Naděje českého Banátu a místních lidí stále žije

Tvrdá práce

Přesto víme, že tu za vším je spousta tvrdé práce. Že za stolem plným jídla jedřina na poli od jara do podzimu, od svítání do soumraku. Že dva krásní koně a kráva za zimu spořádají půdu plnou sena, které se kosilo, sušilo a vozilo celé léto.Že zdobené domy tito lidé zbudovali svýma rukama a svou šikovností a pílí. Že zde neznají slovo dovolená a rytmus práce zde určuje slunce, roční doby a zvířata.

Odejít či zůstat?

Nad vesnicí se také vznáší těžké dilema – zůstat či odejít do Čech? Mladí lidé vidí, že život v Čechách je jednodušší nebo si jej alespoň takto idealizují. Staří zase mají v Čechách některé děti, ne­li všechny. Ale tady mají kořeny. Rozhodnutí není lehké a těm, kteří odejdou, se většinou stýská dlouhé roky.

Vitální padesátnice, které nikdo neřekne jinak než paní Kasírojc, vyzařuje dobrou náladu a životní elán. Ubytovává turisty, prodává domácí šípková a kdoulová povidla, má kravku, prasátka, slepice… Dům s manželem dvakrát rozšiřovali, aby všechny děti měly kde bydlet. Jenže děti jsou v Čechách, manžel už před lety zemřel a ona tu žije jen se svojí starou maminkou. Trochu posmutnělým hlasem říká: „Až jedna z nás umře, tak tu druhou si vezme syn k sobě. Ale do té doby tu zůstanem.“

Pan Bouda je ředitelem gernické školy. Pod jeho rukama škola vzkvétá, vydává se školní časopis, děti jezdí na výjezdy… A aby toho neměl málo, řediteluje ještě rumunské škole v jiné vesnici. Jeho žena také učí a je dobrovolnou a samozvanou zdravotnicí pro celou vesnici, neboť nejbližší doktor je odtud hodinu jízdy daleko. Nicméně za to všechno mají peníze, které jsou na české poměry zcela ubohé. A dětí ve škole je rok od roku méně. Pan ředitel o místních problémech mluví zcela otevřeně a přiznává: „My se už deset let rozhodujeme, jestli nejít do Čech. Uvidíme, jak dlouho to ještě půjde…“

Zato devadesátiletá paní Cizrelová, která má polovinu dětí a vnoučat v Čechách a polovinu tady, je nešťastná: „To  nás  měli všechny  vzít do Čech  nebo  všechny  nechat tady, ale  ne  takhle! Jeden  tu  zůstane,  jeden odejde…“ Stále ještě zvládá chodit na dvůr pro vodu a naštípat si dřevo, ale trápí ji, že je celé dny sama. „Děti z Čech mi říkají, že si mě tam vezmou, tak asi půjdu…“ svěřuje se, ale o chvíli později je rozhodnuta:„Ale můj muž je pochovaný tady, tak já zůstanu také tady!“

Nový život

Na druhou stranu se vesnice snaží využít šancí, které jí dává nová doba. Už řadu let funguje malá továrnička na cívky do transformátorů, která zaměstnává přes padesát lidí. Platí jim sice rumunskou minimální mzdu, ale i to je v kraji, kde je o práci velká nouze, dobrý výdělek. Avšak hlavní příležitostí pro  místní lidi je turistika. Na vratech  mnoha domů vidíme dřevěné cedulky „ubytování“, krajané érádi nabídnou turistům i místní polopenzi. Díky pohostinnosti a štědrosti k návštěvám je ubytování u místní rodiny nezapomenutelným zážitkem a pro ně zase důležitým výdělkem.

Jedním z nejpodnikavějších lidí je pan Nedvěd. Postavil ve vesnici pekárnu, která peče chléb pro širé okolí, u ní dům pro hosty a návštěvníkům dokáže ve chlebové peci vykouzlit hotové zázraky – od koláčů přes vynikající americké brambory po úhoře z Dunaje. Prý má v plánu rozjet i cestovku, která by vozila výletníky z Čech…

Pan Beránek zase začal půjčovat své koně turistům na vyjížďky v sedle i výlety na voze. Okolo vesnice jsou i vyznačené jezdecké trasy a pohled na Banátskou krajinu z koňského hřbetu opravdu stojí za to.

V neposlední řadě musím zmínit rodinu Merhautových, která má velké zásluhy na životě ve vesnici. Pan  Merhaut je nejen knihovníkem a správcem kulturního domu, také třeba každý rok pěšky několik dní putuje mezi pěti českými vesnicemia obnovuje turistické značky. Jeho syn Václav mimo jiné vede taneční soubor, který vystupuje na folklorních akcích v Rumunsku i v Čechách. Paní Merhautová zase ubytovává turisty, a společně se starají o své hospodářství. Určitě by se dalo pokračovat, sem tam se člověk mezi řečí dozví, co ještě dělají dalšího.

A právě pohled na tyto lidi mi dodává víru, že české vesnice v Banátu vydrží. Možná trochu jiné, než jsou dnes, ale snad jim zůstane i jejich kouzlo. A snad i nadále budeme moci přijet za lidmi, kteří mají příběhy a dokáží vyprávět. Kteří věčně nespěchají a živí se poctivou prací svých rukou. Kteří jsou moudří, i když nemají školy a tituly. A kde můžeme poznat věci, které byly u nás v zájmu pokroku a světlých zítřků odhozeny a pošlapány, a teď nám chybí. „Vemte si ještě koláče! A nalejte si kořalku!“ znovu nás pobízí paní máma. A my se těšíme, až v malované světničce zalezeme pod bachraté péřové duchny.

Autor článku, Jiří Vackář, je čerstvým absolventem geofyziky na Karlově univerzitě, mimo to je průvodcem CK Alpina a donedávna vedoucím skautského oddílu. Ve volném čase cestuje zejména vlakem a zejména na východ do hor a zapadlých vesniček. Oblíbená místa: Ralsko, České Švýcarsko, Banát, Rila a Pirin, Podkarpatská Rus a Tušetie (Kavkaz).