Sierra Nevada zcela jiný svět skrývající se jen čtyřicet kilometrů od turistického pobřeží Costa del Sol. Vznešené ticho a klid, na který jen tak nezapomenete.
Sierra Nevada v kostce
Andaluské pohoří Sierra Nevada je druhé nejvyšší pohoří hnedka po Alpských velikánech Evropy. Nejvyšší hora Mulhacén tyčící se do výšky 3 457 m n.m., je zároveň nejvyšším vrcholem Španělska. Pohoří se může pyšnit nejen sjezdovkami, které jsou nejjižnější v Evropě, ale i astronomickou observatoří ve výšce 2 800 m n.m. V blízkém okolí lze nalézt město Granada s nádhernými zahradami a historickým palácem Alhambra. Tak by se dala prostřednictvím pár faktů definovat Sierra Nevada. Sama o sobě však nabízí mnohem více.
Vstup do samotného pohoří lze rozdělit na jižní, západní a východní cestu. Východní cestu lze začít v městečku Trevelez. Odtud se lze dostat přímo pod Mulhacén. Cesta trvá odhadem 3 hodiny. Jižní cesta z městečka Pampaniera trvá na Mulhacén podle místních cca 6 hodin. Západní cesta vede přes lyžařské středisko Sierra Nevada. Ta se nachází ve výšce nad 2 000 m n.m. Do všech těchto výchozích míst se lze dostat místní autobusovou dopravou z Granady.
Zpátky ni krok
Naše cesta začala v Granadě, odkud nás vyvezl minibus nad vesničku Sierra Nevada. Tento spoj sice oficiálně nejde nalézt na internetu, ale na autobusovém nádraží vám o něm dají informace. Autobus vyjíždí v 9 hodin ráno a po hodině cesty jsme už vystupovali na zastávce Hoya de la Mora. Zde lze dokoupit případně i mapu. Cesta dále vedla podél sjezdovky pod Veletu (3 393 m n.m.) a traversem až na první bivak Refugio de la Carihuela (3 204 m n.m.). Tam se můžete pokochat nádherným západem slunce nad Granadou.
Druhý den ráno jsme nalehko vyšli na Veletu. Sníh byl ještě zmrzlí, a proto jsme použili mačky a cepín. Při sestupu na bivak jsme již pociťovali slunce, které mezitím vyšlo. Proto jsme se rychle rozhodli vydat na další část cesty a to rovnou na samotný Mulhacén. Cesta nás vedla převážně po zasněžených úbočích hor, kde by bez maček bylo velice těžké se pohybovat. Během cesty jsme narazili na další dva bivaky. Také jsme narazili na místní obyvatele hor a to kozorohy.
Není cesta jako cesta
Jeden samotný bivak se nachází přímo pod Mulhacénem. Zde jsme si dali krátkou pauzu a poté začal samotný výstup na vrchol. Cesta na vrchol není nijak značena, pouze na některých částech jsme narazili na pěšinky. Při stoupání jsme již nemuseli mít mačky. Sněhu po cestě již moc nebylo, ale za to kamenů přibývalo. Nevýhodou toho výstupu byla světová orientace, kdy po celý výstup na nás svítilo slunce. Po pár hodinách jsme nakonec dosáhli samotného vrcholu. Najdete tam zbytky kamenných budov, které vám v případě silného větru dobře poslouží jako úkryt.
Pyreneje můžete poznat i ze sedla kola. Odlehlé hory, které nejsou okupovány cyklisty jako je tomu například u Alp, vám nabídnou pot, krev a slzy. Ale stojí to za to. Jak na to? Kam vyrazit a co rozhodně neminout? To se dozvíte v článka: Španělské Pyreneje v sedle kola. |
Samotný sestup byl však oříšek. Mohli jsme si vybrat hned z několika možností, kdy jedna varianta byla horší jak druhá. Podle mapy totiž cesta vedla strmě dolů po kamenech a to bez jakékoliv známky cesty. Druhou variantou byla trasa, která bohužel nevedla naším směrem. Nakonec jsme tak zvolili sestup po pomyslné pěšině přes kameny a kosodřevinu až na cestu, po které jsme již došli až na křižovatku. Odteď se dalo dostat do vesnice Trévelez a nebo na horskou chatu Refugio. Stačilo si jen vybrat, kam vás zvědavost a touha po dobrodružství zase zavede.
Nejvyšší hora Španělka, ale v Evropě. Jinak to je Pico de Teide.