Návrat do Teheránu

To samozřejmě odmítáme. Další jede prý až v 9 hodin. Obíhám další přepážky a objevuji společnost, která nás tam doveze za 10 000 IRR. Zrovna když to dojednávám, objeví se ten slizoun a něco gestikuluje a vysvětluje maníkovi u mé přepážky. Maník mění cenu na 40 000! Mám chuť vraždit.

Slizoun mezitím oběhl na terminálu všechny společnosti a nám už levnější lístek nikdo neprodá. Jelikož jsme se z Yazdu potřebovali dostat, se skřípěním zubů kupujeme lístky do Kashanu na 7:30 za 36 000IRR. Jenže na stanovišti busu se dozvídáme, že v 7:30 žádný bus nejede! Jsem mírumilovný člověk a takovou chuť někomu fyzicky ublížit jsem ještě nepoznal. Ovládám se a vracím k přepážce. Slizoun naráz neumí anglicky a ty lístky jsou přece na 9 hodin! Vrrrrrrr!!! Takhle naštvanou jsem Lenku ještě neviděl, celkem mě to zchlazuje – nadala mu česky uprostřed terminálu opravdu ošklivě. Nicméně to je vše, co s tím asi naděláme. Zkracujeme si čas debatou s vysloužilým námořníkem z Bušehru. Láká nás na práci v Íránu, dobře placenou J. Doráží nás tím, že když studuje naše lístky do Kashanu, zjistí, že jsou až do Teheránu … Slizoun … i jako trofej by byl moc hnusnej.

Po 11. hodině konečně vyjíždíme, pozorujeme cestou nekonečnou poušť, zájezdní kebabárny a zaparkované velbloudy J. V Kashanu jsme až v 17:30, sice rychle nacházíme ubytování, ale i tak moc času nezbývá. Zbavujeme se báglů, vyrážíme do ulic a ihned se nás ujímá jeden student medicíny. Zve nás na pohřeb jeho souseda. Lákavá nabídka, ale nevíme, do jaké míry je to privátní záležitost, a raději odmítáme. Student nám dělá průvodce, je fakt milej a snaživej. Bohužel jeho angličtina má pár vad (začíná každou otázku „How“ a v předpřítomném čase uvádí „have“ pro jistotu třikrát, používá slovíčka více méně divná a pak mě kárá za neznalost slovíček. My jsme zmlácení po celodenní jízdě busem a v pracné komunikaci Lenka odpadá po 20 minutách. Poctivě s námi obchází všechny památky (Abbasian building, Khan-é Borujerdi, …) a ukazuje nám office, kde si bookujeme lístky na zítra na bus do Teheránu. Konečně se loučíme, jdeme se najíst a mrtví se plazíme do hostelu.

Hádka v autobuse do Rashtu

15.8.2001, středa

Vstáváme kolem 7. hodiny a balíme. Taxálem vyrážíme na bus terminál, ze kterého vyrážíme dokonce o 1/2 hodiny dříve. V Teheránu se rutině šílenou jízdou ve špičce přesouváme ze South bus terminálu na West bus terminál. Tato jízda nás definitivně přivedla k doporučení pro lidi, které život nudí, omrzel život, nebo je již nelze ničím překvapit: dopřejte si jízdu taxíkem v Teheránu. Kupujeme lístky do Rashtu a hledáme bus. Docela zmatek, potkáváme český pár, který se vrací po 9 měsících z Indie. Konečně sedíme v buse a vyrážíme.

Po cestě zažíváme jednu zajímavou příhodu: v busech jsou u řidiče nádrže na studenou vodu (doplňuje se ledem u pouličních prodejců), kterou buď roznáší pohunek řidiče pro občerstvení za dlouhé jízdy pouští (kalíšky visí nad každým sedadlem) nebo si tam lidé chodí čepnout sami. Tak si to tedy fičíme a pro vodu jsem byl snad jednou, jdu podruhé a nedlouho poté se zvedá velmi vzrušená debata, do které se postupně zapojuje snad celý bus. Hádka nabírá na intenzitě, všichni hledí na nás a soused přes uličku prská slova „cháredží“ (cizinci) a tak. Íránci jsou velmi příjemní a vstřícní lidé, ale tahle situace byla setsakramentsky nepříjemná. Nakázal jsem Lence, ať kouká z okna a ničeho si prozatím nevšímá. Debata nakonec kupodivu postupně odumřela. Jestli šlo o vodu nebo cokoli jiného, už jsme se nedozvěděli.

Přejíždíme kopce směrem ke Kaspiku a krajina se mění, přibývá zeleně a všudypřítomná žlutá poušť ustupuje. V Rashtu se taxálem přesouváme na stanoviště minibusů do Fumanu. V minibuse se seznamujeme s fajn staršími manželi, nedají jinak a platí za nás lístek. Sedět vedle sebe nás nechají až po ujištění, že jsme fakt manželé. Zvou nás k sobě domů, jsou velmi milí. Z Fumanu se v shared taxi jak jinak než ďábelskou jízdou řítíme do Masulé. Je tma a doufáme, že řidič zná cestu perfektně a že nepojede nikdo v opačném směru. Peykan je ďábelské auto.

V Masulé se nás jeden maník snaží procpat do hotelu, ale my hledáme mehmanpazir. Jsme odchyceni policistou, kontroluje a opisuje si naše pasy. Lenka zjišťuje směr na mehmanpazir a vyrážíme do kopce. Je to kouzelné stavení, hotová perníková chaloupka. Dostáváme útulný pokojík vybavený jen měkoučkými peršany. Jdeme na večeři (místní specialita), vodní dýmku a do hajan.

Debata s íránským učitelem

16.8.2001, čtvrtek

Ráno se vydáváme na obhlídku Masulé. Je to celkem fajn vesnička v horách, větší turistické centrum, kam jezdí hodně Íránců. Musí tam být hezké tůry do okolí. Dopoledne procházíme vesnici, domy jsou vystavěny v celkem příkrém svahu, takže stropy některých domků tvoří terasy a cestičky pro pohyb pěších. Spočíváme nad čajem a nezbytou vodní dýmkou, utrácíme něco rijálů za dárečky a loučíme se se sympatickou chámum.

V minibuse do Fumanu se scházíme s trojicí Francouzů, se kterými se vezeme savarí taxi až na bus terminál v Rashtu. Na terminálu je opět tradiční zmatek, nikdo nic neví, takže se po pobíhání a shánění sami usazujeme v busu na Mashad. Za ten kousek do Chalusu platíme 30 000 IRR, což se nám zdá dost. Bavíme se s íránským učitelem, který sedí přes uličku. Říká to řidiči a ten se strašně nasírá. Za chvíli je to ale OK. Bavím se s učitelem až do Chalusu o politice (za šáha prý bylo líp, nad současnou vládou jen mává rukou) a životě v Íránu a v Evropě, je trochu konzervativní a vidím, že nemůže rozdýchat, když vykládám o životě mladých dvojic u nás na hromádce.

V Chálusu nacházíme mosáferchune a ihned vyrážíme k moři, po cestě kupujeme jídlo (docela prima sýr). Pobřeží je neuvěřitelně špinavé, všude samý bordel. Nenecháváme se tím však zklamat, usedáme na pódium na kůlech nad mořem a vychutnáváme zvuk moře. Asi hodinku koukáme na moře, popíjíme čaj a kouříme vodárku, super relaxace. Jdeme zpátky a plánujeme zítřejší návrat do Teheránu. Začínáme se silně potit, vzduch se stává nedýchatelným a silně vlhkým. Sotva dorážíme do mosáferchune, spouští se brutální liják. Kdo by to byl čekal po 20 dnech v poušti? Dáváme se dohromady, Lenka pere a já balím kletry.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Návrat do Teheránu

17.8.2001, pátek

Ráno v Chalúsu taxálem vyrážíme na místní bus terminál. Po chvíli hledání cestovky (u zatím jediné, kterou nacházíme, má jet bus do Teheránu až v 15:00) zastavuje před terminálem bus a my do něho hned hupsáme. Jel plný a tak vyfasováváme nejhorší místa vzadu, ale jedeme. Už přes dvě hodiny neustále stoupáme pohořím Elborz směrem na jih. Převýšení je opravdu obrovské, míjíme rozestavěný tunel pod posledním masívem a konečně se přehupujeme přes nejvyšší bod. Myslím, že to může být tak 3500 metrů nad mořem a snad i víc.

Teď naopak stále klesáme až do Karaje. Nechápu, jak to, že se bus neuvařil. Busy Iran Khordo jsou v licenci Mercedesu a je s nimi lepší pocestování než s Karosami, ač jsou starší, před jízdou jsou vždy čisté a uklizené. Bývají umně vyzdobeny, od sladěných barev po obrovské množství různých cingrlátek a žároviček, obvykle mají i nějaký náboženský nápis (Ya Hossain, …).

V Teheránu se za dohodnutou taxu 30 000 IRR necháváme taximenem hodit k bazaru. Taximen je ukecaný, neumí ani slovo anglicky a rozčiluje se, jak to, že když jedeme do Íránu, neumíme persky. U bazaru po nás chce 40 000 IRR, což odmítáme. Začne dělat divadlo, lidé se shlukují. Vzdávám to a dávám mu dalších 3 500, vesele odjíždí. Je pátek, bazar je prázdný. Necháváme své bágly v naší staré dobré známé mešitě Emam Zadeh v bazaru.

Hledáme něco k snědku, v restaurace v patře s majitelem který si kvůli nám vzal čistou košili (jsme jediní hosté), si výborně pochutnáváme. Opět musím konstatovat, že takový jogurt jako v Íránu nedělají nikde. Jídlo vydýcháváme na lavičce v parku. S pomocí jednoho ochotného mladíka nalézáme poštu blízko náměstí Chomejního, naštěstí je otevřená. Přijetí pohledů úředníkovi trvá neuvěřitelně dlouho.

Procházíme ještě trošku bazar, ale vše je zavřené. Vyzvedáváme si bágly v mešitě a míříme do čajchůne v parku. Užíváme si poslední chvíle v Íránu. S pokladníkem – sympatickým mladíkem s učebnicí angličtiny v ruce, prohazujeme pár frází, mluvíme i s majitelem a poté s jedním Azerbajdžáncem, který dělá tlumočníka a zve nás k sobě domů na večeři.

Škoda, už je totiž čas přesunout se na letiště Mehrabat. Tady utrácíme zbytek riálů, čekáme na check-in a procházíme pasovou (úředník si nevšiml našeho propadlého víza, a tak jsem naštěstí nemusel použít ten papír z Esfahánu). V letadle si ihned objednávám dvojku bílého a pobaveně s Lenkou sledujeme, jak se některé Íránky v šíleném tempu zbavují čádorů, některé mají pod nimi připraveny i celkem odvážné oblečky…

Pěkné to bylo a stálo to za to …