Městečko Page leží na arizonské straně hranice v údolí Glen Canyon, nad jezerem Lake Powell.
3. den sobota 7.6.2005
Po včerejší sněhové bouři nad Grand kaňonem jsme váhali, kam se v tento den vydat. Venku byla zase modrá obloha, tak jsme se nakonec rozhodli pro výlet do Page.
Městečko Page leží na arizonské straně hranice v údolí Glen Canyon, nad jezerem Lake Powell. Vydali jsme se na sever po 89 a po několika desítkách mil jsme dojeli k Coloradu a zastavili jsme na scenic pointu „Horseshoe band“, kde se řeka otáčí kvůli skalnatému masívu o 360 stupňů. Ten pohled do hloubky byl fascinující a velkolepý. Navíc všude kolem rostla všelijaká kvítka – žluté, oranžové, modré, fialové a bílé, protože několik dní pršelo a příroda začala bujet.
Kaňon na území Navahů
Další zastávkou byl proslulý Antilopí kaňon, jehož vchod leží pár mil od městečka, v blízkosti elektrárny, která je vidět zdaleka. Antilopí kaňon je úzká štěrbina, kterou vyřezala do červeného pískovce svým pravidelným působením malá říčka Antelope Creek. Kaňon leží na území Navahů a nejlepší doba, kdy ho navštívit, je poledne, kdy je slunce nejvýše na obloze a dovnitř dopadají kolmo paprsky. Rozehrává se tím nepopsatelné divadlo – jedinečná hra světel a stínů. Je to doslova ráj fotografů. Kaňony jsou v podstatě dva – Jižní Upper Canyon, který se nachází asi 6 mil od silnice a jede se k němu organizovaně indiánskou dodávkou. Je prostornější, pohodlnější a více navštěvovaný než Dolní, North Canyon.
Vchod do Dolního kaňonu je úzkou štěrbinou po kovovém žebříku. 12.8.1997 zde došlo k velkému neštěstí. V důsledku náhlé záplavy několik kilometrů odsud se sem dostala spodní voda a utopilo se 11 ze 12 návštěvníků. Přitom na samotnou soutěsku dopadlo jen několik kapek. Dvě těla se prý nikdy nenašla… Indiáni od té doby udělali několik únikových cest a každé ráno bedlivě sledují počasí. Denně prohlíží oba kaňony a odhání hady, kteří se zde taky schovávají…
Zaplatili jsme vysoké vstupné indiánským vydřiduchům (21 dolarů každý) a za to jsme se mohli svézt několik kilometrů džípem. Jelo s námi několik fotografů se stativy a profesionálním nádobíčkem. Těžko říct, který z těch dvou kaňonů je lepší, viděla jsem jen ten jeden a názory jsou různé. Někomu se víc líbí ten spodní, hůř přístupný. Přece jen mě odradilo vysoké vstupné, abych absolvovala obě návštěvy.
Přehrada, která pohřbila divoké bystřiny
Pak jsme se dostali k jezeru Lake Powell. Končí v něm všechny mohutné toky a kaňony, které se nachází v jižním Utahu. Jezero je významná turistická oblast a je na něm vystavena megalomanská přehrada Glen Canyon Dam.
Jezero nese jméno Johna Wesleyho Powella, prvního bílého muže, který se odvážil uskutečnit nebezpečnou výpravu do země kaňonů, a také úplně prvního dobrodruha, který sjel peřeje řeky Colorado ve Velkém kaňonu. Divoký proud, se kterým Powell svedl odvážnou bitvu, dnes utichá v klidných tmavomodrých vodách přehradní nádrže. Hrdé a kdysi tak nezkrotné řeky Colorado, Green River, Dirty Devil, San Juan a Escalante se proměnily na hřiště jachtařů a vodních lyžařů.
Nekonečné hektolitry vody utopily tisíce nástěnných maleb pueblanských předků. Pobřeží jezera je dlouhé přes 3000 km, což je dokonce více než celé tichomořské pobřeží USA a vyplňuje celkem 96 bočních kaňonů a soutěsek. Hladina vody v nádrži se často mění, což je vidět na několika vrstvách bahnitého nánosu na okrových skalách podél břehu nádrže.
Chvíli jsme si tu odpočinuli, poobědvali připravené sendviče a pak pokračovali krajinou Navahů až k Monument Valley.
Monument Valley
Před vjezdem do Monument Valley jsme zastavili u krámků, kde indiáni prodávali všelijaké suvenýry pro návštěvníky. Ceny byly příliš „americké“, proto jsem nic nekoupila. Zabočili jsme z hlavní silnice k Visitor Centru, zaplatili jsme po 5 dolarech navažské hlídačce a zaparkovali auto.
Asi hodinku jsme se zdrželi v shopu a muzeu, kde byly výstavy zaměřené na historii a život Navahů. Nejvíce exponátů se týkalo navažských spojařů z 2. sv. války. Vnučka jednoho z nich měla v ruce medaili, kterou byl její dědeček oceněn prezidentem USA. Ukazovala ji se značným patosem a hrdostí a vždy k ní někdo přišel a gratuloval jí k slavnému předku. Bylo to dojemné a směšné zároveň.
Dnešní Navahové
Navahové tvoří v současnosti nejpočetnější indiánský kmen, žije jich asi 200 tisíc. Jejich rezervace se nachází v USA na území tří států – Arizony, Nového Mexika a Utahu.
Přesto, že jsou splynuti s moderní dobou, snaží se dodnes zachovávat své staré rituály a náboženství. Některé zákazy jsou dnes zábavné. Například ženy si nemají mýt vlasy, když je muž na lovu, aby něco chytil a přinesl. Těhotné nemají počítat hvězdy, protože jim hrozí, že by měly moc dětí a podobně. Dodnes je nejdůležitějším člověkem kmene šaman a je třeba pouštěn i do nemocnice, aby odehnal zlé duchy.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Navaho projekt
Nejvíce mě zaujala pomoc Navahů ve 2. sv. válce. Významně přispěli k urychlení války a jejímu vítěznému konci. Při osvobozování ostrovů od Japonců byla velmi důležitá rychlost a přesnost spojení a taky utajení zpráv. Oficiální šifrovací kód byl zdlouhavý, i jednoduchá zpráva se rozšifrovávalaaž 4 hodiny a hrozilo, že nepřítel zprávu dekóduje. Tehdy se zrodil Navaho projekt. Princip spočíval v tom, že najali29 indiánů z kmene Navaho, kteří potom prošli speciálním výcvikem a používali svoji vlastní řeč, kterou navažský spojař zapisoval v angličtině.
Navažština není příbuzná s žádným jazykem a je úplně nesrozumitelná. Japonci s Němci byli pěkně zmatení a do konce války ani po ní kód nerozluštili. Naštěstí se jim nikdy nepodařilo vzít do zajetí žádného z indiánů. Ti měli vždy u sebe jed a osobního strážce, který měl za úkol je zabít, kdyby padli do zajetí.
Zajímavé bylo, že museli vymyslet nová slova, protože nebyla dostatečná vojenská terminologie – například letadlo byl „železný pták“, „želva“ tank, ponorka „železná ryba“, bomba byla „vejce“.
Velké množství životů bylo zachráněno, protože kód byl rychlý a bezpečný. Používal se i v poválečných letech pro zprávy nejvyššího utajení, např. o atomových bombách.
Teprve koncem roku 1969 byla celá záležitost odtajněna a zveřejněna a teprve v roce 2001 byli Navahové oceněni v Bílém domě. 14. srpen je slaven jako den navažských kodérů.
Podnikli jsme autem asi 17ti mílový okruh po prašné cestě kolem jednotlivých skalních monumentů, což byl jeden z největších zážitků v Americe. Nestačili jsme fotit nádherné rudočervené pískovcové hory a prapodivné skalní útvary, které se zvedaly z rozpáleného pouštního písku. Projížděli jsme rájem filmařů, kteří zde točili nespočetně mnoho kovbojek, dobrodružných filmů a reklam. Kouzlo a mystika posvátného navažského území se nedá ani pořádně popsat. To se musí jenom prožít.
Zlatokopecký tábor Mexican Hat
O půl čtvrté jsme z tohoto působivého místa vyjeli. Co s načatým odpolednem? Rozhodli jsme se, že „nad plán“ navštívíme nějaká nedaleká místa na severu. Absolvovali jsme velmi krkolomný výjezd po serpentinách po téměř prázdné polozpevněné cestě a sjeli jsme po 163do osady Mexican Hat.
Bývalý zlatokopecký tábor nese jméno podle pískovcového útvaru tzv. hoodoo, který je na sever od města a vypadá jako mexické sombréro. O kousek dál jsme zastavili ve SP Goosenecks (Husí krky), kde je zahloubený meandr řeky San Juan a z vyhlídky je krásně vidět, jak řeka obtáčí skály v tak krkolomných obloucích, takže na jeden kilometr vzdušnou čarou musí urazit více než šest kilometrů.
Národní park Natural Bridges
Pořád jsme toho ještě neměli dost, bylo teprve pět hodin apokračovali jsme po 261, 191 a 95dál na sever do NP Natural Bridges. Na tomto místě se spojují hned tři kaňony a na každém soutoku vytvořily dřívější řeky mohutné skalní mosty. Největší z nich je Sipapu Bridge (80m napříč, 60m vysoký), druhý je Kachina Bridge a nejstarší a nejkřehčí je Owachomo. Viděli jsme všechny tři, i když už zapadalo slunko a poslední jsme viděli v mírném šeru. Toto místo by určitě stálo za delší návštěvu, dnem kaňonu vede nádherná 13 km turistická cesta.
Už za úplné tmy jsme se vraceli po 95 zpět do civilizace vyhledat nějaký motel. Po cestě jsme udělali poslední malou zastávku u indiánských vykopávek a za obzvlášť velké pozornosti, protože jsme několikrát málem vrazili do jelenů a jiných velkých zvířat, jsme dojeli večer po osmé hodině do malého městečka Blanding a za příjemných 34 dolarů jsme se konečně ubytovali.
Tento den byl nesmírně bohatý na zážitky a navštívená místa, počasí nám přálo, tak jsme si zcela vynahradili nepříjemné počasí předchozího dne. Uvařili jsme si polévku a znaveni po náročném dni upadli do hlubokého spánku.
