne Partská říše. Merv byl dokonce nějaký čas jejím hlavním městem. Parthové bojovali s Římany a vítězství se přelévala z jedné strany na druhou. Po nich přichází Sassánovci a v 7. století je tu islám. Nastává boj mezi zoroasterismem a islámem, v němž islám nakonec vítězí zejména díky tomu, že byl pro lidi jednodušší.
Od 8. století tedy vládnou v Mervu různí muslimští vládci. Vrchol města nastává v 10. století, kdy zde působí řada básníků a filozofů. Nejhorší událost představuje vpád Mongolů, kteří město 6 dní marně dobývali a pak přerušili dodávky vody (tím, že zahradili řeku Margush). Obyvatelé Mervu se vzdali v naději, že je Mongolové ušetří. Ti je však přesto pobyli a město zničili.
Od té doby se Merv už nikdy nevzpamatoval. Byl součástí městských států jako Samarkand nebo Buchara. Od 16. století sem přicházejí Turkmeni, kteří však samostatný státní útvar nezaložili, protože byli poraženi carským Ruskem. Turkmenština (která se mimochodem píše latinkou) byla vzkříšena vlastně až v roce 1991.
Vzhledem ke značné rozloze archeologického naleziště v Mervu jej samozřejmě nemůžeme prozkoumat celý a zaměřujeme se proto pouze na vybraná místa. Citadela Erk Kala bývala součástí nejstaršího města ze 6.-4. století př.n.l. Byla to vlastně malá pevnost ve městě, obehnaná hradbami, v níž bydleli příslušníci nejvyšších vrstev obyvatelstva. Na svazích kopce se dosud válí mince a střepy, představující jak zbytky váz, tak kanalizace.
Kolem citadely se rozkládá na ploše 400 hektarů Gyaur Kala, širší město, které se začalo stavět ve 3. století př.n.l. a bylo chráněno 20 metrů vysokými hradbami se 4 hlavními branami. Tady žili řemeslníci a další služebníci, kteří se starali o chod královského paláce. Každá čtvrť se přitom věnovala určitému oboru (šperkaři, hrnčíři apod.). V areálu byly nalezeny zbytky zoroasterského chrámu i buddhistické stúpy, která je považována za nejzápadnější buddhistický chrám na světě.
Shahriar Ark je pevnost z 12. století, která je podstatně menší (má pouhých 44 ha), dochovaly se zde však dvě stavby – bývalá knihovna a zbytky královského paláce, přesněji řečeno sídla vládce. Unikátní je zejména celkem zachovalá knihovna, protože knihovny byly vždy to první, co dobyvatelé vypálili, jelikož tam se ukrývaly základy náboženství, které drželo lidi pohromadě. Sultan Kala z 9. století zabírá plochu 380 hektarů a uprostřed stojí nejzachovalejší památka celého Mervu – mauzoleum sultána Sanjara, postavené v roce 1147, tedy 10 let před sultánovou smrtí. Mauzoleum má čtvercový půdorys o straně 27 metrů, je vysoké 40 metrů a zrestaurováno bylo z tureckých peněz. Původně se jednalo o součást velkého náboženského areálu, zničeného Mongoly.
Pevnost Kiz Kala postavili v 7.-8. století muslimové a spíš než o pevnost šlo zřejmě o palác. Proto bývá také nazýván „hrad bohatých lidí“. Jeho rozměry jsou 40 x 42 metrů. Ve skutečnosti jsou to navíc hrady dva. Velký a malý hrad stojí 100 metrů od sebe a legenda říká, že když si chtěl chlapec vzít své děvče, musel dohodit jablkem z jedné pevnosti do druhé.
Mauzoleum Muhammada ibn Zayda je ze 12. století a zrestaurováno bylo v 16. století. Jeho výzdoba na sobě nese výrazné zoroastriánské znaky. Vedle mauzolea stojí bývalé vodní cisterny, které dnes slouží jako příbytky.
Převzato z www.kasp.cz.
