Návrat do ráje

Afrika. Už jako malý kluk jsem četl o námořnících, objevitelích a dobrodruzích a jejich příbězích z černého kontinentu. Divočina, exotika, vůně dálek, to vše mě lákalo, ale uskutečnění cesty do Afriky po vlastní ose nebylo z finančních a zejména časových důvodů reálné. Ne každý si prostě může dovolit na několik měsíců odjet.
A pak přišla na mail nabídka „last minute“ letenek do Johannesburgu, které se nedalo odolat. Ten den jsme s manželkou seděli do 4 do rána, plánovali trasu, hledali informace na internetu, až bylo definitivně rozhodnuto. Letíme!

Ačkoliv jsme Jihoafrickou republiku projeli téměř celou, větší část cesty se uskutečnila pronajatým autem a proto není vhodné ji na stránkách našeho magazínu popisovat. Ono třeba do většiny národních parků se z bezpečnostních důvodů stejně jinak než autem nesmí, na motorce by vás tam prostě nepustili. A popravdě řečeno, poté co se před autem objevila např. skupina tří levhartůa později na nás zaútočil rozzuřený slon, to zcela chápu (ačkoliv v případě onoho obrovského slona by nás ani auto, nebýt rychlého startu, stejně příliš neochránilo…).

Ale zpět k motorkám. Magazín MotoRoute shodou okolností nedávno navázal kontakty s jednou jihoafrickou firmou zabývající se pronájmem motocyklů, slovo dalo slovo, a tak došlo k tomu, že po jedné z nocí pod Jižním křížem jsme se ocitli na dvoře nevelkého městečka na břehu Indického oceánu a chystali motorky na cestu. Netrvalo dlouho a dva klasické bavoráky R 75/5 ze sedmdesátých let byly připraveny.

Ed, náš nový kumpán, mě krátce seznamuje se strojem, následuje jednoduchý startovací rituál a boxer se s pravidelným bubláním probouzí k životu. Vyjíždíme, projíždíme městem a přes jeho okrajovou část s všelijak slátanými chatrčemi černé chudiny opouštíme hlavní silnici. Ty jsou mimochodem v JAR většinou dosti kvalitní, často lepší než u nás a zpravidla také dobře značené. Tedy zejména na pobřeží; ve vnitrozemí a mimo hlavní turistické oblasti už to není tak růžové. Vedlejší silnice bývají zpravidla bez asfaltového povrchu, pouze štěrk, uježděná hlína nebo bůhvíco.

Když jsme u těch silnic, místní firmy praktikují zvláštní způsob jejich oprav. Ty totiž probíhají na jednom, třeba třicetikilometrovém (i delším) úseku najednou, což znamená, že jedete třicet kilometrů podél opravované silnice přes hlínu, kamení a obrovské výmoly. I ten nejrealističtější časový plán je pak takovým zdržením samozřejmě narušen, protože ujet pár desítek kilometrů trvá klidně i více než 2 hodiny. A když do toho začne pršet a objížďka se rozblátí, je o zábavu postaráno… Ale na druhou stranu je oprava důkladná a vydrží, ne jako u nás.

My jedeme tentokrát po hliněné a zatím poměrně dobré silnici. Bavorák není žádný dravec, ale táhne příjemně odspodu a přes určité mouchy má onen příjemný bezprostřední charakter klasické motorky z dob, kdy vše ještě vyráběli i řídili lidé a nikoliv elektronika. S narůstajícím počtem ujetých kilometrů mi však začala vadit jedna věc, a sice tvrdé a nepohodlné sedlo. Nevím, jestli to přičíst na vrub jeho stáří a „prosezení“ či zda se jednalo o standard, ale po pár stovkách kilometrů už mě zadek docela znatelně bolel.

Podél jižního pobřeží země najdete několik oblastí, kde ještě zůstaly malé zbytky původního deštného pralesa, před příchodem bělochů pokrývajícího celý jih dnešní Jihoafrické republiky. Do jedné takové právě vjíždíme. Po několika kilometrech nás vítá cedule: „Vstupujete na území, kde se volně potulují sloni. Vstup na vlastní nebezpečí.“ Tehdy mi to připadalo jako příjemné dobrodružství, ale teprve tváří v tvář rozzuřenému tlustokožci si člověk uvědomí, že končí legrace… Silnice stoupá, zužuje se a začíná se pomalu zhoršovat, navíc se objevují následky včerejšího tropického deště. Hlína se mění v bláto a je nutné jet s velkou opatrností, silniční pneumatiky na mazlavém podkladu pěkně kloužou a zadní kolo jde občas do smyku. Divoká a malebná liduprázdná krajina však všechno vynahrazuje.

Šplháme opatrně nahoru, do prvního z průsmyků na dnešní cestě. Občas brodíme přes vodu nebo bahno. Po obou stranách cesty nás obklopuje hustý les, na některých místech přecházející v neprostupnou stěnu džungle. Je dusno a vlhko. Občas se objevují prastaré, obzvláště velké stromy. Některým z nich je prý až 800 let. Za vrcholem průsmyku se počasí opět zlepšuje a směrem dolů už nás provází slunce a suchá cesta. Po celou dobu nikoho nepotkáváme, až dole v údolí, kde nás čeká krátký odpočinek.

U cesty se objevuje nevelký banánový sad, malé políčko, domek a pár dřevěných stolků. Sympatická stará paní s typickými rysy Sanů (či chcete-li Křováků) tu nabízí poutníkům rooibos, kávu, vodu a domácí sušenky. Mluví velmi pomalu a klidně, jako babička z pohádky. Ed u ní evidentně není poprvé, což i sám potvrzuje: „Zastavuji tady téměř s každou výpravou. Mají tu nejlepší sušenky v okolí.“ Tak tomu bych věřil, protože okolní hory a rozlehlé lesy nevypadají jako ideální místo pro nákup čehokoliv, ale faktem je, že sušenky jsou vynikající.

Ed si s křováckou babičkou povídá a paní se ptá, odkud jsme. Je to příjemné posezení, ale po půl hodince pokračujeme dál.
V podobném duchu projíždíme ještě několik dalších, čím dál tím vyšších průsmyků. Ten poslední už jen těsně lízá mraky, což se projevuje na nižší teplotě okolí. I vegetace je zřetelně řidší, na skalnatém podkladu rostou křoviska a osamocené jehličnany. Pořizujeme pár fotek a pak už nás čeká rychlý sjezd dolů. Vlhké a zelené pobřežní hory jsou překonány, před námi se otevírá polopoušť Little Karroo.

Trochu litujeme, že jsme nepotkali zdejší slony, ale to ještě netušíme, že za pár dnů si na jiném místě jeden exemplář dokonale vychutnáme (ačkoliv, ono to bude spíše naopak…). Ostatně v této oblasti slonů už mnoho není a jsou na pokraji vyhubení, proto si zřejmě zvykli chovat se velmi obezřetně. Pohybují se pralesem jako stíny a lidé je jen zřídkakdy spatří.

Hlína přechází v šotolinu a po několika dalších kilometrech se konečně napojujeme na kvalitní asfaltovou silnici ve směru na Oudtshoorn. Je už zase horko a krajina je vyprahlá, jak se na polopoušť sluší a patří. Na motorce je to však velmi příjemné. Motor spokojeně brumlá, vítr šlehá do obličeje a my klopíme bavoráky v dokonalých zatáčkách mezi rozeklanými skalními útvary, postupně přecházejícími v rozlehlé pastviny. A kdo se na nich pase? Dovolil bych si krátký citát:
„Na světě jsou města, jejichž jména bezpečně vyvolají u každého stejnou odezvu. Slyšíš u nás »Plzeň« a dostaneš chuť na sklenku Prazdroje. Řekneš Jihoafričanovi »Oudtshoorn«, a div nekýchne, protože pod nosem ucítí zašimrání pštrosího péra. Tak pevně je na jižním cípu Afriky se jménem Oudtshoornu spjata představa pštrosího peří.“
Tak toto napsali před několika desetiletími známí cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund ve své knize „Afrika snů a skutečnosti“. Za tu dobu se na tomto výroku nic nezměnilo, ani u nás, ani v Africe. V obrovských výbězích polopouště Little Karroo žije nejvíce pštrosů na světě. Farmy z nich využívají snad úplně všechno – peří, vejce i se skořápkami a samozřejmě také maso, připravované na mnoho způsobů. Snad jen pštroso, knedlo, zelo zatím chybí… (že by tip pro české podnikavce?). Na pštrosech se jezdí i závody, neboť jak známo, tito ptáci jsou rychlými běžci. Žokej však nesmí vážit více než 50 kilogramů. Centru oblasti, Oudtshoornu, se z pochopitelných důvodů přezdívá „hlavní město pštrosů na světě“.

Odtud máme namířeno zase na jih do města George, pojmenovaném po anglickém králi Jiřím III. Znamená to návrat do blízkosti oceánu, ale předtím musíme opět překonat pobřežní hory. Jejich hřeben se táhne po levé straně silnice a je vidět, jak přes něj doslova přetékají mraky. Vozovka zatáčí k horám a začíná pomalu stoupat. Náhle, během několika desítek metrů, se horko rozpálené polopouště prudce ochladí a my vjíždíme do mraků.

Vzduch už není vzduchem, ale jakýmsi bílým vodním mlékem; voda je doslova hmatatelná a sráží se na motorce, na hledí přilby i na mé kordurové bundě. Není to však nijak nepříjemné – naopak, po dni stráveném v parném horku je to vítané osvěžení.
Dojíždíme kolonu aut, která se za špatné viditelnosti vytvořila snad za nějakým zemědělským strojem. Využíváme mrštnosti motocyklů a opatrně objíždíme stojící vozidla po krajnici. Připadám si jak v nějakém podivném akváriu, z něhož se jako přízraky náhle vynořují a zase mizí obrysy aut jedno za druhým. Jedeme krokem, sotva vidím světla Edova motocyklu přede mnou. Teprve pár kilometrů za vrcholem průsmyku se začíná viditelnost zlepšovat. Je však zataženo a občas poprchá. Horský hřeben tady odděluje oblasti s naprosto rozdílným počasím. Nakonec však najíždíme na pobřežní silnici, slavnou Garden Route, a pokračujeme na východ.

Po Jižní Africe se jezdí velmi příjemně. S výjimkou větších měst a některých úseků podél pobřeží je tu minimální provoz, hlavně ve vnitrozemí a na rozlehlých pláních severozápadu země. Jedete třeba 150 kilometrů, za celou dobu nenarazíte na žádnou osadu a potkáte 1-2 auta. Díky tomu je možné ujet každý den značné vzdálenosti. Síť čerpacích stanic není tak hustá jako v Evropě, benzinky navíc nejsou mimo města. Při troše přemýšlení ale stačí. Benzín je levnější než u nás, cena však během posledních let neustále rostla.

Téměř všude jsou podél hlavních silnic ploty, takže kromě národních parků a jejich okolí se jen málokdy objeví nějaké zvíře přímo na vozovce. Výjimkou jsou paviáni, pro které plot nepředstavuje žádnou překážku. Ty jsme potkali několikrát. V žádném případě je nekrmte a mějte se před nimi na pozoru, mohou být nebezpeční, zejména vedoucí samci.
U vedlejších silnic je situace jiná. Tady ploty nebývají, proto tu nějaká zvířata nebo dobytek můžete potkat; díky stavu vozovky asi ale stejně nepojedete příliš rychle.

A jak že to bylo s tím slonem? Stalo se to o mnoho set kilometrů dál, v národním parku Hluhluwe-Umfolozi. Sjížděli jsme autem z poměrně prudkého kopce po kamenité silničce vedoucí hustou buší, když tu se za zatáčkou objevil slon. Byl to mohutný samotářský samec, přesně takový kousek, jaký bývá vysoký až 4 metry a váží 5-6 tun. Stál na cestě jako zlověstný bůh pomsty, přičemž chobotem a předníma nohama drtil nějaký strom. Nezbylo než čekat v uctivé vzdálenosti. Minuty ubíhaly, až slon konečně odešel. Tedy alespoň to tak vypadalo. Opatrně jsme jeli kupředu, ale chobotnatec se najednou objevil v buši po pravé straně, pár metrů daleko. Byl k nám otočen zády a spásal listí. Když opatrně projedeme okolo, nemůže se nic stát… Sotva jsme se dostali do jeho úrovně, slon se prudce otočil a se zdviženým chobotem bleskurychle zaútočil na auto. Instinktivně jsem dupl na plyn, kola prohrábla a auto poskočilo dopředu. Zvíře bylo v ten moment maximálně 2 metry od nás. Chvíli nás pronásledoval, ale naštěstí to brzy vzdal a vrátil se k jídlu. Nám ale ještě dlouho bušilo srdce a tělem pulsovaly vlny adrenalinu. Tak to bylo o fous! Mimochodem, víte, že zdánlivě neohrabaný slon může na vzdálenost několika desítek metrů běžet rychleji než závodní kůň?

O pár kilometrů dál zablokoval páteřní asfaltku vedoucí napříč parkem buvol. Po předchozích zkušenostech jsme raději pokorně čekali v dostatečné vzdálenosti, ale dalšímu řidiči se nechtělo čekat a rozhodl se jet. O několik vteřin později by určitě vyhrál závody v couvání…

Zažili jsme ještě celou řadu dalších dobrodružství, na jejichž podrobný popis tady bohužel není místo. Jedno však můžu říci jistě – potvrdilo se to, co jsem o subsaharské Africe slyšel od všech, kteří tady už byli. Nikdy jsem to nechápal, protože člověk takovou věc musí prožít. Jak se říká, zkušenost je nesdělitelná. A proto vás musím varovat: Nejezděte do Afriky. Jakmile vás jednou chytne, už nepustí. A pak si budete říkat: „Ještě aspoň jednou…“ 

Chtěli byste se také projet Jižní Afrikou na motocyklu? Chcete zažít dobrodružství, nasbírat jedinečné zážitky a poznat africkou přírodu? Je to možné! Obraťte se na naši redakci a my vám takovou cestu zprostředkujeme.

Všeobecné informace

Historie Jižní Afriky je smutná a krvavá a je klasickým příkladem nevhodného vnucování tzv. vyspělé civilizace lidem, kteří o ni nemají zájem. Již Portugalci, jakožto první Evropané, kteří sem připluli, se chovali vůči domorodcům nadřazeně a krutě. Totéž později praktikovali Holanďané (Bůrové) a Britové. Původní obyvatelé větší části země, mírumilovní Sanové nebo-li Křováci, kteří jsou nejstarším národem světa a pokojně tu žili po desetitisíce let, byli střílení jako zvěř a téměř úplně vyvražděni. Jejich potomci dnes žijí jen v okolí Kalahari (viz film „Bohové musejí být šílení“) a výjimečně se objeví i v jiných částech země. Podobně dopadli jejich „bratranci“ Khoinové (Hotentoti), o něco lépe pak Zuluové, hrdí válečníci, se kterými britští kolonizátoři sváděli těžké boje. Např. roku 1879 v bitvě u Isandlwany domorodí Zuluové vybavení převážně oštěpy, luky a šípy na hlavu porazili elitní britskou armádu, vyzbrojenou puškami a děly. Šlo o velkolepé vítězství statečnosti, odhodlání a touhy bránit svou vlast nad povýšenou arogancí a moderní technikou, o lekci, z níž by si mnozí současní agresoři měli vzít ponaučení. Nakonec ovšem i Zuluové tlaku podlehli, avšak alespoň přežili až do současnosti.
Většina dnešních obyvatel JAR je potomky černých otroků z jiných částí Afriky. V moderní historii pak postihla zemi politika apartheidu, který byl zrušen až v roce 1991, avšak s důsledky se společnost potýká dodnes. 

Jihoafrická příroda je nádherná a ve srovnání s Evropou neobyčejně bohatá, přesto jde jen o zlomek původního ráje. Běloši řadu zvířat zcela vyhubili, jiná bojují o přežití v národních parcích. Přispívají k tomu i choroby, zavlečené sem s evropským dobytkem. Savany s milionovými stády zvěře byly přeměněny na pastviny a pralesy vykáceny. Teprve v poslední době si snad lidé začínají uvědomovat, že v boji s přírodou je možné více ztratit než získat.
Přes všechno výše uvedené je Jižní Afrika krásná a zajímavá země.

Víza

Ke vstupu do JAR nepotřebují občané České republiky vízum.

Jak se tam dostat

Pokud byste chtěli jet po vlastní ose, je pochopitelně nutné projet celou Afriku od severu k jihu, příp. doplout do JAR i s motocyklem lodí. Obojí je náročné časově, finančně i administrativně, tuto variantu proto nebudeme na tomto místě podrobně popisovat.
Existuje však řada leteckých spojů z Prahy či z Vídně (převážně s jedním přestupem) do Johannesburgu nebo Kapského města. 

Kdy cestovat

Jižní Afrika leží na jižní polokouli, proto je třeba si uvědomit, že jsou tu „převrácená“ roční období. Pojedete-li na podzim, bude tam jaro atd. Podnebí je subtropické, na východě vlhké, na západě suché a ve vnitrozemí značně kontinentální. Sever území zasahuje do tropů. Např. v Kalahari mohou teploty dosahovat značně vysokých hodnot.
Chcete-li se koupat, počítejte s tím, že Atlantský oceán je dosti studený, zejména na jihu, kam zasahují antarktické proudy (proto tu ostatně žijí tučňáci a lachtani). Vhodnější je k tomuto účelu oceán Indický, nejteplejší voda je v okolí Durbanu.
Dá se jet téměř kdykoliv, jen není příliš vhodný prosinec a leden, kdy jsou v JAR prázdniny a probíhá hlavní turistická sezóna, takže je všude dost lidí a vyšší ceny (a navíc je na některých místech velké horko).

Zdraví

Žádné očkování není povinné, doporučuje se pro jistotu očkování proti tetanu, žloutence typu A, záškrtu a dětské obrně (neměli jsme). Části území JAR, zejména většina národních parků, však leží v malarické oblasti, proto je nutné užívat antimalarika (jsou ve formě tablet, nikoliv injekcí). Zpravidla se užívají už týden dopředu a ještě 4 týdny po návratu. Toto riziko není vhodné podcenit!

Ubytování a stravování

Nemohu se vyjadřovat k hotelům atd., neboť jsme spali výhradně ve stanu. Kempů je tu však poměrně dost, jsou obstojně vybavené a cenově poměrně příznivé, ačkoliv existují značné cenové rozdíly. Pro 2 osoby, stan a moto/auto jsme platili od 60 do 160 randů za jednu noc (v únoru 2005 byl 1 rand cca 4,10 Kč). Kempy v národních parcích jsou na ochranu před zvěří většinou oplocené, nebo hlídané strážci. Spali jsme také v kempu za elektrickým ohradníkem, kde každou hodinu obcházel strážce s puškou. Hned u vjezdu byla totiž řeka plná hrochů a krokodýlů.
V divočině je lépe mít vlastní vařič a jídlo. Supermarkety jsou ovšem dobře zásobeny a není problém koupit jídlo v JAR, i když pro začátek neuškodí vzít si něco z domu. V restauracích se najíte velmi dobře a za slušné ceny, zejména mohu doporučit vynikající steaky (350 g hovězí steak s přílohou cca 120,- Kč) a různé místní speciality (kuře s avokádem apod.). Skvělé jsou zdejší ovocné džusy, vína a ani pivo není špatné. V obchodech najdete široký výběr velmi chutného pečiva (vynikající sýrové bagety s osmaženou cibulkou mě doma ještě dlouho chyběly).

Bezpečnost

Před cestou do JAR jsme četli celou řadu varování. Jihoafrická republika je údajně země mimořádně nebezpečná a s vysokou kriminalitou, kde je nutno neustále vše zamykat, s nikým se nebavit, na některých místech raději ani nezastavovat a vůbec být maximálně obezřetný. Pro ilustraci budu citovat ze stránek Ministerstva zahraničí: „Při cestách autem se doporučuje držet se hlavních cest, cestovat vždy jen v uzamčeném autě a okna auta spouštět jen do poloviny. Nedoporučuje se zastavovat na opuštěných místech nebo cestovat po vedlejších silnicích po setmění.“ Jinde jsme se dokonce dočetli, že na křižovatkách se kvůli riziku přepadení nemá zastavovat, pouze popojíždět, že nesmíme viditelně nosit kamery a při nákupu v supermarketu má jeden nakupovat a druhý sedět připravený v nastartovaném autě před vchodem. A jaká byla skutečnost? Dopustili jsme se všech jmenovaných „hříchů“ a… nic se nestalo. Buď jsme byli v nějaké jiné zemi, nebo jsme měli mimořádné štěstí a nebo jsou uvedená tvrzení silně přehnaná (nechci říci vyloženě nepravdivá…).
Každopádně je asi lepší být obezřetný hlavně ve velkých městech (Johannesburg, Durban, okrajové čtvrti Kapského města).

Mapy, průvodce

Na rozdíl od jiných průvodců známé řady mě tento trochu zklamal. Psalo jej více autorů a na knize je to poznat, je poněkud nekonzistentní a ne vždy přesná. Kdybych ji kupoval, budu asi litovat (byla z knihovny).

Autor Michal Hamšík publikoval článek na http://www.motoroute.cz/.