Něco o albánských silnicích a benzínových pumpách

Silnice do Albánie je tak trochu jako ovčí stezka. Zezačátku pěkná, široká, postupně se z ní ale odpojují jiné silničky a ta naše se zužuje a zužuje, až zbude docela úzká, nicméně pořád asfaltová silnička. Skoro žádný provoz, ideální pro cyklisty.

Co se platí na albánských hranicích

Až před hraničním přechodem Hani Hotit jsme narazili na něco, co jsme už dlouho neviděli, teda aspoň já ne. Fronta. Normálně fronta na hranicích. Na té úzké silničce, po které, jak jsme zjistili, jezdí i kamiony, se auta pěkně štosovala za sebe vedle těch kamiónů, co tam taky poslušně stály a troubily, popojížděly, cpaly se do mezer, mezitím se sem tam propletlo pár motorek a samozřejmě auta v protisměru. Jestli si někdo myslí, že Chorvatsko je Balkán, tak se šeredně mýlí.

Říká se, že na hranicích Albánie je vysoký plot, ostnatý drát a železná brána. A že musíte zaplatit poplatek (nebo úplatek?), aby vám tu bránu otevřeli. Za tou bránou prý končí silnice a začíná Albánie – tedy prašná cesta. Albánie tam opravdu začíná. Ono se taky říká, že v Himalájích žije Yetti a Země že je placatá.

Jediný poplatek, který se platí, je poplatek za používání silnic – pár jich tam skutečně mají – a ten se platí až při odjezdu ze země, ne při příjezdu. Jeden motorkář, co jsme ho právě tady potkali, taky říkal, že od 1500 m n.m. je prý sníh a s tímhle (ukázal na naše skoroterénní vozy a polovina posádky se urazila) tam určitě neprojedem. Ale máme to prý zkusit. Měli jsme s sebou leccos, ale sněhové řetězy fakt ne. Tak jsme si motorkáře přestali všímat a na sněhové řetězy zapomněli. My jsme pak mačky potřebovali, ale zvířata zvládla cestu v pohodě bez drápků. Co jim chybělo víc, byly centimetry mezi podvozkem a zemí.

Podoby benzínových pump

Takže, říká se, že v Albánii nejsou asfaltové silnice, jenom na jihu a kolem Tirany. Taky se říká, že se tam hrozně špatně shání benzín, a když už ho seženete, tak vám do té nádrže nalijí úplně cokoliv, od mazutu po letecký petrolej. No, a taky se prý blechy líhnou z prachu a žáby z bláta.

Pro pořádek. Benzínové pumpy tam jsou. Některé nové a moderní (obvykle nejmodernější stavby široko daleko), některé starší až úplně nejstarší, některé funkční a některé opuštěné. Některé mají i takový ten obchod a záchod a vchod a východ, některé jenom polorozpadlou budku, někde stojí jen opuštěný stojan v poli. Ty jsou nejzajímavější, skoro by se i dalo říct, že malebné. Působí dojmem benzínové pumpy z padesátých let uprostřed Arizonské pouště.

Slavný albánský asfalt

A s asfaltem to taky není až tak strašný. Asfalt tam je, vždyť ho tam těží. Tak proč by ho neměli v Albánii, když materiál, kterým jsou vyasfaltované pařížské bulváry, pochází právě z Albánie? Pravda ovšem je, že ani asfalt není zárukou průjezdnosti. O tom jsme se měli přesvědčit o pár dnů později na jednom se čtyř hlavních (jediných) tahů ze západu na východ.

Na druhou stranu je taky pravda, že to s těmi silnicemi příliš nepřehání. To, že do vesnice uprostřed vysokých hor vede silnice, rozhodně neznamená, že je asfaltová. Ani to neznamená, že se tam po ní dá dojet. Ale ani to neznamená, že to nejde. Závisí to ani ne tak na tom, jaké máte auto, jako kdo ho řídí. Albánec v Mercedesu nemá o moc vyšší podvozek než Čech ve Škodovce (poznámka poučenějšího čtenáře – Mercedes opravdu nemá vyšší podvozek, ale má JINÝ podvozek. U Mercedesu prostě nádrž neprorazíte, neprorazíte ani nic jiného, protože tam nic není). Možná má silnější motor a lepší pérování, ale co je hlavní, asi to auto nemá tak moc rád. On si prostě za pár let pořídí nové. Nové staré auto z Německa. Zhruba polovina albánských Mercedesů má německou značku.

Říká se, že v Albánii jezdí spousta Mercedesů. Na jednoho obyvatele je jich tam prý víc než v Německu. Nepočítali jsme je, ani jsme nepočítali obyvatele, ale pravdou je, že hlavně na severu co jezdí, je s největší pravděpodobností Mercedes. Albánci dobře vědí, co si pořídit. On takový mercedes je dobré auto, a navíc toho strašně moc vydrží. A kdyby třeba nevydržel, koupit nový mercedes vyjde rozhodně levněji než spravovat silnici. (Později náčelník vyslovil ještě jinou teorii o tom, jak je to s albánskými silnicemi, ale o tom až později.)

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Něco o bunkrech

Říká se, že Albánie je plná bunkrů. To je pravda, je jich tam hodně. Moc. Ale ani moje představy o slově moc zdaleka nedosahovaly takových počtů, kolik tam těch bunkrů skutečně stojí. V Albánii je to taková nezbytnost v krajině.

U nás, když se rozhlédnete, narazíte pravděpodobně na cestu, chalupu nebo vesnici. V Albánii narazíte na bunkr. Jsou všude. Nezbytný je třeba bunkr za odbočkou. Taky před odbočkou. U křižovatky. Bunkr bez křižovatky. Před kostelem. Asi i před mešitou, ale ten si nepamatuju. Vedle domu. Za domem, před domem. Na zahrádce (to aby si děti nemusely při hraní na vojáky stavět vlastní). Některé části měst vypadají asi takhle: bunkr dům dům bunkr dům bunkr dům… Dají se najít v horských sedlech, na plážích, v kukuřici… všude.

Nikdy nepoužité

Vypadají jinak než ty naše. Jsou kulaté, půdorys mají kruhový a střechu tak trochu jako kopule hvězdárny. U některých ta střecha tak dokonce může i sloužit, protože je dostatečně děravá, aby se skrz ni daly pozorovat hvězdy. Pár jsme jich po cestě navštívili a musím říct, že ty „naše“ svůj účel mohly plnit o dost lépe. Tyhle taky nikdy nebyly použité, ale na rozdíl od těch našich se už po necelých čtyřiceti letech rozpadají samy bez většího přispění obyvatel. Životnost takového bunkru by asi v případě použití k původně zamýšlenému účelu nebyla o moc větší než životnost člověka uvnitř.

Do většiny námi navštívených bunkrů by se opravdu vešel tak jeden člověk, nastojato dva. Viděli jsme i větší, ale ty jsme moc nenavštěvovali. Možná to bylo i tím, že zezačátku, dokud jsme lezli do každého bunkru, který byl v dosahu, jsme byli v horách, a tam jsou opravdu spíš ty malé. Pak, když jsme se pohybovali víc v civilizaci, kde jsou logicky bunkry větší, nás už tolik nebraly. Něco jako v Norsku vodopády. První den člověk fotí každý čurůček, kolem kterého jede autem, po týdnu už ho nevzrušují ani obrovské padající masy vody. Takže když jsme začali potkávat ty větší bunkry v „civilizovanějších“ částech země, naše reakce se rovnala tomu norskému „no jo, vodopád“.