Nečekané uvítání a Tana Toraja

„Jaký vedoucí zájezdu, vždyť jsme jenom dva? To snad není potřeba?“ odpovídám.

„Je to potřeba. Abychom se nehádali, budu vedoucí já!“ rozhodl Tonda.

„Ale já chci být taky vedoucí zájezdu,“ nedám se odbýt, „vždyť neumíš ani slovo anglicky, tak co bys to byl za vedoucího?“

Tonda se hluboce zamyslil a rozhodl: „Tak dobře, já budu vedoucí zájezdu a ty to budeš všechno vyřizovat!“

Tak jo, myslím si v duchu, a budu psát deník a tam si napíšu, co budu chtít!

Je pravda, že jsem pečlivě nastudovala průvodce Lonely Planet a utvořila jakýs takýs itinerář, který odpovídá počtu dní naší dovolené. Ale později jsem zjistila, že kdybych bývala taky pečlivě nastudovala politickou situaci v centrálním Sulawesi, konkrétně okolo jezera Poso, možná, že bychom sem přeci jenom nejeli. Ale to by člověk nakonec asi nejel nikam.

28.3.2003

Je přesně 8:30 ráno, kdy opouštíme náš dům a loučíme se s našimi kamarády Radkou a Adamem, kteří se nám budou o náš baráček starat, a nepřipouštíme si myšlenku, kolik mejdanů tady zatím proběhne. Náš itinerář se právě rozběhl.

29.3. Přílet doUjung Pandang

Naše letadlo ve tmě krouží nad Ujung Pandang a už hodnou chvíli střídavě pozoruji našeho souseda trhajícího si pinzetou chlupy na bradě a hlubokou tmu pod námi jen s malými blikajícími světýlky. To tady nemají elektriku? Nebo co?

Konečně letadlo dosedlo. Ženeme se ven a napjatě očekáváme naše batohy. Marně. Tedy marně jen ten Tondův. Prostě není. Všichni kroutí hlavami a tváří se, jako že to ještě nikdy nezažili. Škoda, že nikdo neumí pořádně anglicky. Rozhodně ne na takové úrovni, aby pochopili, že náš batoh sice je batoh, ale pro účely cestování je nyní uzamčen v poštovním pytli. A ten pytel je bílý s červenými pruhy. Takže ukázat prstem na obrázek možných zavazadel a identifikovat ten náš odpadá.

Tonda je mírně zoufalý a mně se hlavou honí myšlenky, jak si odebere část mého oblečení a bude v tom chodit. Mezi tím ovšem nastala další komická situace nedozírných následků především pro naše nervy a v neposlední řadě pro naše peněženky. V davu u východu se nachází jeden člověk s hrdě vztyčenou cedulkou VERONIKA. No to snad ne.

Jsme očekáváni

Já totiž pracuji v jedné nejmenované outdoorové cestovce a v rámci připrav na cestu jsem od jednoho našeho průvodce dostala tip na jakéhosi Jakobuse, který žije v oblasti Torajů, kam se hodláme vypravit nejdříve, a ten je prý velmi šikovný chlapík a bude se nám tam věnovat. A tak jsem mu napsala mejla, jestli se na něj můžeme obrátit, až tam přijedeme. On mi sice odepsal, ale mejl přišel prázdný a celou věc jsem pustila z hlavy.

Bohužel pro něj to zřejmě byla jedna z životních šancí a zároveň zřejmě taky vidina vydělaných peněz a nasycení tak podle jeho slov stále řvoucího dítěte hlady. On tady čekal několik dní, protože doufal, že určitě někdy přiletíme. Určitě vím, že jsem mu žádné přesné datum nepsala. Jeho sen se naplnil. Ano, jsem Veronika a Tonda z Prahy. Zatraceně. Nemá cenu dál řešit náš ztracený batoh a bereme si taxika do nejbližšího hotelu, který je ve městě a vzdálen asi půl hodiny cesty, a hned zkraje měníme náš itinerář. Zítra se sem prostě vrátíme a díky mimikrám našeho batohu budeme muset prověřit všechny poštovní vozy.

30.3.Ujung Pandang – Tana Toraja

Neuvěřitelné se stalo skutečným. Tondův batoh je na světě. Díky svému nestandardnímu vzhledu byl skutečně odklizen mezi poštu do nedaleké haly. Najímáme si transport k Torajům, protože jediný autobus nám mezitím ujel, a opouštíme Ujung Pandang.

Jakobus se snaží a neustále mele pantem. Zaujala mě pouze historka o jakési hoře, která vypadá jako dámské přirození a váže se k ní historka, jejíž smysl mi díky Jakobusově brilantní angličtině stejně unikl.

V podvečer, asi po osmi hodinách jízdy, konečně dorážíme do Rantepaa, hlavního města oblasti Tana Toraja. Torajové, do té doby krvaví divoši, než na začátku dvacátého století podlehli Holanďanům, jsou především známí stavbou svých domů, tzv. tongkonanů. Tvar střechy připomínásvým tvarem lodě. To prý kdysi přijeli čínští obchodníci po moři k Sulawesi a pak pokračovali po řekách až do vnitrozemí, co to nejdál šlo, a pak v těch lodích zůstali bydlet.

Tongkonan je vždy situován sever – jih a to proto, že přijeli ze severu. Je ovšem taky možné, že tento zvláštní tvar má představovat buvolí rohy – nejuctívanější zvíře v této oblasti. Tongkonany se staví dodnes a symbolizují mocnost a majetek rodiny. Ten se pozná právě podle množství buvolích rohů, umístěných ve štítě. Kolik rohů – tolik rodina vlastnila drahých buvolů. Stěny tongkonanu jsou vyřezávané a malované vždy pouze ve čtyřech barvách: červená značí krev – symbol života, bílá maso a kosti – symbol čistoty, žlutá božskou sílu a úctu a černá smrt a temnotu.

Ubytováváme se malém hostelu Visma Irama s plesnivými zdmi, ale hezkou terasou plnou gekonů. Okamžitě razíme někam na jídlo. Spouští se tropický liják oznamující, že období dešťů ještě zdaleka neskončilo. Nechávám se zlákat saté z bufala. Trošku se bojím o své plomby (zřejmě buvol zemřel následkem dlouhověkosti) a posléze se mi vybavuje pohádka o nenasytném vlkovi, který sežral babičku, a tak mu myslivec za trest zašil do břicha kameny. Před spaním to sychruji slivovicí.

31.3. Dřevěné sošky Tau Tau

Hned po ránu se objevil Jakobus s plánem na dnešní den. On nám tady všechno ukáže a my mu za to zaplatíme. Jak jinak. Smlouváme cenu a Jakobus nám vysvětluje, že tak málo, jak mi si představujeme, mu nestačí a že za ty peníze koupí svému malému synkovi mlíko, na které normálně nemá. Probouzí se ve mně mateřské pudy a souhlasím. Tonda ne. Jenže problém je v tom, že anglicky mluvím jen já, a tak je to stejně tak trochu v mé režii.

Jako první se jdeme podívat na tržnici. Nádhera. Miluji indonéské tržnice (teda podle Tondy miluji i ty české, ale to není pravda). Trochu drsnější je sekce prodeje živých zvířat. Desítky svázaných prasátek leží vyrovnány jedno vedle druhého a příšerně řvou. Občas na ně někdo vychrstne kýbl vody. Tondu zaujal místní tabák a nechává si ubalit pořádné cigáro. Prý to netáhne.

Nasedáme do bema a míříme na jedno z mnoha místních pohřebišť, do vesnice Marante. Bohatší lidé se zde nechávají pohřbít do skály a na takových malých balkónkách je plno dřevěných sošek Tau Tau, oblečených v šatičkách tak, aby co nejvíce napodobovaly zemřelého. Pod skálou jsou malá rýžová políčka zaplavená vodou a život plyne jakoby nic. Z dálky se ozývají monotónní zvuky tlukotu do dřeva. To se v místní dílně vyrábějí nové sošky Tau Tau.

Po úzkých rozbahněných cestičkách pokračujeme někam dál, až k jeskyni plné starých rozpadlých dřevěných rakví a hromadám lidských lebek. I tady je okolo plno skalních hrobů. Jakobus říká, že kromě toho, že každý zemřelý má svou sošku, má také uvnitř ve skále veškeré své osobní věci, včetně šatů. To proto, aby se duch mrtvého nevracel. Neumím si dost dobře představit, jak velkou hrobku bych musela mít já. Já, už od mládí mou maminkou nazývaná vetešnice a sběratelka všeho druhu.

Koupel s buvolem?

Pomalu se vracíme zpět. Tonda má na pohled parádní trekové sandály, ale mají tu vlastnost, že příšerně kloužou. V zajetí vlastních myšlenek postupuji vpřed. Cestička se zužuje a vede kolem tůně, kde se úplně v poklidu koupe pravý obrovský torajský buvol. Kouká mu akorát hlava s nádhernými rohy.

Tonda balancuje přede mnou a v tom se to stalo. Sandály mu definitivně podklouzly a Tonda předvedl neuvěřitelné divadlo. Nejdřív padl na kolena, pak na lokty, následně na čelo a pak se pomalu začal sesouvat k tomu býkovi. Býk zavětřil a začal se těšit na návštěvu v tůni. Napjatě jsem sledovala co se stane dál, ale k mému velkému zklamání, viditelně i k zklamání býka, to Tonda nějak vybral a ač celý zablácený, se v tůni nakonec nevykoupal.

Jakobus vypadá, jako že by se strašně rád zasmál, ale bojí se o své vydělané peníze, a tak rychle zachraňuje situaci výkladem, že rýžová políčka jsou pod vodou a mezi rýží se chovají ryby podobné úhořům a uprostřed každého políčka je kruhový rybníček a když začne období sucha a rýže dozrává, políčka se přestanou zavlažovat a ty ryby se stahují do těch rybníčků a odtud se vylovují.

Stromy s novorozeňátky

Bemem pokračujeme tentokrát k pohřebišti novorozeňat. Když u Torajů zemře novorozeně, existuje určitý druh stromu, do kterého se vydlabávají otvory a mrtvé novorozeně je tam uloženo. Otvor se uzavře takovými dvířky z kůry a dítě do stromu doslova zaroste. A tím, že strom je živá rostlina a teoreticky pohltil to novorozeně, není ten človíček nikdy mrtvý a vrací se na zem v podobě plodů toho stromu.

Buvolí zápasy

Dnešní den ještě zdaleka nekončí. Exkurze po hřbitovech skončila a jdeme na buvolí zápasy do Bola. Konají se v prostorách zítřejšího trhu. Vybírám si místo na betonové zídce, pode mnou třicet centimetrů buvolích výkalů, nade mnou lehká stříška. Leje jako z konve a já chci něco natočit a nebýt přitom ušlapána buvolem ani nikým jiným a taky nezmoknout. To se mi sice daří ale moc toho nevidím. Přede mnou jsou davy lidí.

Zápas začíná, sázky jsou ukončeny. První dva buvoli nejeví o souboj zájem. Asi v tom mají jasno. Ten silnější jenom zahrabal nohou, zvedl hlavu, zavětřil a ten druhý začal couvat. Posléze se otočil a zcela nepokrytě začal zdrhat. Jenže mezi lidi. A tak začala neuvěřitelná vřava. Zaplať pánbůh za tu betonovou zídku, na které stojím. Tondu nevidím a někdo mi vyrazil kameru z ruky.

Toto divadlo se několikrát opakuje. Až poslední souboj je konečně tak, jak má být. Buvoli se do sebe zaklesli rohama a bojují. Všichni skáčou a řvou a pobíhají kolem buvolů. Pak si to ale jeden ze soupeřů rozmyslel, nabral zpátečku a začal utíkat. Ten druhý za ním a před nimi prchají ti, co nestačili uskočit. Zápas končí tím, že oba buvoli mizí v davu řvoucích lidí. Konec představení, všichni se rozcházejí. Potkávám se s Tondou. Oproti mě je celý od bahna a má rozseklý palec u nohy.

Sčítání ran po prvních dvou dnech

Den uzavíráme pořádnou večeří v naší hospůdce, tentokrát místní specialitou – kuřecí maso papiong, promíchané s rýží a pečené několik hodin v kusu bambusu nad ohněm. Docela mňamka. To jsme si samozřejmě objednali už včera.

Najednou přicházejí dva lidi – kluk s holkou a posléze se ukazuje, že taky Češi. Dáváme se s nimi do řeči. Je milé tady potkat Čechy. Mají stejný plán jako my, ale na menší počet dní.

Před spaním Tondovi čistím veškeré jeho odřeniny, které utržil dnešní den, a hlavně ránu na palci. Má panickou hrůzu z infekce, kterou do toho mohl v tom bahně a výkalech dostat. Taky je dost naštvaný, protože se už dobu před odjezdem hlídal, aby neměl žádná zranění, a teď prý už po dvou dnech vypadá, jako kdyby spadl ze skály. Nezbývá, než užít slivovici zevně i vnitřně.

1.4. Na dobytčím trhu

Jakobus nás vítá se slovy, že zdražili mlíko. Kýváme hlavou a tváříme se, jako že nám význam této věty nedochází. Když vidí, že mu honorář nezvýšíme, mění téma. Dnes je pondělí. A velikonoční. Na Sulawesi prý nemají velikonoční pondělí, ale neděli a prý dokonce barví vajíčka. Kdoví, jestli ty informace, co Jakobus sype z rukávu, jsou pravdivé. Možná se za ty peníze dočkáme i 1. Máje.

Dnes se také koná trh v Bolu. Je to velký dobytčí trh. Koná se zhruba jednou týdně (přesná perioda je jednou za šest dní) a lidi sem putují ze širého okolí. Vstupenka stojí 10.000Rp. Ozdobou celého trhu jsou vodní buvoli. Nejdražší je flekatá odrůda a může stát až 40.000.000Rp. Ti se nikdy nezabíjejí jen tak, myslím na jídlo. Kupují se buď pro buvolí zápasy, nebo na hostinu při pohřebních ceremoniích.

Další sortiment představují samozřejmě prasata, pak slepice a ryby. Kromě dalších a dalších věcí nechybí ani tuak – palmové víno. Je to opravdu velmi odporný nápoj. Chutí mi připomíná smíchaný kefír s burčákem.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Pohřební sezóna

Dnes také začíná v nedaleké vesnici pohřební ceremonie. Není těžké na takovou ceremonii narazit. Ceremonie je tak veliká událost, že většinou trvá celý týden. A tak prakticky v nějaké z okolních vesnic se vždy slaví nějaký pohřeb.

Pohřeb je pro Toraje strašně důležitý. Má za úkol uctít obětovanými zvířaty bohy a přimluvit se, aby zesnulého přijali do nebe. Velká ceremonie je výsadou bohatých lidí. Jak moc byl zemřelý bohatý, dokazuje množství zabitých buvolů během ceremonie. Ti musí být velcí a silní a na svých hřbetech odvezou nebožtíka do ráje.

Není výjimkou, že příbuzní vyčkávají s pohřbem i několik let. Takový zemřelý se nabalzamuje a zabírá čestné místo ve společné ložnici. Dokonce je mu nabízeno i jídlo. A pak, když se sežene dostatek peněz, vystrojí se pohřební ceremonie. Vstupenka na ceremonii je pro nás obálka s penězi, osobně předaná pozůstalým. Pak jsme čestně usazeni na tribunu a můžeme se zúčastnit.

Do podkovy je postavena jednopatrová tribuna z bambusu. Stále přicházejí další a další rodiny. Ti chudší přinášejí prasata a slepice a ti bohatší zmíněné buvoly. Zvířata se průběžně zabíjejí a jsou připravována k jídlu, aby hosté netrpěli hlady. Buvol je zabíjen obřadněji než prase. Je přivázán za ocas a za nos a odborně v mžiku podříznut. Krev stříká kolem a zvíře postupně padá na zem, až úplně vykrvácí. Okamžitě je stažen z kůže a rozporcován. Kusy masa jsou házeny přihlížejícím lidem a ti si je navlíkají na provázky, aby je měli za co nést. Zbytek se připravuje v kotli na ohni. Je to dost hrozný pohled.

Všude se to hemží psi, kteří vylízávají krev ze země. Do toho se ozývá rytmická hudba provozovaná tlučením dřevěnými kůly do jakéhosi dřevěného koryta. Kulisu dotváří tancující muži ve válečných převlecích.

A teď desítka mužů přináší rakev ve tvaru malého Tongkonanu. Kdyby přinášeli. Oni s ním házejí a poskakují, na náš vkus, dost netradičním způsobem. Nad hlavami točí kusy černé látky a řvou. Pak se ho snaží dostrkat na vrchol připraveného lešení z bambusu. Jenže jsme v Indonésii. Když už mají tu rakev skoro nahoře, zjistili, že se jim tam nevejde. A tak zase dolů, otrhat pár prken a zase nahoru…

Loučíme se a děkujeme. Zážitků až až.

Večeříme opět v družném rozhovoru s našimi známými Čechy. V pozdních nočních hodinách vše ještě rozebíráme na terásce u slivovice. Na Tondu skočil gekon a kousnul ho do lýtka. Další zranění.

2.4. Svatba hned po pohřbu

Jakobus vytahuje z rukávu eso – zve nás na svatbu své sestřenice. Paráda. Včera pohřeb, dnes svatba. Čekáme, až se naplní bemo. Stačí 14 lidí a jede se. Takže na deseti místech se nakonec mačká 13 dospělých a 4 děti. Je úplně nesnesitelné vedro. Svatba je křesťanská a tak bude v kostele. Do kostela se těším. Třeba tam bude zima. Nebyla. Ze začátku mě to bavilo, všichni hezky zpívali, ale následné hodinové čtení z bible mě opět vystrkalo na tropické slunce. Nikde ani kousek stínu.

Lidi se začínají trousit z kostela ven. Po rozbahněné cestě se pomalu noříme do vlhké džungle. Za další půl hodiny jsme na místě. Uprostřed džungle jsou různě zbudované přístřešky z bambusu a sezení na rákosových rohožích. Každá pozvaná rodina má svůj přístřešek.

Tomu všemu vévodí přezdobená tribuna. Přichází nevěsta a ženich. Nevěsta je krásná. Ač všude okolo plno krásných tropických květin, ona má v ruce kytku umělou. Zato ženich. To je ohyzda, jak má vypadat. Tak má asi dobrou povahu.

Vedro a dusno je stále horší. Chlapi kouří hřebíčkové cigarety. Začíná se podávat jídlo. To znamená naše známé maso s rýží upečené v bambusové tyči na ohni. Sedíme v tureckém sedu a snažíme se s Tondou jíst rukama (i rýži) a nevypadat přitom hloupě. Když si pomyslím, že mě pozoruje zhruba 300 svatebčanů – nic moc. Rýže v mém výstřihu postupně přibývá.

Jakobus mě pochválil, jaké jsem zvolila oblečení – černé tričko s rukávkem a starou fáčovou sukni. Měl tím na mysli, že nemám tílko a kraťasy. Statečně vše zapíjíme tuakem (taky z bambusu) a přemýšlím o všech nemocech světa. Všechno je nekonečně dlouhé.

Nastává vůbec nejtrapnější situace – popřát nevěstě a ženichovi, poděkovat a předat jim obálku s peněžním darem. Náš dárek vypadá tak nějak obyčejně mezi těmi všemi prasečími hlavami a kusy masa. Konečně je konec. Potácíme se z džungle, ve vedru a v ruce bambusovou tyč se zbytkem tuaku.

Musíme ještě koupit lístek na zítra na autobus. Loučíme se s Jakobusem a vyplácíme mu jeho poslední provizi. Tak alespoň se ten jeho klučina najedl. Za odměnu dostáváme objemný balík pravého torajského kafe. Ještě si promyslím, jestli ho má cenu tahat dál.