Národní park Karijini

Den osmý – 13. dubna 2004

Někteří turisté sem zajíždějí právě za touto atrakcí a platí si exkurze přímo v těžební oblasti. Většina však jede do tohoto kraje (Pilbara) za krásami přírody, která je, jak již železo napovídá, silně do červena. My zvolili druhou možnost a vydali se hned z rána do nedalekého Národního parku Karijini, který doporučuji při návštěvě Západní Austrálie rozhodně neminout.

Cesty Národního parku jsou spíše prašné, ale sjízdné pro všechna vozidla. To však platí hlavně v období sucha (tedy od května do října). Protože však právě končila deštná sezóna, cestu nám znepříjemňovaly kaluže přes celou silnici. Netušili jsme tedy, jak hluboké jsou a zda v některé z nich náhodou nezakotvíme. Nedalo se ale dělat nic jiného, než to risknout a všechny pomalu projíždět. Párkrát se nám sice protočila kola, ale naštěstí jsme v žádné neskončili a pokračovali v jízdě za vyhlídkami.

Jen jejich příjezd je celkem zajímavý, nejde totiž o kopce, ale rovinu, kde neočekáváte, že by nějaká vyhlídka mohla být. Pak zaparkujete, jdete po vyznačených cestách a náhle se před Vámi rozestoupí roklina, na jejímž dně teče voda a jde o pohled, který svou krásou bere lidem dech.

Projeli jsme místní vyhlídky celkem pečlivě a zjistili, že u některých lze sestoupit na samotné dno, což jsme samozřejmě museli využít. Přiznávám, že jsem se tomu při pomyšlení na dvouleté dítě lezoucí do rokliny, bránila… obzvláště pak, když jsem zjistila, že sestup je několik kilometrů dlouhý (navíc jsme už byli silně unavení a teploměr nám ukazoval slabě pod 40 stupňů), ale manžel i nadšení našeho syna bylo silnější. Tam jsem mimochodem objevila jeho sklony k horolezectví, které dodnes praktikuje kdekoliv a kdykoliv. 🙂

Nakonec sestup nebyl tak hrozný, jak jsem si myslela, a Daník hravě slézal kamen po kamenu, až jsme se po hodinové túře dostali k přírodnímu jezírku obklopenému skalami. Slovy to skutečně nelze popsat. Strávili bychom tam jistě delší čas, ale právě když jsem se proplavala k místím vodopádům, přišel nás varovat místní ranger, že se blíží velká bouřka a výstup na horu by mohl být později velice nebezpečný. A tak jsme se sbalili a pomalu vystoupali k autu, odkud jsme pokračovali zpět k pobřeží, konkrétně do města Port Hedland, kde jsme hodlali přenocovat. Tentokráte jsme si užili příjemného motelu s bazénem, v němž jsme si po dlouhé cestě a náročném křižování národním parkem odpočinuli.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Den devátý – 14. dubna 2004

Port Hedland bývalo kdysi poměrně tiché městečko. Nyní jde o velké město, které žije z těžby železa, solných dolů a mnoha dalších nalezišť, což zde pozorujete na každém kroku. Kromě zajímavých kopců soli a vlaků plných železa však nejde o nijak atraktivní město, takže jsme se nezdržovali příliš dlouho.

Vůbec bych den devátý nazvala víceméně nezáživným, neboť na 650 kilometrech, které nás dělily od cíle naší cesty, tedy od Broomu, není naprosto nic k zastavení. Tedy nepočítám-li 2 Roadhousy, u kterých člověk musí zastavit, aby načepoval a doplnil zásoby jídla a pití. Přestože jde o jediný tah na sever, potkáte auta na silnici jen zřídka. Je tedy zvykem každého mávnutím ruky pozdravit, což je vskutku příjemný zvyk.

Za zajímavost snad stojí i zmínka o zaplavené silnici … naštěstí v únosné míře, takže se nám podařilo projet. Jen jsme se zhrozili myšlenky, jak to zde dělají v období dešťů. Od pobřeží na východ se již rozkládá Velká písečná poušť, takže jiná cesta skutečně neexistuje. Myšlenka na návrat do Port Hedland a alternativní převoz letadlem nás zrovna netěšila. Ale vodu jsme projeli, kilometry v neuvěřitelném vedru zvládli a konečně vjeli do rekreačního města Broome, kde na nás čekal zasloužený dvoudenní odpočinek v resortu Bali Hai.

Pokud snad někdo bude cestovat do těchto končin na vlastní pěst, vřele doporučuji. Jde o hotel v balijském stylu. Pro každého návštěvníka je tedy připravena něco jako luxusní „chata“ s koupelnou pod otevřeným nebem, s předzahrádkou a grilem. Uvnitř celého resortu najdete tropickou oázu s bazénem a v nabídce jsou pochopitelně nejrůznější masáže a další služby.

Den desátý, jedenáctý a dvanáctý – 15., 16., 17. dubna 2004

Pobyt v Broomu musím shrnout do jednoho slova – naprostý odpočinek. Ať už ten pasivní, kdy jsme trávili čas na nejrůznějších plážích, kterými je Broome obklopen, nebo spánkem. Ale na řadu přišel i odpočinek aktivní, který jsme trávili na krokodýlí farmě (vidět krokodýli při krmení je skutečným zážitkem), projížďkou na velbloudech (skutečně nechápu, jak v karavanách může někdo cestovat několik dní) nebo nejrůznějšími procházkami po skalistém pobřeží Broomu. Zajímavostí místního kraje jsou mangrovníky – stromy, jejichž kořeny jsou zatopeny vodou.

Broome jsme si všichni tři užili stejně naplno jako cestu sem. A jen se smutkem v srdci jsme dvanáctého dne odevzdávali auto a nasedali na letadlo zpět do Melbourne. Věděli jsme ale, že se sem jednou při naší cestě dál na sever vrátíme. A s tím předsevzetím se nám Velká písečná poušť přelétala přeci jen lehčeji. Takže brzy nashledanou ..