Na pobřeží Atlantského oceánu

Ráno po asi 30 minutovém čekání přijíždí autobus. Ten původně jede do Somy (městečko 20 km na východ), posléze se chystá do Brikamy (100 km na západ) a nakonec si to řidič a zřejmě i všichni ostatní pasažéři rozmyslí a jede se do Serekundy. K našemu překvapení a potěšení je silnice již v mnohem lepším stavu. Vzdálenost 100 km tedy překonáváme mnohem rychleji než jsme původně očekávali – necelé 2,5 hodiny. Rychlost vpravdě neafrická. V Serekundě okamžitě přesedáme na taxík a chceme se nechat dovézt do vesničky Sukuta. Cesta je to krátká, ale řidič bohužel nezná cestu a neustále se ptá mě. Asi vypadám na to, že už jsem tu někdy byl. Tedy nejspíš neumí ani číst, protože se ptá i přímo pod obrovskou cedulí s šipkou. Cestu do vesnice nakonec nacházíme a ubytováváme se v kempu vlastněném německou komunitou, která je zde poměrně rozsáhlá. Zbytek dne trávíme prohlídkou největšího gambijského města Serekunda. Serekundu lze městem evropského typu nazývat jen dost těžko. Jedná se o takovou velkou vesnici, která je jen o něco hlučnější a špinavější než ty ostatní a lze tu jen velmi těžko najít něco opravdu zajímavého k vidění. Procházku navíc znepříjemňují těžko snesitelné vedro a neustálé pokřikování místních, pro které jsme jistě zajímavá atrakce. Podařilo se nám tu však alespoň pronajmout auto na zítřek. Zajímavostí je, že k tomu není potřeba žádné papírování, žádné podpisy a vlastně ani řidičský průkaz. Nikoho nic z toho nezajímá. Pouze platíme 18 Euro, dostáváme klíček a ráno je auto přistaveno před stanem.

Auta využíváme k návštěvě rezervace Abuko. Ta je malá svou rozlohou, ale zajímavá množstvím zvěře k vidění (opice, opět spousta ptáků, krokodýli, antilopy, hyeny…). Bohužel poslední lev v zemi, který tu dlouhá léta žil, byl krátce před naší návštěvou zastřelen. Na stará kolena se totiž rozhodl roztrhat pár vesničanů.Velmi příjemná procházka rezervací je neustále rušena místními mladíky nabízející se jako průvodci. Díky velikosti rezervace a vzhledem k jejich znalostem opravdu nejsou příliš užiteční. My si však nakonec jednoho najímáme, ale jen proto, aby nám dali pokoj ti ostatní. Za 200 dalasi (150 Kč), které mu potom platíme, to rozhodně stojí.

Po návštěvě v Abuku se přesouváme na pláže do městeček Bakau a Kololi. Zde však už potkáváme množství turistů z Evropy a také chování domorodců je velmi rozdílné v porovnání s vnitrozemím. Zde se místní už naučili na turistech vydělávat a chovají se velmi vlezle až agresivně. Proto se zde moc nezdržujeme a pokračujeme dále na jih do Biljo Forest Parku. Zde je k vidění spousta opic, které jsou podobně přidrzlé jako místní obyvatelé. Cestou do parku potkáváme prodavače krmení pro opice, kteří nás neodbytně nutí k nákupu. Uvnitř parku, se na nás zase vrhají opice, aby zjistily kolik jsem jim toho koupili. Mají však smůlu, černoši i opice, my nic nemáme.

Den zakončujeme návštěvou muzea ve vesničce Tanji. Expozice není příliš rozsáhlá, ale poměrně zajímavá (zvláště v porovnáním s tím co je k vidění v Národním muzeu Gambie). Nejvíce se zdržujeme v místnosti vyhrazené místním hudebním nástrojům. Takřka na všechny si je možné zahrát, čehož s chutí využíváme a uspokojujeme tak naši touhu po opravdu kvalitní hudbě.

Následující den jsme celý vyhradili pro návštěvu hlavního gambijského města Banjulu. Banjul (dříve Barthust ) byl hlavním městem země již v koloniálních časech, ale není městem největším. Je to proto, že se nachází na ostrově v ústí řeky Gambie a proto se nemůže rozrůstat tak jako města na pevnině. Ostrov s pevninou spojuje jediný most v zemi. Na město jsou všichni obyvatelé země nesmírně hrdí a všichny nám už od prvních dní v Gambii jeho návštěvu doporučovali. Je pravdou, že Banjul se od ostatních gambijských měst velmi liší. Domy tu mají i více než jedno patro a jako v jediném městě v zemi tu jsou chodníky. Dokonce je tu i kanalizace, bohužel bez poklopů, což představuje pro zhýčkaného Evropana značné nebezpečí. My jsme naši návštěvu ve městě zahájili v Narodním muzeu Gambie. Muzeum sídlí v malé vilce na okraji města. Expozice tohoto muzea je značně nezvyklá. Okupuje asi šest místností a skládá se především z černobílých fotek Banjulu, většinou ne více než 20 let starých. Na fotografii je k vidění i stará budova Národní banky, se svými pěti patry nejvyšší budova v historii země. Dnes už však nestojí, chybou statiků spadla. Naštěstí v noci, tudíž nepovraždila většinu gambijské inteligence, která tam jinak pracovala.

Z muzea jsem se vydáváme na současnou nejvyšší budovu v zemi Arch 22. Se svými 35m výšky nemá v tomto ohledu konkurenci.

Pod obloukemsmí údajně projet pouze prezident (který si ho také jako svůj pomník vystavěl), což rozhodně dopravě ve městě nikterak neulehčuje. Nicméně z vrcholu oblouku jsou krásné pohledy na město i na ústí řeky Gambie do Atlantiku. Zbytek krásného slunečného dne trávíme procházkou a obdivováním nepříliš zachovalé, či spíše neudržované koloniální architektury města.

Život ve městě plyne přec jenom v rychlejším tempu než ve zbytku země. Prodavači hlasitě lákají zákazníky ke svým stánkům, řidiči minibusů vykřikují místa svých destinací, po ulicích běhají stovky žebrajících dětí a mezi tím vším se elegantně proplétají vysocí státní úředníci v evropských oblecích. V den naší návštěvy není takové vedro jak obvykle (odhaduji, že dnes teplota sice těsně, ale nedosahuje ani 30^oC ve stínu), což jde nejlépe poznat podle toho, že místní vytahují kulichy.

Následujícího dne vstáváme již v půl šesté ráno, rychle balíme stan a vydáváme se opět do Banjulu, tentokráte však pouze na trajekt přes řeku Gambii do městečka Barra. Za pomoci security–černocha se hladce dostáváme přímo na palubu. Plavidlo, kterým musíme překonat mohutnou řeku bylo překvapivě vyrobeno v Československých státních loděnicích v Komárně někdy kolem roku 1930. Původně bylo určeno pro přepravu cestujících přes Dunaj, ale poté co tam byly vybudovány mosty, byla loď poslána jako výpomoc rozvojovým zemím do Afriky, kde vesele jezdí dodnes. Na loď se vejde jeden kamion, jedno osobní auto a nepočítaně cestujících. Dnes jsou na řece extrémě velké vlny, které si s loďkou pohrávají jak chtějí. Neukotvený kamion dělá na palubě pěknou neplechu a francouzský majitel vedle postaveného osobního vozu se jen drží za hlavu. My s hrůzou vzpomínáme na historky, které jsme o cestování touto lodí slyšeli. Nezřídka se prý stává, že se loď během cesty začne potápět. Přičinliví domorodci se v takovém případě ujmou vykládání kamionu do řeky. Je-li kamion senegalský, tím rychleji jde práce od ruky. Vzhledem k tomu, že některé kamiony čekají na převoz až týden, je takováto situace velmi nemilá. Ale: Time is not many in Africa. Během naší cesty naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Cesta se pouze protáhla na přibližně hodinu (místo inzerovaných 30 minut). V městečku Barra se příliš nezdržujeme (ani není důvod – dokonce ani místní ji nepovažují za příliš pěkné místo). Pokračujeme tak opět přeplněným minibus taxi přímo na senegalské hranice. Přechod hranic je tentokráte plynulý. Jedinou menší nepříjemností je to, že gambijská úřednice zrovna svačí a stále na nás mluví s plnou pusou a tutíž jí vůbec není rozumět. Evidentně jí to však vůbec nedochází a propouští nás až po chvíli s tím, že jsme asi nějací natvrdlí. Asi v 10 hodin opouštíme Gambii a opět vstupujeme na senegalskou půdu.