Jako dárek na uvítanou nám oceán dal 115 centimetrů dlouhou dorádu. Blanka se chopila přípravy a řízky voněly po celé lodi. Brzy jsme poznali, že Blanka je děvče mimořádných kvalit, zdaleka ne jen kuchařských. Velmi hezky rostlá, příjemné tváře a blonďatých vlasů, odolná, nikoli pouhý asertivní doplněk k Pepovi. Pepa, to je živel. Bývalý kulisák z brněnského divadla Na provázku se životem protlouká s jistotou, že nic není nemožné. Rozený experimentátor a amatérský vynálezce. Kovaný ve všech důležitých vědách (Pepa je samozřejmě ten, který rozhoduje o tom, co je a co není důležitá věda), zvídavý, veselý.
KNIHA IDIOTI NA PLAVBĚ KOLEM SVĚTA „Ten, kdo nerozumí přírodě, jde studovat biologii. Ten, kdo nerozumí sám sobě, jde
studovat psychologii. A ten, kdo nerozumí ničemu, jde na moře.“ Těmito slovy charakterizuje pětileté putování plachetnice Victoria světovými moři a konec
konců i sám sebe jeden z účastníků tohoto dobrodružství, Ivan Orel. Aby to neměli příliš jednoduché, tak si plachetnici Viktorku i sami postavili. To vše popisuje kniha Idioti na plavbě kolem světa, která není nablýskaným cestopisem, nýbrž autorským textem, který voní, a také smrdí, člověčinou.
Začíná nápadem a stavbou, pokračuje nesčetnými konflikty, strádáními, exotickými zeměmi a kouzelnými oceány, a končí úspěšně dokončenou plavbou kolem světa.
Dotisk knihy na www.idiotinaplavbekolemsveta.kvalitne.cz. |
Vítr foukal, plavba utíkala a už sedmý den jsme překonali rovník. Na oslavy či křest se jaksi zapomnělo, protože tradiční hádku, co bude ukazovat GPS, doplnila ještě vášnivější pře, vyvolaná Pepovým neklidným duchem. Na jižní polokouli se voda, vypouštěná do umyvadla, vlivem Coriolisovy síly otáčí proti směru hodinových ručiček. Na severní po směru hodinových ručiček. Pepova otázka zněla: „Jak je to na rovníku?“ Mišu se se svou matfyzáckou minulostí nenechal zahanbit a paluba Viktorky se na několik dní stala fyzikální laboratoří. Co tedy na rovníku skutečně ukázal GPS a k jakému výsledku došli naši výzkumníci, opět neprozradím. Můžu jen poradit. Postavte si loď, vezměte GPS a umyvadlo a jeďte na rovník. Uvidíte sami.
Déšť a plavba do větru
Přiblížili jsme se k oblasti tišin. Vítr chvíli fouká, chvíli ne. Chvíli lije, chvíli je hezky. Takové divné počasí. Přijde mrak, rozfouká se, postavíme všechny plachty, loď se rozjede na pět uzlů, za dvacet minut je po všem, plachty sbalit. Přískoky jsme ukrajovali jednu míli za druhou. Deště jsme využívali nejen k vítaným, byť studeným sprchám, ale také k doplnění zásob vody. Co liják, to 50 litrů pitné vody.
Doldrums se smrskly do několika bezvětrných dnů, kdy jsme si pomohli motorem, a několika dlouhých lijáků. Obávanou konvergentní zónu jsme tak přepluli vcelku nepozorovaně a vstoupili jsme do oblasti severovýchodních pasátů. Plout do Karibiku, nebylo by lepšího větru. Bohužel, Evropa leží právě ve směru, odkud vítr takřka celoročně bez větších výkyvů vane. Věděli jsme to, proto jsem v Brazílii připravil novou plachtu, krásného, lehoučkého a bílého foka. Postavili jsme všechny trojúhelníkové plachty a naše stará dobrá Victoria se snažila, seč mohla. Začala plavba do větru.
S větrem v zádech se Viktorka kolébá ze strany na stranu, ne nepodobná kachně. Do větru je to jiné. Vlny do lodi narážejí zepředu, házejí s ní, mrskají, snaží se ji stočit, aby jim byla po vůli. Příď nadskakuje s každou novou vlnou a létá nahoru a dolů rychleji než jojo v rukou šikovného děcka. „Co v takovém počasí dělají mořské panny?“ nadhodil otázku Mišu a hned rozpoutal psychologickou anketu na téma, co by kdo udělal s mořskou pannou. Výsledky byly překvapivější, než by člověk čekal. Pepa: „Podrobil bych ji pečlivému výzkumu a pitvě.“ Ivan: „Zamiloval bych se.“ Blanka: „Pokecaly bychom.“ Mišu: „Znásilnil a snědl.“ Jindra: „Zazpívala by a pak bych ji pustil.“
Zábava a švábi
Ve srovnání s takovou intelektuální smrští a materiálem pro doktora Chocholouška se nejpokládanější otázka, jakou mořeplavec může dostat, zdá zbytečnou. „Jak se na moři bojuje proti nudě?“ Být pravým mořským vlkem, zlostně bych odplivl žvanec tabáku, z tetování na mohutné paži smetl neexistující smítko a šťavnatě zanadával na nudný život na souši. Do mořského vlka mám daleko, ale ani tak vlastně neumím odpovědět. Prostě jsme se nenudili. Stále bylo co dělat, stále se něco dělo. Oceán je divadlo života a má oproti divadelním představením jednu výhodu. Neokouká se. Jeho premiéru si už nikdo nepamatuje a doufejme, že derniéra je v nedohlednu. Je to prostor sám o sobě, sám pro sebe, s vlastním časem a rytmem. Kdo má rytmus podobný, kdo se mu přizpůsobí, nikdy se nemůže nudit, nikdy se nebude cítit sám.
O své místo na slunci se hlásila nová generace švábů. Jejich rodiče hrdinně padli v Brazílii, bylo teď na nich, aby pokračovali v expanzi. Všiml jsem si toho při večeři. Byl čerstvý chleba, ještě teplý, voňavý. To pak stačí jen tenoučká vrstva másla, a pochoutka bohů je na světě. Hrábnu do plechovky s máslem, a jak ho tak v šeru kastelu roztírám, vidím švába na krajíci. Házel figury v rytmu nože, břicho, záda, břicho, záda. Musel do moře, ale chuť mi rozhodně nezkazil.
Dny plynuly a tolik vychvalované divadlo života začalo být trochu jednotvárné. Byli jsme vděční za každé zpestření. Třeba vyhozenou ledničku. Bílý plast svítil už z dálky, nevšiml by si jí jen slepý. Copak v ní asi bude? „Maso! Čerstvé maso! Hovězí!“ řve Michal. “Led, chci led! Whisky mám!“ volá Jindra. „Zmrzlina! Nanuky!“ básním já. Bližší košile než kabát. Pak se lednička přiblížila. Plavala na zádech, dveře odervané, porostlá řasami. Pod ní hledalo útočiště několik rybek. Zvolna jsme ji minuli a pluli dál lehce zoufalým kurzem na severozápad.
Proč se lodě někdy srazí?
Jedna z věcí, které se příčí lidskému rozumu, je to, jak se mohou na širém moři srazit dvě lodě. Jak je možné, že na tak obrovské ploše i přes provoz, jaký dnes panuje, se dvě plavidla dostanou k sobě tak blízko! Je to málo pravděpodobné, ale stát se může. Několikrát se nám přihodilo, že i v místech mimo tradiční dopravní tepny jsme potkali dopravní loď až zbytečně blízko. Ani tato část Atlantiku nebyla výjimkou. Před západem slunce se jeden večer za zádí na levoboku objevil kontejnerovec (dopravní loď převážející kontejnery). Takové obludy jezdí rychlostí i 20 uzlů, a tak nebylo pochyb, že nás brzy předjede. A po chvíli bylo jasné, že plujeme kolizními kurzy. Viktorka pilovala ostře do větru, bylo na něm, aby uhnul. Minuli jsme se asi o půl kilometru. Půl kilometru na ploše oceánu!
Ke slovu se opět dostala i ponorková nemoc. S touto zákeřnou infekcí lidských vztahů jsme už měli bohaté zkušenosti. S většími či menšími úspěchy jsme se snažili držet ji pod kontrolou, což ovšem neznamená, že bychom jí čas od času zase nepropadli. Jak to vypadá, když ponorka přichází? Ochota spolupracovat se počítá po kapkách, tydruhé vidíte v rolích naprostých blbců a sebe sama pasujete do role námořního experta, mořského vlka, jachtařské hvězdy, kapitána první třídy, admirála podvazkového řádu a málem mořského poloboha.
Prostě s úskalími dlouhých plaveb se každý vypořádal jinak. Michal s oblibou vyprávěl dlouhé příběhy a s fakty zacházel víc než liberálně. Ani pointy nebyly vždy oslňující. Jindra si začal vonět čaj slivovicí (za týden provoněl celou láhev) a propadat depresím. Od rána do večera čte detektivky, dívčí románky a dokonce Ikárii. Já se často na dlouhé dny i týdny odmlčel a vyjadřoval se základním slovníkem průměrně inteligentního lidoopa: „Ano. Ne. Je hezky. Prší.“ A když bylo nejhůř, vylezl jsem na špičku stěžně a tam z plna hrdla zpíval moravské lidovky. Nicméně nejhůř dopadla Blanka s Pepou. Po měsíci na moři se rozhodli mít svatbu.
A bude svatba
Jak je to napadlo, nikdo neví. Vysvětluju si to zhoubným vlivem dálkových plaveb a tlakem všehomíra na mozek osamělého mořeplavce, byť osamělého mezi čtyřmi kolegy. Ale jedno ráno, třicátý první den plavby, přišel Pepa do kastelu požádat Jindřicha, jestli by je s Blankou oddal. Každý námořní kapitán má právo oddávat stejně jako právo vykonávat pohřby. Jindra se nestal kapitánem jen tak, pro nic za nic, a s rozhodností správného muže na správném místě se postavil nové situaci čelem. S barokní rozšafností jemu vlastní prohlásil: „Jo.“
Začaly přípravy. Snoubenci neponechali nic náhodě. Pepa si dal oholit hlavu do podoby vyleštěné koule a získal profláklý výraz někde mezi Yulem Brynnerem, Bořivojem Navrátilem a Karlem Hálou. Blanka si den předem upekla svatební dort i koláčky, Pepa vyrobil oddací list a ze staré sítě krásnou kytici. Z lodních lan se staly girlandy, kormidelna se proměnila ve svatební oltář. Ideální svatební loď. Důležitý byl výběr garderoby. Vytáhli jsme to nejlepší oblečení, jaké ještě zbylo. Letitá saka, bílé košile, které už dávno nejsou bílé a které jsme léta nepotřebovali, tesilky prolezlé plísní, kravaty z dob studené války.
A tak se 1. července 2004 na 29° 24´severní šířky a 039° 27´ západní délky odehrála první česká námořní svatba. I Viktorka tušila, že se děje něco neobvyklého. Jindy plachtami zcela nevyvážitelná plachetnice teď plula úplně sama! Stačilo prknem zafixovat kormidlo. Jindra se rozhodl praštit přes kapsu a už od rána se chvástal, že nevěstě uvaří kapitánské menu – nudlovou polévku s imaginárními játrovými knedlíčky a exkluzivní čočkovou kaši. A tak i udělal.
Přesně ve dvanáct začal obřad. Nevěstě to v bleděmodrých šatech moc slušelo, ženich v bílé košili s pouhými třemi fleky od fermeže byl lehce nervózní. Jindra si stoupl za kormidlo jako za kazatelnu, odchrchlal si a slavnostně přečetl úryvek z lodní bible, list apoštola Pavla Korinťanům: „Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nepyšní, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží.“ Jediné oko nezůstalo suché.
Přepluli jsme Atlantik!
Pak se temným hlasem zeptal, jestli do svazku manželského vstupují dobrovolně a krom tankeru před přídí nevidí žádných překážek. „Ano,“ řekla Blanka. „Ano,“ řekl Pepa. Pak polibek, prstýnky z kůže na lemování plachet, má nová oslavná svatební píseň, předání svatebních darů. Rozbití talíře se povedlo až napotřetí, dřevěná paluba dobře pruží. Viktorka stále plula až neskutečně rovně, a tak jsme mohli poobědvat všichni společně. Je to krása. Umyté obličeje, vyšisovaná saka, dvoupatrový dort ve tvaru Viktorky. Jindra vytáhl nové struny na kytaru a po dlouhé době jsme společně příjemně zapěli. Uvědomil jsem si, jaké štěstí nevěsta a ženich, teď už vlastně novomanželé, měli. Bylo nás akorát. Nevěsta, ženich, oddávající kapitán a dva svědci. Jen fotograf chyběl. A svatební noc? Ten večer jsme si vzali my tři dlouhou vachtu a podpalubí ponechali k dispozici coby svatební apartmán.
Po slavnostních chvílích přišly dny všední. Pepa se staral o zvyšování kvalifikace posádky zaváděním hovoru na nejrůznější zajímavá vědecká témata. Jestli bakterie provozují sex, jestli statin inhibuje enzym HMG-CoA a nebo co dělá kočka, když sere, a co slepice, když snáší vajíčko.
Pomalu jsme se dostávali výš a výš. Oblasti kolem čtyřicátého stupně severní šířky jsou známé koňské šířky. Panují zde slabé nebo žádné větry a plachetnice zde uvízly na dlouhé týdny. Koně, nároční na čerstvou vodu, hynuli. Proto ten název. I nám se plachty bezmocně plácaly ve slabých větrech, bouchaly do lanoví, páraly a ničily se víc než za silného větru. Byla to hra nervů.
Všichni jsme byli rádi, když se objevila nad horizontem špička nejvyššího vrcholu Azor, hory Pico na stejnojmenném ostrově. Je to takový námořnický orgasmus, po čtyřiceti třech dnech opět vidět zemi. Pak se vynořil náš cíl, ostrov Faial. Nejdřív obrysy, z obrysů se staly skály, lesy a pastviny, pak se vylouply domečky a já si uvědomil, možná poprvé, že už za dva měsíce ze mne bude suchozemec žijící v podobném domečku, v podobné zemi, a přišlo mi to neuvěřitelné a líto a nudné. Já, mořský vlk, dubňanský mořeplavec, pirát sedmi moří, prosolená vepřovice, otužilý námořník a fortuny hráč, se mám stát baráčníkem? Vrátit se do pohodlí a jistoty čtyř stěn? Mám se těšit? Mám se bát?
V neděli odpoledne jsme vjeli do přístavní rejdy a elegantní zatáčkou přistáli u mola, téměř na stejném místě, kde Victoria stála před třemi lety. Sluníčko příjemně hřálo. Připili jsme si pravou dubňanskou meruňkovicí a slastně se rozvalili na vyhřáté palubě. Přepluli jsme Atlantik. Teď už nás čeká jen posledních pár tisíc mil domů.
