Navštívili jsme sátry na indickém ostrově Majuli

Naším cílem bylo prozkoumat, jak fungují sátry a okouknout venkovský život. Majuli je největším osídleným říčním ostrovem na světě. Měří na délku až 90 km a na šířku 16 km. Jeho hranice jsou pohyblivé, protože leží na řece Brahmaputře, která je svým proudem mění.

Ostrov Majuli byl po pět set let hlavním kulturním centrem Assamu. Je známý višnuistickými sátrami, kterých tam původně bylo 65. V současné době jich zůstalo pouhých 22. Důvodem jejich zániků byly záplavy a eroze půdy. Brahmaputra má silný proud, její voda postupně prostupuje na území ostrova, tím se zde objevuje čím dál víc bažin a zmenšuje se prostor s pevnou půdou.

Rajské sátry a rozpustilé kůzle

Sátra je něco jako klášter, kde žijí mniši, ale navíc obvykle také bývá i centrem umění, kultury, literatury a klasických věd. Sátry jsou zasvěcené bohu Višnuovi. Višnu je jedním ze tří hlavních hinduistických bohů. Má mnoho přívrženců, kteří ho považují za nejvyššího a jediného skutečného boha, který stvořil svět, vše řídí a má nejvyšší moc. Zobrazen bývá s modrou pletí a se čtyřma rukama a také bájným Garudem. Ten je jedním ze tří nejdůležitějších zvířat vyskytující se v indické mytologii. Jde o krále ptactva, dodává Višnuovi sílu a je vysoce vážený.

Nejkrásnějším obdobím je jaro, stromy tu kvetou obrovskými květy. Trajekt nás přivezl do odlehlejší části ostrova, odkud se vydáváme pěšky do vesnice Kamalabari. Cestou obdivujeme krásy těchto končin. Vše začíná tím, že mi Jirka dává do náruče čerstvě narozené kůzle. To mě rovnou pokálelo, čemuž se dost smějí malé děti, které zrovna přiběhly. Vše je zelené, pase se tu spousta koz i krav. Ze stromů padají květy, které mají v průměru kolem deseti centimetrů. Prvně letí stopka a potom celé okvětí, vypadá to jako malé padáčky. Jsou ale pěkně těžké, ještěže nás žádný nezasáhne. Tyto květy jsou nejen krásné, ale i dobré. Kravky si na nich pochutnávají, až se i za ušima olizují.

V Kamalabari máme velké štěstí, protože tu potkáváme Poláka Pawla, od kterého se dozvídáme o možnosti ubytování u místní sátry. Už jsme sotva pletli nohama a uvažovali, kde složit hlavy. A aby toho nebylo málo, máme velké štěstí podruhé, protože zrovna tady mniši pilně nacvičují na premiéru nového divadelního představení, se kterým v létě pojedou na turné do Francie. Premiéra bude už za pár dní a my s napětím očekáváme tuto velkou slávu. Každý den se vypravujeme prozkoumat jiný kout ostrova.

Nejvýhodnějším dopravním prostředkem je kolo

Asfalt se tu vyskytuje jen na hlavních cestách spojujících nejdůležitější místa. V současné době se budují nové silnice, ale to jen po malých kouscích. V reálu to vypadá tak, že je pár set metrů asfaltu, pak pár set metrů šutrů a staveniště, kolem něj jsou vyježděné koleje. Takovéto úseky se pravidelně střídají a kolikrát se stane, že už ani nedoufáme v lepší cestu a ejhle, z ničeho nic na pár kilometrů se objeví i zpevněná.

Jako nejlepší dopravní prostředek se nám osvědčuje indické kolo. S nadšením jsme si je vypůjčili a najednou si připadáme jako ostrované. Jezdíme si na těchto kolech a vychutnáváme místní pozoruhodnosti a krásy přírody. Občas někam dojedeme a dál se vydáme pěšky. Zprvu se o vypůjčená kola trochu bojíme, časem jsme otrlí a necháváme je jako místní stát, kde se nám zlíbí. Vždy je najdeme na svých místech.

Všude budíme velkou pozornost, ale nikde se nesetkáme s nemilým přivítáním. Jakmile začneme někoho fotit, utváří se kolem nás hlouček a všichni chtějí vidět svoji fotku. Přivádí další a další příbuzné, kamarády, ať si je taky cvaknem. To už začíná být neúnosné, vrháme se opět na kola a vyrážíme dál za novými zážitky. Když spadne řetěz, malý klučina ochotně pomáhá nejen odmontovat kryty řetězu, ale dokonce i dopumpuje ušlou duši. Nic za to nechce a jen se usmívá. Ke kvalitě kol nutno podotknout, že jsme rádi, že jezdí, trochu brzdí, hlavně když dobře zvoní. Pravidlo, kdo zvoní, ten jede, tu platí dvojnásob.

Ostrované jsou jiní

Díky tomu, že Majuli je ostrovem, připadá nám, že zde žije zvláštní uzavřená komunita lidí, ti jsou velice milí a vstřícní. Celý ostrov se jeví, jako by byl prosáklý pozitivní a přátelskou atmosférou. Ostrované si sem nepustí žádné zloduchy a dbají o pořádek, takže se tu cítíme hodně příjemně a bezpečně. Navíc sem nejezdí moc turistů. Najednou se jich asi zřídkakdy objeví víc jak deset. Místní si díky tomu nezvykli na velký příliv lidí, na kterých by mohli vydělat víc peněz, a zachovávají si svou pro nás milou tvář.

Navštěvujeme několik sáter. Auniati je největší, žije tu kolem 600 mnichů. Všechny sátry vypadají hodně podobně. Vstup se pozná jednoduše díky obrovské bráně, jež bývá zdobena sochami s náboženskou tématikou. Za ní se nachází přízemní domečky. Evropana by ani nenapadlo, že je v klášteře. To poznáme podle toho, že v centru stojí svatyně. Často jde pouze o střechu na kůlech. Čelní straně dominuje oltář, na opačném konci se tyčí socha Garuda, kterou nelze přehlédnout.

Skromné místnosti mnichů jsou situovány okolo svatyně a tvoří čtvercové náměstíčko. Na velkých kulatých podnosech se tu suší obilí. Zatímco my putujeme po sátrách, abychom si je prohlédli a nasáli atmosféru, indičtíturisté putují také, ale oni to berou jako pouť po posvátných místech, kde dávají obětiny a dostávají požehnání.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Domy rostou přímo z bažin

Kromě sáter jezdíme i po rozličných zapadlých koutech ostrova a pozorujeme místní venkovskou kulturu, která nám připadá dost různorodá. Na obzoru často vidíme rovinaté pastviny plné dobytka. Je jaro, kozy se tu páří jako o život. Zahlédli jsme je i ve městě. Kůzlata pak skotačí či se válí úplně všude. O kozy tu zkrátka není nouze.

Typickým prvkem architektury jsou domy postavené na kůlech, jako hlavní stavební surovina bývá často použito bambusových stonků, které jsou jedním z místních levných a stabilních stavebních materiálů. Domy i okolní stavby jsou pokaždé pleteny trochu jiným způsobem. Na kůlech jsou často stavěny i domy s železobetonovým základem. Důvodem je jednak bažinatý terén a časté záplavy, ale jde i o tradici, která sem byla přenesena. Pod domy na kůlech obvykle nachází své místo domácí zvěř, takže před vchodem do domu a pod celým domem často bydlí prase spolu se slepicemi, kozami a ostatním dobytkem, nad nimi pak žije celá rodina. Na dvorech někdy zahlédneme stavy, na kterých ženy tkají tradiční barevná plátna.

Místní lidé nemají mnoho peněz, zato však mají půdu, domácí zvířata a mohou rybařit, díky tomu netrpí hlady a mají se poměrně dobře. My si tu vychutnáváme nejlepší a zároveň nejlevnější jídla, co v Indii za celou dobu pobytu poznáme. Rybolov je rozšířeným zdrojem obživy. Stánky s různými druhy ryb tu potkáváme doslova na každém rohu a to i u cest a v místech mimo vesnice, kde bychom je vůbec nečekali.

Většina obyvatel se řadí mezi takzvané Mishing tribes, jde o druhou největší etnickou skupinu obývájící Assam. Tito lidé se vyznačují mongoloidními rysy. Říká se, že se jedná o původní obyvatele hor současného Arunachal Pradeshe, kteří začali migrovat za přívětivějším podnebím a úrodnou půdou někdy kolem 13. století. Domy Mishings, jak si sami říkají, se poznají jednodušše, vyznačují se doškovou střechou, jsou postaveny na kůlech a to většinou z bambusu. Prvotním důvodem stavění takovýchto domů byla ochrana před divokou zvěří, postupně se osvědčily i při záplavách během období dešťů.

Opravdovým zážitkem je na severu Indie i návštěva národního parku Keoladeo Ghana. A pokud se rozhodnete vydat do této země barev, nezapomeňte se podívat na video Jak jít v Indii správně na záchod.

Velmi očekávané divadlo

Konečně nastal netrpělivě očekávaný den premiéry. Od skorého rána mniši pilně poklízí a připravují výzdobu před budovou divadla. Začíná se hrát až po setmění, díky tomu krásně vyniknou svíčky zdobící různé obrázky a sochy u vchodu do divadla. Dnes sem zamíří davy z širokého okolí. Všichni, koho jsme se přes den ptali, říkali, že si tuto velkou událost rozhodně nenechají ujít. Hlavním cílem sáter je vnuknout lidem myšlenku, že na světě existuje nějaká nejvyšší moc či síla. Snaží se toho dosáhnout rituály, tancem, zpěvem, divadlem, modlitbami či religiózními festivaly. Uvidíme, jestli toto divadlo aspoň z části zaujme i nás.

Před samotným představením má spousta důležitých Indů nějaký někdy i hodně dlouhý proslov, ten není nudný jenom pro nás, ale i pro ostatní. Hlavně děti skoro přehluší i dost hlasité zvuky linoucí se z mikrofonu. Je po projevech, rozsvítí se scéna a na ní se objevuje první skupina tančících mnichů v různých maskách, někteří bubnují do rytmu, jiní předvádí různé akrobatické kousky, za které by se nemusel stydět ani hodně dobrý gymnasta. Postupně mají vystoupení skupiny podobně oděných dívek a mnichů.

Celé to má oslavovat boha a ukázat, jak je úžasný a silný. Úplně nechápeme souvislosti, ale pár scén na nás vyloženě hodně zapůsobilo. Dokonce tam byla jedna, kde malý chlapec ukazoval, jak silou modlitby dokáže zahnat zlé duchy. Hrál tak přesvědčivě, že děti sedící vedle nás ani nedutaly. Byl to pěkný večer, na který se nezapomíná. Lepší zakončení našeho pobytu na Majuli jsme si nemohli přát.