Kdo skutečně vládne Zimbabwe? Diktátor Mugabe, velká stáda slonů nebo „Král zvířat“ lev? To se možná dozvíte v cestopisu Miloše Kalerty.
Původně to měla být cesta jen a pouze do Zimbabwe. Tahle zemička s fantasticky exotickým názvem mě začala velmi zajímat, když jsem v pražském skleníku Fata Morgana viděl bizarní dvoumetrové dřevěné sochy „moudrých mužů“, a také když jsem viděl úžasné fotky slonů, jak se procházejí mezi stany na safari.
Pod rukou diktátora
Zimbabwe už od roku 1980 tvrdou rukou vládne diktátor Robert Mugabe, který po uchvácení moci násilím zabavil farmy, do té doby patřící bělochům (býválým kolonizátorům), a tím provedl první krok ke zničení „své“ země. Způsobil ohromnou inflaci a nezaměstnanost, svým přístupem si znepřátelil země, které mu dodávaly benzín.
Přesto, turistů se tyto věci přímo nedotýkaly a tak jsem v tom neviděl větší problém. Nicméně těsně před odletem, v červnu 2007, provedl bohužel druhý krok. Tím bylo nařízení všem obchodníkům, že musí zlevnit zboží o 50%. Způsobil tak, že veškeré zboží bylo ihned vyprodáno a v podstatě všichni výrobci potravin či řemeslníci zákonitě zkrachovali.
A výsledek? Prázdné regály, hlad, nezaměstnanost a inflace tak velká, že za cenu, za kterou byste si jeden den koupili krásný domek i se zahradou, si druhý den koupíte jen trs banánů a třetí den už toto množství peněz nemá hodnotu žádnou.
A samozřejmě, benzín. Ten totiž není nikde v celé zemi dostupný a tím pádem padnul i plán půjčit si tam auto, v normálních časech lehce dostupné.
Své plány cesty jsem tedy musel přehodnotit. Nakonec padlo rozhodnutí na Zambii a Tanzánii, Zimbawe jen částečně. Celou dobu mě to ale nejvíce táhlo právě do Zimbabwe. Však má také co nabídnout…
Uvítací skupina supů do parku Hwanga
Park Hwange je strašně zvláštní a prapodivné místo. Je to opravdu uprostřed ničeho a příjezd byl docela poetický – přivítala nás velká skupina supů, kteří evidentně na „něco“ čekali. A brzy jsme se dozvěděli na co. Terry, náš průvodce a řidič v jedné osobě (běloch narozený v Zimbabwe) říkal, že cestou pro nás viděl, jak lvi ulovili malého slona, takže supové čekali až bude klid, lvi dokončí svou práci a odběhnou jinam. Jelikož v Hwange chybí jakýkoli vodní zdroj (mimo pár umělých jezírek), sloni nemají co pít a jsou velmi zesláblí, uši jim visí, jsou útočnější, nervóznější.
Sloni v bazénku
V kempu měl být údajně malinký bazének, a tak jsem se už ke konci té strašně prašné cesty těšil, až se smočím. Ale co se nestalo! Bazének byl skoro prázdný a asi během hoďky tam přišly desítky slonů, kteří všechen pozůstatek vody dokonale vysušily. Šanci měli jen ti největší a nejstatnější sloni, ti menší prostě choboty na dno nedosáhli. Bylo to velmi zvláštní, sedět, popíjet Gin a pozorovat slony, jak do nich, jako do nějaké studny, padají litry vody.
Musím říci, že slon je moje velmi oblíbené zvíře, můžu ho pozorovat celé hodiny, jeho inteligenci, cit v nohou, smysl pro rodinu. Jednu chvíli jsem ho dokonce začal považovat i za krále zvířat – ovšem to jsem se dost přepočítal. Totiž to, co jsme totiž v Hwange viděli, byla naprostá dominance lvů a decimování slonů – nebylo snad jediného dne, abychom nenarazili na zabitého slona skupinkou lvů…
Noční návštěva lvů
Jednou večer, těsně před spaním, jsem si uvědomil, že jsem nechal nějaké léky v hlavním stanu, asi 200 metrů od stanu našeho – byla už ale noc, tma, a doslova zakázané výcházení. Přesto jsem na sebe hodil nějaké oblečení a chtěl si dojít pro léky, ovšem po rozepnutí stanu jsem udělal pouhé dva kroky a ušlyšel „rrrrrr“, „vhrrrrrrrr“. V tu chvíli jsem úplně stuhnul a pak během milióntiny sekundy byl zpátky ve stanu pod peřinou :-). Pro tyto účely je v každém stanu píšťalka, na kterou když zapískáte, má přijít někdo z kempu a pomoci s čímkoli. Ovšem to jen teoreticky… Pískal jsem, pak jsme pískali oba, ale nic – vítr veškerý pískot odvál do ztracena. Tak jsem to musel do rána vydržet bez léků a ráno u snídaně pak jen naslouchal vzrušenému vyprávění, jak tu noc byli v celém kempu lvi a že jsou všude jejich stopy a že ty stopy jsou obrovské. Ani se mi nechce domýšlet, co by bylo, kdybych tu noc udělal do tmy ještě pár kroků…
Více o safari v Zimbabwe a Zambii se můžete dočíst v cestopisech Miloše Kalerty zde>>
Proč Hedvábná stezka?
Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
