Je první říjnová týden, teploty sahají ke čtyřicítce a Botswana oslavuje padesáté výročí nezávislosti. Můžeme to vidět na stěnách škol, obchodů, odpadkových košů, ještě i některé stromy jsou označené národními barvami – modrou a bílou. Byl jsem v této zemi minulý rok, už tehdy jsem věděl, že se potřebuji co nejdříve vrátit a objevit zbytek krásy, kterou v sobě země ukrývá.
Pozor, zatáčka!
Přistáváme v městečku Maun, já, moje manželka a parta sedmi lidí, dnes už kamarádů, kteří nám dělají společnost na naší netypické svatební cestě. Vítáme se s našim průvodcem, hážeme batohy pod sedadla auta a cesta za divočinou může začít. Po chvíli jsem se zeptal, kde je zbytek posádky, od kuchaře až po kempingové příslušenství. „Už jsou na cestě, šli v předstihu, ať máte vše přichystané včas“. Asi po dvou hodinách prašné a prázdné cesty vidíme auto, nabourané přímo ve stromě. Říkám si: „Žádná sláva, dopadnout takto uprostřed ničeho.“ To jsem ještě netušil, že je to auto našeho kuchaře… Naštěstí se nikomu nic nestalo, kromě toho, že jsme počítali už jen se skromnou večeří.
Rychle pokračujeme k jižní bráně Moremi, abychom před západem slunce stihli první kontakt s přírodou. Změny plánů způsobily, že dnes přespíme přímo v národním parku, v divočině. Ráno, asi o půl páté, mě manželka vzbudila s tím, že slyší u našeho stanu nějakou šelmu. Byla to hyena. Ihned jsem si uvědomil, že můj batoh je venku a navíc v něm mám přibalené sušené klobásky z antilopy! Když jsem slyšel škrábání a bouchání, moje představivost byla ve vrcholné formě a už jsem viděl hyenu, jak se snaží dostat dovnitř. Začal jsem jemné pískat, ať odplaším zvěř, ale po chvíli bylo jasné, že to kuchař připravuje naši snídani.
Šestnáct lvů
Naše mise na tomto výletě je jasná, hledáme velké kočky. Poprvé ze všech mých návštěv safari si nemusíme dávat pozor, jestli jsme nebo nejsme na předepsané stezce, v této části parku jsme měli úplnou volnost. Koček jsme se dočkali až nečekaně rychle v laguně Xini – viděli jsme 16 lvů a byli jsme tam jen my a nikdo jiný. Asi půl hodiny jsem si užíval přítomnost těchto nádherných šelem z otevřeného auta, téměř na dosah ruky. Vyzařuje z nich neskutečný pokoj, rádi se ukazují, hrají, nebojí se, ví, kdo je tu pánem. S velkým úsměvem jsem tehdy řekl ostatním, že už jsem vše viděl a můžeme jet domů.
Cesta do pravěku
Dnes směřujeme na sever do Khwai, části Moremi, která má celoroční přísun vody díky řece Khwai. Ještě předtím se zastavujeme ve vesničce a svoláváme děti, přinesli jsme jim 100 zubních kartáčků, které sehnala naše kamarátka z Liberce. Charakter krajiny se během chvíle mění, všechno je náhle zelenější a vyprahlé oblasti střídají močály. Následující okamžiky patřily k těm nekrásnějším, které jsem na safari zažil. Probouzely se ve mě pocity, jaké jsem zažíval v dětství při svém oblíbeném filmu Cesta do pravěku.
Jak jsme se posouvali kolem řeky, ze všech stran nás obklopoval rozmanitý život. Sloni ve vodě, v bahně, hroši, antilopy, ptáci, dokonalá harmonie barev… Asi po hodině jsme nastrefili na shluk aut, což je vždy znakem něčeho zajímavého. Překrásný leopard odpočíval pod stromem. Po chvíli zaměřil svou pozornost na antilopy, bylo úchvatné sledovat, jak ladně a soustředěně se přibližuje ke své kořisti, která však zacítila náznak nebezpečí dříve, než leopard nabral rychlost.
| Autor článku Jaroslav Blicha má Afriku v malíčku. Jeho tipy na místa v Africe, kde nemusíte utratit jmění, najdete v článku Perly východní Afriky: méně známá a levnější místa. Levnější ceny se většinou také pojí s absence turistů, což dělá tato místa ještě atraktivnějšími. |
Plní nadšení pokračujeme směrem k Savuti, regionu Botswany, který kdysi tvořilo obrovské jezero, avšak tektonická činnost ji přeměnila na suchou oblast. Krátce po vstupu nás přivítalo pět spících lvů a k mému překvapení, sotva kilometr od nich zastavujeme a servírujeme si špagety bolognese na kapotě auta. Zvláštní pocit, když víme, jak blízko jsou lvi.
Následujte mě
Do Savuti jsem se těšil hlavně z jediného důvodu. Na lvi. Už dávno jsem četl, že tato oblast je oblíbeným místem pro natáčení dokumentárních filmů. Hned následující ráno jsme se o tom přesvědčili i my, když jsme uprostřed pláně uviděli auto v barvách zebry, označené jednoduchým heslem „nenásledujte mě“. V tomto okamžiku chtěl být každý z nás kameraman a mít absolutní volnost pohybu v parku. Lvi jsme si to ráno moc neužili, avšak pozorovat zblízka stádo slonů, jak se ve vedru osvěžují u napajedla a nedarují ani malou kapičku vody malému šakalovi, bylo pro tuto chvíli příjemnou satisfakcí.
Chyť mě, když to dokážeš
Po dlouhé odpolední siestě v kempu jsme se vydali na druhý pokus na místo, kde ještě ráno byli lvi. A protože lvi přes den neujdou příliš velkou vzdálenost, věděli jsme, že máme velkou šanci je znovu potkat. Rázem jsme se ocitli sami u našeho oblíbeného vozidla s kameramanem, který pozoroval lvice jako v dálce pozorují pakoně. Zaostřil jsem na lvice i já a ihned začala jedna z nich pomalu kráčet k pakoňům. Její pohyb neustával a já jsem si v duchu říkal, jak úžasné by bylo, kdyby se pokusila o útok. Během chvíle už byla u ní i druhá lvice a jejich rychlost nabrala vysoké obrátky. Je to tu. Konečně jsem se stal i já svědkem krásného okamžiku, pro někoho možná krutého, avšak reálnému boji mezi zvířaty o život.
Pakoň byl tentokrát rychlejší a lvice se vrátily zpět k mláďatům, která už týden nejedla. Celá naše posádka byla v úžasu, věděli, že takový okamžik se nevidí na safari každý den, a já jsem byl šťastný, že jsem u toho byl také.
Stany máme rozložené pod stromy, žádný plot, ani jeden turista, krásné hvězdy na obloze, hořící oheň, večeře a pivo na stole. Dokonalý pocit je okořeněný zvukem praskajících korun stromů, které lámali sloni jen pár metrů od našeho kempu. Svou návštěvou nás ještě poctili dva medojedi – toto zvířátko je něco jako jezevec, velmi statečné, kterému není dobrá zkřížit cestu. Kolují o něm pověsti, že dokáže zabít i lva, když se mu zahryzne… vy víte kam 🙂
Loučíme se s divočinou, terén je velmi náročný nejen dnes, ale během celého výletu. Obdivujeme zručnost našeho šoféra, překonáváme řeky, písečné závěje,padlé stromy na cestě. Botswana je plná překvapení. Vytahujeme několik zapadlých aut turistů z písku a plnou parou míříme do našeho kempu u města Kasane, které je vstupní branou do safari v národním parku Chobe. Toto místo už není asi potřeba nikomu představovat, je krásné. Bohužel ale také plné turistů kvůli dobré dostupnosti z okolních letišť.
Celá posádka se těší z bazénu, baru, restaurace a hlavně ze signálu pro telefon, protože jsme výletem našim blízkým v Česku i na Slovensku nečekaně způsobili starosti tím, že jsme se neozývali. Po obědě se vydáváme na slavnou plavbu po řece Chobe, moji druhou v tomto roce. Opět je skvělá. Vybíráme si menší motorový člun, abychom měli lepší přístup k úzkým kanálům v řece a konečně vidíme také krokodýly a hrochy.
Na skok do Zimbabwe
Na závěr našeho výletu se vydáváme na celý den k jednomu z přírodních divů světa – k magickým Viktoriiným vodopádům. Leží na řece Zambezi mezi Zambií a Zimbabwe. Lukáš s Luckou skáčou bungee jumping, Adka se Zuzkou zkoušejí safari na slonech a Majka s Věrkou přeletěly helikoptérou nad celými vodopády.
Botswana mě nadchla. Byl jsem unesený už z Tanzánie, potom z Keni a nakonec z Ugandy. Žádný z těchto úžasných zemí mi ale nenabídla tolik svobody pohybu a pocitu, že jsem v divočině doslova sám. Určitě se plánuji do všech těchto zemí vrátit, ideálně co nejdříve, protože pokaždé mě něčím překvapí. Za týden v Africe dokážete zažít to, co se někomu nepodaří za rok. Ano, čas tu plyne jinak. Lidi nikam nespěchají, což sice některé dovádí k šílenství, ale jsme v Africe, ne doma. Objevte krásy Afriky taky, ať už sami, s námi nebo někým jiným. Možná se tam jednoho dne potkáme!
|
| Autor Jaroslav Blicha je dobrodruh, který procestoval kus světa. Při své první návštěvě Afriky ho tento kontinent okouzlil natolik, že se do něj od té doby neustále vrací. Aby spojil příjemné s užitečným, založil cestovní kancelář Dream Africa, díky které může i ostatním umožnit, aby si z Afriky odvezli tak skvělé vzpomínky jako on. |
