Napříč Namibií plnou překvapení

Kokerboomy – namibijští stařešinové

Z velké části suchá, aridní namibijská krajina sice vypadá nehostinně a bez života, ale při bližším pohledu tomu tak není. Existuje zde několik druhů rostlin, které se umí vypořádat s tvrdými podmínkami pouště. Nepřehlédnutelné jsou zejména vzrostlé aloe. Jedná se o Aloe dichotoma, které patří mezi obyčejné byliny, ale bývají díky svému mohutnému vzrůstu, silnému kmeni, krásné kůře a rozložité koruně považovány za stromy. Jejich siluety nás provázejí po celou dobu cesty od jihoafrické hranice. Jsou skutečnou ozdobou pouští.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Nejen proto si stromů aloe vážili Křováci, zdejší pouštní nomádi. Obdivovali je pro jejich sílu, vitalitu, úctyhodný věk a zejména pak pro vnitřní stavbu jejich větví. Každá větev je totiž dutá. Křovákům stačilo odříznout rovný úsek větve, opatřit jeho dno zátkou a připevnit k němu kus popruhu, aby tak vznikl tradiční toulec na jejich otrávené šípy. Díky tomu aloi říkají Kokerboom – Toulcový strom.

Duny – rudé namibijské pískoviště

Když vstupujeme do národního parku Namib Naukluft, rozhlížíme se důkladně kolem, ale vysněné obrovské duny se nikde blízko nezvedají. Musíme urazit od vstupní brány ještě 45 kilometrů, než se dostáváme k první skutečné „veleduně“. Nazývá se podle vzdálenosti od vstupu Duna číslo 45.

Teprve po dalších 15 km se ocitáme na konci cesty sjízdné pro naše obyčejné „neterénní“ vozidlo a hřebeny vysokých dun roubí horizonty na třech stranách našeho výhledu. Dvě mísovitá údolí, ležící v jejich klínu – Sossuswlei a Deadvlei si však od nás pořád ještě drží odstup 5 – 6 km. Budeme ho muset zvládnout pěšky. Unikátní krajina písečného světa si nakonec trochu blízkého poznání „face to face“ jistě zaslouží. Plochá dna pánví mezi dunami jsou pokryta bochánky ztvrdlé zeminy, popraskané pod žárem nemilosrdně pálícího slunce. Tu a tam z puklin vykukují tuhé větvičky a stonky trav. Od jednoho keříku k druhému zůstaly v písku obtištěny drobné stopy tras brouků a ještěrek.

Oranžová, čistě písečná plocha, se vlní malými vlnkami, které neustále uhlazuje a přesypává mírný, horký větřík. Při pohledu do větší dálky vytváří písek rozptýlený ve vzduchu efekt tetelící se krajiny. Ani obrysy písečných obrů nejsou proti modrému nebi jasně kontrastní. I jejich kontury rozmlžuje vrstva jakoby tekutého písku. Největší odměnou za vynaloženou námahu je nám pohled do údolí Deadvlei, z jehož bílého dna se proti oranžovým, červeným a nahnědlým písečným svahům rýsují černá těla zkamenělých stromů. Takový kýč, aby člověk pohledal!

Swakopmund – namibijské „malé Německo“

Cesta od krásných barevných dun parku Namib Naukluft směrem k pobřeží patří k nejhorším úsekům naší dosavadní cesty. Příčinou je silný vítr unášející písek a štěrk, který zahaluje krajinu do fádní šedi a cestu do mlhy. Směrem k pobřeží vítr sílí a mění se v písečnou bouři. Jsme nuceni výrazně zpomalit, utěsnit všechna okna, vypnout větrání, napínat zrak abychom se udrželi na cestě.

Takhle nepřívětivě nás vítá i přístav Walvis Bay. Všechny ulice jsou vylidněné, nikde ani živáček, obchody a banky zavřené, bankomaty zabalené do plastových fólií. Je nám jasné, že tady se nám nepodaří uskutečnit původní záměr ohledně doplnění hotovosti. Nezbývá než pokračovat do Swakopmundu a věřit, že bouře se zatím uklidní.

Živel se skutečně umoudřuje. Jak postupně slábne a vzduch se pročišťuje, získává město za okénky auta velmi neafrickou podobu. Ocitáme se v ulicích s nápadně německým charakterem. Hrázděné domy jako by z oka vypadly těm ze starých Brém či Hannoveru. Názvy ulic nesou též vesměs německá jména. Swakopmund byl založen německými kolonisty jako důležitý přístav Německé západní Afriky, kterou Namibie bývala. Dodnes je velmi silně německy působícím městem, kde se německy rovněž mluví v obchodech i v ulicích.

Spitzkoppe – namibijský Matterhorn

Pomineme-li pásmo nízko položených pouští kolem Atlantického oceánu, většina Namibie leží v  poměrně velké nadmořské výšce. Rozlehlé centrální plato se rozkládá 1 000 až 1700 metrů nad mořem, kde v jeho nejvyšších partiích nalezneme i hlavní město Windhoek. Vzhledem k tomuto faktu se může výška hory Spitzkoppe zdát spíše nízká než vysoká. Navzdory tomu skutečný pohled na majestátný africký Matterhorn nikoho nenechá na pochybách, o jak úžasnou horu se jedná. Měří sice „jen“  něco přes 1700 metrů, ale nad okolní terén namibijské pouště se vypíná o více jak 700 metrů.

I přes doznívající písečnou bouři, která po sobě zanechala „zakalený“ vzduch, spatřujeme její rozmlženou siluetu z poměrně velké vzdálenosti. Dřevěné pulty místních prodejců, rozložené kolem cesty a prohýbající se pod vrstvami nádherných minerálů, ukazují na to, že hora je magnetem pro mnoho turistů, kteří díky ní přijíždějí do těchto končin. Drobné obnosy peněz utracené za lesknoucích se kamínky a třpytivé krystaly pomáhají přežít domorodým Damarům, žijících v tomto jinak nehostinném, suchém regionu. Jsou opravdu velice chudí. Svědčí o tom řídké porosty usychající kukuřice, vyhublé kozy, pasoucí se na tom, co tu a tam spoře vyrůstá mezi kamením, chýše z pokřivených klacků nahnuté na jednu či druhou stranu i hubené děti běžící podél cesty za naším autem. Vůbec se nedivím, že přijíždějící turista je pro ně vítaným zdrojem příjmu.

Za vjezd na území masivu Spitzkoppe – mezi krásné balvany a skály oblých tvarů – vybírá místní komunita vstupné. Opět se nám zde osvědčuje nabídnout k placení místo peněz ošacení, cigarety a jiné drobné předměty, které s sebou za tímto účelem vezeme. Mladé Damarce, mimochodem velice sličné, se radostně rozzářily oči, když uviděla ty poklady, z nichž si může vybrat. V této odlehlé oblasti na severu Namibie je totiž stejně málo příležitostí, kde by mohla utratit peníze.

Navíc jsme zjistili, že ceny oděvů i spotřebního zboží se směrem k severu neuvěřitelně zvedají. Za to, co se v Kapském městě dalo pořídit za 10 randů nebo namibijských dolarů (1 jihoafrický rand = 1 namibijsklý dolar), se zde platí několikanásobek. Za nějaké tričko, sukni a cigarety pro dědečka můžeme tábořit v oblasti Spitzkoppe celé tři dny. Celá rozlehlá oblast mezi většími i menšími ostrůvky granitových skal je doslova rájem táborníků. Je těžké vybrat si to nejkrásnější místo ke kempování. Každé je totiž něčím úchvatné! Jediné co zde chybí je voda.

Himbové – namibijský středověk

Území na severu Namibie zvané Kaokoveld patří k nejhůře dosažitelným. Cest do jeho vnitrozemí je málo a jsou často opravdu jen těžko sjízdné. Hlavním střediskem Kaokolandu je město Opuwo. Až sem vede poměrně dobrá silnice. Samotné město je však hrůzným obrazem toho, jak může dopadnout střet bílé civilizace s primitivním životem čistého národa.

Po staletí se Himbové záměrně bránili změnám. Snažili se zachovat svou kulturu, vztah k přírodě, vlastní způsob života. Zůstávali v odlehlých oblastech. Nakonec je naše civilizace stejně dohnala. Právě Opuwo je toho smutnou ukázkou. Himbové zde přišli o svou identitu, hrdost, o dědictví svých předků. Místo něj přijímají až dosud nepoznané „výkřiky civilizace“. Rádia, hodinky, moderní oblečky, nezdravé potraviny a samozřejmě alkohol. Vše, bez čeho by se v přírodě daleko od bílých lidí obešli ještě další staletí. Teprve když se vzdalujeme od Opuwa směrem k severu, máme možnost vidět a poznat skutečné Himby, méně zasažené civilizací. Dostat se dál na sever je sice čím dál obtížnější, ale stojí to za námahu i riziko. Směřujeme k angolské hranici, k řece, která protéká územím Himbů.

Epupa Falls – namibijský vodní svět

Jestliže celá Namibie trpí naprostým nedostatkem vody v podobě tekoucích řek, pak na hranici s Angolou se zřejmě rozhodla si tento handicap mnohonásobně vynahradit. Divoká a krásná řeka Kunene, tvořící část státní hranice, je doslova vodním rájem, skýtajícím balzám pro oči i znavené tělo.

Po měsíci putování krásnou, leč aridní Namibií, je pro nás přítomnost vodních tůní, desítek kaskád, malých i větších vodopádů opravdovou odměnou a po dlouhé době též zase první možností ke koupeli a zaslouženému osvěžení. Vodní radovánky v Kunene ale nejsou úplně bezpečné, neboť řeka je domovem velkých afrických krokodýlů.

Máme však za to, že v tůních, kde dovádějí domorodé děti, nehrozí nebezpečí od krokodýlů ani nám. Navíc se nám dostává ubezpečení od bílého Namibijce, vypadajícího na znalce místních poměrů, že při současném vysokém stavu vody a prudkému proudu v řece, se krokodýli drží od vodopádů v uctivé vzdálenosti. Nestojí o to být proudem staženi pod vodopád. Některé jsou totiž opravdu grandiózní, dravé a voda v nich padá do hloubky až 60 metrů. Jiné zase tvoří spíše romantické kaskády. Celkový objem vodní masy padající do menší i větší hloubky a tříštící se o kameny je obrovský. Vytváří se při něm efektní clony vodních par, na nichž sluneční paprsky malují barvy duhy.

Lenka a Václav Špillarovi pořádají také velkoplošné DIASHOW, tentokrát s názvem Afrika – jiný svět. Prostřednictvím téměř tisícovky často naprosto unikátních snímků se budete moci seznámit s Afrikou, jakou ji poznali oni. Nejbližší promítání bude v neděli 22. dubna v 18:30 v Praze v KD Ládví.