Teprve po půl třetí jsme se dostali do NP Sequoia. Na poměrně malém území, na západních svazích Sierra Nevady zde rostou tisíce let gigantické sekvoje, v nadmořské výšce přes 2000 m nad mořem. Cestou k nim je třeba překonat velký výškový rozdíl, zejména prudký úsek silnice zvané Generals Highway. Zdejší horské lesy netvoří jenom sekvoje, většinou je tu smíšený les, ve kterém tito velikáni rostou v osamocených skupinkách.
10. den Sobota, 14.5.2005
Měli jsme před sebou dlouhý přejezd z Lone Pinena západ, protože jsme se museli vyhnoutdlouhé hradbě hor, táhnoucí se mezi Death Valley a Sequoia parkem. Tuto cestu jsme si ještě více natáhli tak zvanou „očividnou zkratkou“ přes hory Sequoia National Forest.
Opět se potvrdilo pravidlo, že nejkratší cesta na mapě nebývá vždy nejrychlejší. Na druhou stranu jsme měli díky tomu určité zpestření – několik krásných jezer, sekvoje, nádhernou přírodu, bleší trh s haramburdím a plno motorkářů na krásných strojích. Jenom našemu autimu se jízda v horách moc nezamlouvala, v nekonečných zatáčkách začal pěkně skřípat a výška kolem 3000 m nad mořem se mu viditelně nelíbila.
Po několika hodinách se nám podařilo sjet z hor do nekonečné Kalifornské roviny, kde se před námi objevovaly obrovské lány s pomeranči, pistáciemi, jahodami, vínem a jiným ovocem. Otevřené sady a tuny pomerančů na zemi přímo vybízely k zastávce, tak jsme neodolali a pár šťavnatých pomerančů jsme si nasbírali. Koupila jsem krabičku jahod, které nám přišly v tom parnu velmi vhod.
Obří sekvoje s dlouhou pamětí
Teprve po půl třetí jsme se dostali do NP Sequoia. Na poměrně malém území, na západních svazích Sierra Nevady zde rostou tisíce let gigantické sekvoje, v nadmořské výšce přes 2000 m nad mořem. Cestou k nim je třeba překonat velký výškový rozdíl, zejména prudký úsek silnice zvané Generals Highway. Zdejší horské lesy netvoří jenom sekvoje, většinou je tu smíšený les, ve kterém tito velikáni rostou v osamocených skupinkách.
Napřed jsme navštívili VC s pěkným poučným muzeem. Byla tu mimo jiné mapa výskytusekvojí na světě. Zde v USA se nachází ty největší. Před 60 miliony let byly rozšířeny mnohem více, ale v důsledku příchodu suchého klimatu před 2,5 milionem let se jejich výskyt zmenšil. Vchod do místnosti k velké televizi a DVD o historii a současnosti parku byl stylově vybudován z kmene obří sekvoje.
Strom, který má rád oheň
Skoro všechny sekvoje v parku nesly stopy ohně. U největších sekvojí je kůra až 60 – 90 cm silná a dovede chránit strom i při ničivých požárech. Je měkká, porézní a obsahuje značné množství vody, díky niž oheň neprohoří až na dřevo. Požáry jsoupro život sekvojínezbytné. Okolí stromu je zbaveno nežádoucího podrostu, zbytku stromů a vrstvy jehličí. Popel vytvoří živnou půdu pro semena, které požárem popukají a můžou začít klíčit. Proto jsou ohně uměle zakládány pod dozorem strážců.
Sekvoje jsou velmi odolné proti škůdcům díky chemikálii zvané tanin, kterou strom produkuje. Takže jedinou hrozbou pro tyto stromy zůstává člověk, který kdysi vykácel asi čtvrtinu obřích sekvojí, dále kyselé deště a znečištěný vzduch a v neposlední řadě strom sám. Sekvoje obvykle končí svůj předlouhý život zhroucením vlastní hmotností.
Projížďka sekvojovým parkem
Za výstup určitě stál skalní žulový masív Mono Rock, který tu osamoceně trčí a z jehož plochého vrcholu je možné shlédnout široké okolí, prý až 240 kilometrů. Výstup trval 15 minut, šlo se po schodech a před vstupem byla zajímavá výstražná tabule: „Oblast extrémního nebezpečí! Nevstupovat na skálu, pokud vám vstávají vlasy na hlavě, brní ruce…..“ To prý proto, že skála přitahuje velké množství blesků.
Nemohli jsme neprojet Tunelem Log, což je spadlá sekvoje z roku 1937, která má v sobě vyhloubenou díru velikosti vozidla. Největší zážitek jsme měli z největšího živého organismu na světě, z 3000 let staré sekvoje s názvem Generál Sherman. Je vysoká 83 metrů a obvod kmene je 31 metrů.
Parkem vede několik krásných turistických cest, spoustu z nich však bývá mimo hlavní turistickou sezónu uzavřeno. Bylo zajímavé brodit se v krátkém tričku a kraťasech hlubokými závějemi sněhu. Kvůli pozdnímu příjezdu do parku jsme se nedostali k podzemním jeskyním Crystal Cave, které už byly otevřené, a to mě mrzelo, protože mám podzemí ráda. Bylo by to určitě úplně jiné, než to, co jsem dosud ve světě viděla.
Projeli jsme celý park, aniž bychom potkali medvědy, kteří zde žijí, a vyjeli severním výjezdem směrem do Fresna, kde jsme se chtěli ubytovat. Nic levného jsme tam nenašli, tak jsme vzali zavděk motelem Vagabound za 65 dolarů. V mikrovlnce jsem si ohřála skvělé jídlo, které jsem koupila v Shellce u Indů už někde před Visalií, umyla vlasya šla spát.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Yosemitský národní park
11. den Neděle, 15.května 2005
Z Fresna jsme se vydali na sever po dálnici 99 směrem na Merced, kde jsme uhnuli doprava na Mariposu. Dnes byl v plánu jeden z nejhezčích parků USA, Yoosemitský NP.
Protože jsme po cestě hledali nějaký obchod s kazetami do kamer, dost jsme se zdrželi a přijeli do parku až kolem půl druhé. Údolí Yosemitu je jenom jedenáct kilometrů dlouhé a maximálně půl kilometru široké, je však ohraničeno takřka svislými, až jeden kilometr vysokými útesy. Na každém kroku jsou vidět mohutné vysoké vodopády.
Nejlepší období pro návštěvu je právě na jaře, kdy je dostatek vody, protože většina z těch vodopádů v létě vysychá, nebo jen kape. Údolí vyhloubily ledovce, které procházely divokou řekou Merced River. Až do poloviny 19. století tu v klídku žili indiáni, ale s nástupem Zlaté horečky byli postupně vytlačeni. V roce 1864 se stal Yosemite prvním státním parkem v zemi.
Trek k vodopádu Vernal Fall
Možná to bylo tím, že byla neděle, park byl přeplněn turisty a všudypřítomnými auty. Úplně nejlepším řešením bylo zanechat auto na záchytném parkovišti a dál se přepravovat jen ekobusem (schuttle).Ten zajíždí do všech hlavních částí, ze kterých se pak dají dělat menší či větší traily.
Zvolili jsme nejpopulárnější stezku Mist Trail, která je dlouhá tam a zpět asi 5 km a je na 2 až tři hodiny. Zavezl nás k ní autobus číslo 16. Stezka vede až pod mohutný vodopád Vernal Fall, který turisty, kteří se k němu přiblíží, smáčí skrz naskrz odraženou vodou. Do jeho blízkosti se dalo vejít pouze s pořádnou pláštěnkou. Je to jeden z vodopádů, který má nějakou vodu i v létě. Taky je možné pokračovat dál nad vodopád, po ocelovém žebříku, ale to by bylo na několik dalších hodin.
Nejkolmější útesy Ameriky
Několikrát jsme minuli přes 1000 metrů vysoký útes El Capitan, který je jednou z největších žulových skal na světě. Bylo na něm několik horolezců, kteří nebyli v té výšce téměř vidět.
Nejkolmější útes v Americe se jmenuje Half Dome a od čisté vertikály se odchyluje pouze sedmi procenty. Stezka na Glacier Point, druhý nejkolmější útes, byla ještě uzavřena.
V parku je pěkný kemp, kde se dá stanovat. Je oblíbený zejména horolezci. Vždy je potřeba myslet na to, že je člověk v divočině a v horách, kde jsou velcí medvědi, kteří se občas přiblíží do kempu, a potom je zle, pokud ucítí nějaké jídlo nebo parfémované věci. Proto se nejen jídlo, voda a pití, ale i voňavky, zubní pasty a podobně musí na noc ukládat do speciálních železných boxů, protože pro medvědy není problém rozpárat auto. Také odpadkové koše v celém parku jsou z tlustého železa a se speciálním uzávěrem.
Bylo nádherné počasí, opět jsme šli kolem sněhových závějí v tričku a kraťasech. Moc mě mrzelo, že cesta 120, která vede přes průsmyk na východ k Mono Lake, byla uzavřena, protože jsme se tím pádem nemohli dostat přes hory, pouze za cenu ujetí několika stovek mil navíc. Cesta se prý otevírá začátkem června a to jenom tehdy, pokud už sleze sníh. A letošní zima prý byla i v USA extrémní.
Takže jsme operativně změnili plán a vydali se kolem páté odpolední směrem k San Francisku. 25 mil od něho leží město Livermore, které se proslavilo vývojem atomové bomby a dodnes jsou v něm tajné vojenské laboratoře. Před Livermorem jsme se dostali do pořádně zacpané dálnice, na to jsme si ale museli před velkými městy zvyknout. Totéž potom bylo i v SF a LA. Minuli jsme oblast větrných elektráren, kterých zde po obou stranách bylo několik tisíc. Našli jsme si ubytování v Motelu 6 za 50 dolarů.
