Návštěva jordánské domácnosti

Odvoz do Umm Qais

Na čtvrtý den jsem si naplánovala spánek a odpočinkový výlet. Vstávala jsem až kolem desáté a ve městě již bylo velice rušno. Tentokrát jsem se vypravila až na sever, do dalšího antického města – do města Umm Qais.

Bohužel neexistovalo žádné přímé spojení, takže jsem musela jet do druhého největšího města Jordánska – do města Irbid. Je to město průmyslové, ve kterém není, kromě mešity ze 16. století, k vidění vůbec nic. Po příjezdu na jižní zastávku jsem se musela nacpaným autobusem přepravit na zastávku severní, odkud mikrobus do Umm Qais jel. Po půl hodině čekání ke mně přišel nějaký pán a nabídl mi odvoz. Jely ještě dvě bezzubé ženy a jeden muž, tak jsem kývla. V ceně byla zahrnuta exkurze po městě, protože mí spolucestující potřebovali nakoupit, a tak se zastavovalo u různých obchůdků. Ale do Umm Qais jsme se nakonec dostali.

Zapomenutá v antickém městě

Ačkoliv jsem si plánovala den odpočinkový, všechno nakonec dopadlo úplně jinak. Antické město bylo obrovské, takže jsem nachodila nespočet kilometrů. Začínala jsem být unavená, proto jsem si sedla na kámen a pozorovala okolí. Krajina kolem byla úchvatná. Seděla jsem na kopci, pod kterým se v údolí rýsovalo Galilejské jezero obklopené Golanskými výšinami, které byly tvořeny nádherně zaoblenými, měkce tvarovanými skálami. Nechala jsem se natolik unést, že jsem zapomněla na čas. Najednou se začalo stmívat a mně bylo jasné, že se odtud jen tak nedostanu. To největší dobrodružství mě teprve čekalo.

Stála jsem na silnici a stopovala jsem auta. Projelo jich jenom pár a žádné nejelo dál než na konec vesnice. Sedla jsem si na patník a přemýšlela, co budu dělat, když si mě najednou všiml prodavač v obchůdku se suvenýry. Pozval mě na čaj a nakonec jsem dostala i buchtochleba (ten kulatý a typicky jordánský), zeleninu, domácí naložené olivy a nějaké zelené kuličky, které chutnaly výtečně. Seděli jsme před obchůdkem, povídali si a vyhlíželi nějaký dopravní prostředek. Ale jakmile zapadlo slunce, nepřijelo už vůbec nic.

Koupila jsem si od milého pána alespoň hrneček a přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Začali si mě všímat místní a po chvíli jsem byla obklopena hloučkem zvědavých lidí. Vymýšleli co se mnou, jak mi pomoci. Nakonec mě dovedli k nějakému hotelu, který byl zamčený a majitele sháněli celou hodinu. Ale sehnali! Byl překvapený, řekl mi, že tu už půl roku žádný turista nebyl, a odvedl mě do pokoje. Hotel byl úplně prázdný a bylo v něm takové ticho, až mi to nahánělo hrůzu. Ale měla jsem kde přespat, což bylo nejdůležitější.

Nejširší nabídku průvodců a map Jordánska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na návštěvě

Pozvání na večeři mě ani nepřekvapilo. Měli jsme Makklubbeh, ale nebylo tak dobré jako v Ammanu a navíc studené. Po jídle mi majitel hotelu řekl, že jede na návštěvu k rodinným přátelům a navrhl mi, abych jela s ním. Váhala jsem jenom krátce a tak jsme za chvíli seděli v malém autě, o něco víc zaprášeném, než jsem byla já, a razili jsme někam do tmy.

Asi po půl hodině jízdy jsme zastavili u velikého domu s verandou. Uvítal nás muž, hlava rodiny, a uvedl nás do pokoje, kde byly jenom koberce a podél zdí veliké polštáře. Kopírovala jsem pohyby ostatních, dělala jsem to, co dělali oni. Po chvíli přišla do pokoje žena, zřejmě paní domu, a nabídla nám občerstvení. Donesla jakási malá kamínka, na která později postavila konvičku s vodou a uvařila čaj. Na její pokyn přišly do pokoje dcery. Jedna nesla tácek se skleničkami a druhá pečivo. Dívky položily vše na zem a odešly.

Oba muži horečnatě debatovali a popíjeli čaj, do kterého zároveň namáčeli pečivo. Poslouchala jsem jejich roztomilé arabské klábosení a cpala jsem se ňamkami ze svého talířku. Paní domu se pochlubila, že se pečení věnovala celé odpoledne. Pečivo mělo tvar válečků spojených do koleček s vynikající datlovou náplní. Nádherně vonělo a chutnalo znamenitě. Snědla bych klidně celou igelitku, kdyby mi ji s sebou na cestu dali.Nějak rychle mi po večeři vyhládlo…

Hodiny ubíhaly a vzhledem k tomu, že nikdo z rodiny nemluvil anglicky, začínala mě lámat únava. Ačkoliv jsem se hodně přemáhala, zavíraly se mi oči. Majitel hotelu sice čas od času něco do angličtiny přeložil, ale žádná sláva to nebyla. Proto jsem opravdu uvítala, když jsme se rozloučili, nasedli do auta a vydali se na cestu do hotel.