Ahoj, poslední dny byly trochu hektické, tedy trošku se zpožděním další zážitky z Indie.
Posledně jsem vás nechal čekat před Červenou pevností ve Starém Dillí. Majestátnou branou procházím dovnitř a podstupuji již známou proceduru – všechna zavazadla dát proskenovat, sebe nechat prošacovat. Takže je opět přesvědčuji, aby moji brašnu s foťákem nedávali do starého skeneru, že nechci mít zničené filmy. Podobné procedury tady podstupuji i u dalších větších památek, stejně tak i při vstupu do metra.
„Světelná a zvuková show“ je tak trochu úsměvná, trochu poučná. Hraje hudba, hlasy předříkavají úryvky z indických dějin a barevná světla nasvěcují budovy pevnosti. Prý show srovnatelná s představením u egyptských pyramid, asi si jej nechám ujít až někdy k pyramidám pojedu.
„Taxi, taxi! Levný hotel! Rikša, sir? Informace?
Vše co potřebujete vám zařídíme v naší
oficiální turistické kanceláři! Haló, halóó, kam jdete?? Vlak už máte rezervovaný? Ne ne, tam autobus nejede, tam musíte taxíkem.“ Tak lákají naháněči a taxikáři každého procházejícího turistu a přitom si o něm dělají obrázek množstvím otázek: „V kterém hotelu bydlíte?
Poprvé v Indii? Odkud jste, co děláte?“. Ale jsou to pěkní šejdíři, vše je „velmi levné, sir,“
ale o všem se musí vyjednávat a handrkovat. A běda jak se setmí a nebohý turista potřebuje taxi nebo dokonce ještě nemá zamluvený nějaký hotel. Ráno přichází do hotelu noví nocležníci, už od pohledu zničení a otrávení Indií. A mají proč – přiletěli v noci a uvěřili taxikářům jejich pohádky a vyhořelých a zavřených hotelech, když se šli podívat do toho kde teď bydlím, kdosi na ulici je přesvědčil, že je hotel již plný (což ovšem naprosto nebyla pravda) a že musí zaplatit nehoráznou cenu za jiný hotel. Takže nakonec přespali v parku ve stanu…
Můj poslední den v Dillí zahajuji výletem do hinduistického chrámu zasvěceného bohyni Lakšmí.
Jen ulici od hotelu mě zdraví mladík, odkud že jsem, jak se mám, kam jdu. Mezi všemi těmi naháněči se mi ani nechce s nikým mluvit, ale hned mě ujišťuje: „neboj, nechci žádné peníze, jen si popovídat.“ Inu, trénovat si angličtinu na cizincích chce hodně studentů, tenhle navíc prý studuje počítače, tak si můžeme popovídat:
„Jaké zaměření studuješ?“ „To si budeme vybírat až později,“ a ukazuje mi, že tady po cestě je zajímavý obchod se suvenýry. „A tak jaké se učíte programovací jazyky?“ „To my budeme až pozdějc, já teprve začínám. Ale kdybys chtěl, támhle je parádní obchod s kašmírskými látkami.“ A opět se snaží uhnout ze směru k chrámu. Po čtvrt hodině je už z mého nezájmu o obchody tak nešťastný, že přizná co bylo jasné hned od začátku a snaží se mě přesvědčit:
„Alespoň do tohodle jednoho obchodu pojď, já za to dostanu provizi 50 rupií.“ Proč ne: „Ale chci z toho dvacet.“ Když jsem po pěti minutách vyšel z obchodu, samozřejmně jsem ho již vícekrát neviděl.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Mohlo by se zdát, že je to tu samý podvodník a šejdíř, ale i přes všechny ty podnikavce je tu fajn a lidé jsou přívětiví.
Chtěl jsem vám dnes napsat i o chrámech, bazarech a o cestě do Chandigarhu, ale sedím teď v internetové kavárně v McLeod Ganj (kde má sídlo tibetský Dalajláma) v horách, kolem proletuje sníh a prsty mi mrznou na rukou i na nohou. Jdu se proto ohřát do nedaleké restaurace s tibetským jídlem a pokud mi prsty alespoň trochu rozmrznou, přijdu ještě napsat, kam se chystám dál.
