Na motorce do Čjinského státu za zapadlými kouty Myanmy

Mobilní telefon je ukryt hluboko v batohu, do země je jejich dovoz přísně zakázán a po celou dobu pobytu se dá využít maximálně jako budík. Mobilní síť vláda zavedla teprve před nedávnem a je zcela uzavřená před okolním světem, místní SIM karty za pěkných 2000 USD si mohou koupit jenom vyvolení z elity.

Následuje pečlivá kontrola zavazadel a pak už konečně do příletové haly, před kterou čeká několik postarších a většinou dost oprýskaných aut a minibusů. Výměna dalších dolarů na místní měnu probíhá podloudně v hotelu nebo u prověřených směnárníků za černý kurz, který je několiksetkrát vyšší než kurz oficiální. Většina země je turistům neprodyšně uzavřena a i v povolených oblastech může být jejich pohyb nekompromisně omezován a usměrňován. Sci-fi? Ne, Barma (Myanma) při každé z mnoha mých návštěv až do doby před několika málo lety.

Střih do listopadu roku 2015 – úřednice cizinecké policie se usmívá, v rozlehlém terminálu si měním peníze v oficiální směnárně za kurz výhodnější než ve městě, před halou stojí flotila nových a nablýskaných aut a po příjezdu do centra si za pár korun kupuju SIM kartu. Během tří hodin od příletu mám půjčenou motorku, na ní upevněný batoh a vyrážím směr Čjinský stát.

Celý předchozí odstavec by dnes mohl popisovat jakoukoli zemi v jihovýchodní Asii i jinde, ale v porovnání s dosavadní zkušeností z těch mnoha návštěv Barmy je to celé naprosto neskutečná změna.

To nejlepší je ale ta poslední věta – po Barmě na motorce a ještě k tomu do Čjinského státu.

Nejširší nabídku průvodců a map Barmy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Barmou na motorce. Konečně!

Ještě před několika lety bylo v celé Barmě motorek jenom velmi nepatrně, byly to postarší kousky a místní na nich jezdili jenom po několika městech a jejich okolí. Na delší cesty se s nimi nikdo nevydával, jednak byly silnice v děsivém stavu a pak tu téměř nebyly benzínky a benzín byl buď na příděl, nebo za velké peníze na černém trhu.

Většina Čjinského státu se individuálním turistům otevřela před zhruba třemi lety, do té doby se omezený počet cizinců za rok podíval jenom na horu Victoria a nejbližšího okolí, celou dobu byli bedlivě hlídání průvodci a za těch pár dní zaplatili několik stovek dolarů na osobu. I dnes jsou v Barmě obrovská území cizincům zcela nepřístupná, přestože se další oblasti postupně a pomalu otevírají.

Na motorce nefunguje ukazatel stavu paliva a vím, že musím natankovat co nejdřív, ale nečekal bych, že mi benzín dojde opravdu těsně před benzínkou. Setrvačností dojedu na druhou stranu silnice, zbytek ke stojanům dotlačím.

A o víc se starat nemusím. Několik zaměstnanců sundává batoh, další tankuje, další mi čistí zrcátko a pan vedoucí mi podává bambusové křesílko a nalévá zelený čaj. Když dopíjím druhý šálek, mám plnou nádrž i rezervní láhev, naložený a dokonale upevněný batoh a jak odjíždím, posádka benzínky mi ještě zamává. Vzpomínka na nedávné doby, kdy téměř před každou státní benzínkou stály kolony aut a řidiči si mohli natankovat podle záznamů v přídělové knížce, je vedle dnešní reality jako z filmu.

Barmským venkovem

Cesta z Mandalaje na jihozápad vede rozlehlou centrální nížinou přerušovanou mírnými pahorky, je to suchá oblast malých vísek a políček, na kterých zrovna probíhá sklizeň arašídů. Vesničky jenom zřídka stojí u silnice, většinou jsou hluboko v polích, skryté mezi porostem stromů a štíhlých a vysokých kmenů arekové palmy.

Už první den musím porušit jedno z nejdůležitějších pravidel cestování na motorce po odlehlých oblastech jihovýchodní Asie – nejezdit za tmy. Problém v Barmě je ten, že oficiálně se nedá spát tam, kam zrovna dojedete, ale je třeba dojet tam, kde můžete oficiálně spát.

Což není úplně jednoduché. Barma je zemí vesnic převážně roztroušených mezi poli, možnost ubytování je pouze ve větších městech a stále zdaleka ne každý hotýlek může ubytovat cizince. Na mnoha místech toto nařízení neberou úplně vážně, spoléhat se na to ale rozhodně nedá, rozhodně ne v místech v dosahu policie. Mnohem větší šance je navíc ta, že hodně dlouho nebude vůbec žádné ubytování.

Silnice je široká na jedno a čtvrt auta, rozbitý asfalt po stranách bez varování přechází do hlíny rozježděné volskými potahy a je naprostá tma, kterou čas od času proříznou dálková světla protijedoucích aut; ne, rozhodně nezpomalí a ani náhodou neuhnou a před každým autem tedy musím sjíždět mimo silnici.

Deštivé přivítání

Den a půl jedu v dešti a pak bez přestání prší ještě celé dlouhé tři dny. Většinou Čjinského státu se vine jediná asfaltka a všechny ostatní cesty jsou teď plné bláta. Krajinu tvoří strmé svahy hor oddělené prudkými řekami, přes které někde vedou mosty, zavěšené lávky nebo brody, ale teď po nedávných povodních těch mostů moc nezbylo. Městečko mi připomíná Barmu před mnoha lety – snad každý školák mě se stydlivým úsměvem pozdraví, někteří se odváží k otázce How are you?; lidé jsou neskutečně milí a příjemní.

Po pěšinách do vesnic

Z prudkého svahu po klikatící se cestě dolů, bláto už naštěstí pomalu usychá a mlha se rozptýlila tak, že je vidět dokonce až na protější svah. Z městečka to je dolů k řece přes 700 výškových metrů a přitom to je jenom pár kilometrů. Divoká řeka plná vody z nedávných dešťů odděluje dva svahy a zároveň dva světy – v tom jednom je silnice, zděné domy, auta, obchody a občas elektřina, ve druhém dřevěné a bambusové domky, prašné nebo blátivé cesty a do značné míry tradiční život lidí etnika Muun.

Čjinský burčák

Zastavuju u chaloupky u řeky a ptám se na cestu. Jedna z žen mi naznačuje, že i ona jde do vesnice nahoře ve svahu. Jedu nalehko a tak paní i s pytlem rýže a přes metr dlouhou pilou nakládám.  Rozbahněná pěšina se vine v prudkých zatáčkách vzhůru do svahu, projíždím kolem hlubokých vyerodovaných rýh a vyhýbám se balvanům, které při sesuvech sjely z kopce.Cestu jsme ale zvládli dobře a paní mě zve do chaloupky na khaung, místní alkohol připravovaný z fermentovaného červeného prosa, který se chutí, silou i barvou podobá burčáku. Místní tento nápoj popíjejí v průběhu dne a vždy jej nabídnou hostům, v některých rodinách jej lehce naředěný pijí i děti.

Vesnici, nebo spíš osadu tvoří jenom několik malých domků, před některými ještě stojí tradiční kamenné náhrobky a dřevěné obřadní totemy. Vnější stěny některých domků zdobí lebky buvolů. Domky tvoří jenom stěny a podlaha, místo nábytku pár prkének jako poličky a matrace na zemi, které se přes den složí ke stěně. Ohniště na vaření je ve větších domcích uvnitř, u menších venku na zápraží; lidé jsou tu ještě chudší, než je v této chudé zemi obvyklé.

Čjinský stát jsou téměř jenom hory a strmé svahy, vesnice běžně leží v nadmořských výškách přes 1000 a některé i víc než 2000 metrů nad mořem. Původní les byl na většině míst vykácen, ale chudá půda dá dvě či tři slabé úrody kukuřice a tenkou vrstvu vyčerpané půdy potom spláchnou deště, v posledních letech stále silnější. Pak se vykácí další kus lesa… Rýže se v tomto terénu nedá pěstovat vůbec, lidé si ji tedy kupují na trhu a proso, které kdysi tvořilo součást jejich jídelníčku, teď mají hlavně na přípravu khaungu.

Mizející krása tetovaných žen

Ve vsi je už jenom několik málo žen s tradičním tetováním obličeje. Ještě před dvěma generacemi bylo nemyslitelné, aby dívky tetování nepodstoupily, v šedesátých letech 20. století ale tehdy nastupující vojenská vláda zakázala tetování stejně jako jiné tradiční zdobení jiných etnických skupin, které požadovala za „škodlivé“.

Přesto je dál od hlavní silnice a tedy dosahu státní moci stále možné potkat ženy, které vzhledem k věku musely být tetovány dávno po zákazu. V oblasti žije několik různých etnických skupin, každá s vlastním typem tetování, které má podobu od různých obrazců přes vytetované řádky teček po zcela plošné tetování pokrývající úplně celý obličej. Tetování bývalo samozřejmě velmi bolestivé a zejména plošné tetování trvalo několik dní.

Před odjezdem dostávám ještě jednu sklenici khaungu a je čas vyrazit dál, ještě mě čeká několik set kilometrů dlouhá cesta do oblastí dalších etnických skupin a potom na motorce až na horu Victoria.