Jako průvodce zájezdů na Nový Zéland jsem v této zemi viděl už téměř všechno. Dosud mi ale unikal symbol Nového Zélandu – nelétavý pták kiwi. Viděli jsme ho sice mnohokrát – ale pokaždé jen v jakési miniaturní zoo, nikdy ve volné přírodě.
Viděli jsme ho sice mnohokrát – ale pokaždé jen v jakési miniaturní zoo, nikdy ve volné přírodě. Relativně nejběžnější je na maličkém Stewardově ostrově, ležícím na samém jihu NZ. Rozhodnutí vypravit se tam bylo ještě motivováno mým zájmem o mořský kajaking, pro který jsou na Novém Zélandu fantastické podmínky. Na Stewardův ostrov se dostanete dvěma způsoby: po vodě, nebo vzduchem. Letadlo je kupodivu nejen rychlejší, ale i lacinější varianta, takže rozhodnutí bylo jednoduché.
Jediný problém – chybějící “parťák” pro pádlování – se vyřešil nečekaně brzy a těžko uvěřitelným způsobem: Při cestě autobusem z Christchurch jsem v jednom městě při pětiminutové přestávce potkal úplnou náhodou Halku, holku z Čech, kterou jsem rozpoznal podle českého přízvuku. Halku můj plán zaujal, a tak jsme vyrazili společně.
Rozhodli jsme se půjčit si kajaky na 5 dní, abychom měli dostatek času na “průzkum” ostrova. Obstarali jsme podrobnou mapu, rybářské náčiní a nakoupili jídlo. Před námi ležel Paterson Inlet – záliv s více než 100 km2 vodní plochy, bezpočtem ostrůvků, členitým pobřežím se skalisky a opuštěnými plážemi, zkrátka – divočina!
První den
Vyrážíme na otevřenou vodu. Po několika minutách míjíme první z ostrůvků, kde pozorujeme kolonii ústřičníků. Tito ptáci se živí mořskými mlži, jejichž lastury dovedně rozlupují svými zobáky. Zastavujeme na nádherné pláži. I když jsme původně chtěli ten den pokračovat dál, líbí se nám tu natolik, že rychle měníme plány. Stavíme stan a vydáváme se na krátkou procházku podél břehu. Obklopuje nás divočina. Civilizaci připomíná jen ztrácející se stezička a zbytky norské velrybářské základny z počátku století. Všude je spousta jedlých mušlí, nacházíme dokonce i lahůdkovou hřebenatku, jejíž silueta tvoří logo společnosti Shell. O večeři z darů moře se musíme nedobrovolně rozdělit se všudypřítomně slídícími vačicemi. Po setmění ještě čekáme, zda se neobjeví ptáci kiwi. Nepřišli. Nevadí – ještě máme před sebou další čtyři dny…
Druhý den
Ráno nás vítá zatažená obloha. Nakládáme kajak bagáží a vyplouváme z kryté zátoky, přímo proti větru. Počasí se rychle horší, vítr zesiluje, přidává se déšť, vlny dosahují metrové výšky. Nárazy větru jsou už tak prudké, že každou chvíli hrozí ulétnutí pádel. Postupujeme jen velmi pomalu – po dvou hodinách jsme urazili stěží 4 km. Poté, co jen těsně mineme jednu ze skal, rozhodujeme se pro ústup do malé zátoky. Za vichřice a neustálého deště stavíme rychle stan a vklouzáváme do spacáků. Je sice teprve poledne, ale jsme natolik unaveni, že další postup je vyloučen. I tak to byl nejnáročnější den. Odpoledne trávíme předčítáním z Medvídka Pú, kterého má Halka s sebou.
Třetí den
Celou noc naším stanem otřásají poryvy větru, k ránu se ale počasí k naší radosti opět mění. Je sluníčko a bezvětří. V poledne přistáváme u mola poblíž chaty “Fred’s Camp”. Potkáváme tady další kajakáře, kteří dnes mají namířeno na stejné místo jako my – do Mason’s Bay, ráje ptáků kiwi.
Cesta tam ale není vůbec snadná. Nejprve proplouváme širokou oblastí mělčin, pak proti proudu řeky Freshwater River a posléze přistáváme u visuté lávky, kde necháváme naši loď odpočívat. Před námi jsou čtyři hodiny chůze napříč ostrovem na jeho divoké západní pobřeží. Stan stavíme asi 500 m od moře, uprostřed obrovských dun. Smráká se a my dychtivě čekáme na kiwi. Tohle je přesně místo, kde by jich mělo být nejvíc na Novém Zélandu, a tedy i na celém světě. Praxe je ale jiná než teorie. Spát jdeme s vědomím, že máme ještě šanci příští noc.
Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Čtvrtý den
Vracíme se po stejné cestě. Začínající drobný déšť nás žene dopředu, po příchodu k lodi ale zase svítí sluníčko. To je dobře, čeká nás totiž ještě pádlování k chatě “Rakeahua”, kde budeme nocovat.
Po dlouhé cestě zálivem a následně proti proudu řeky Rakeahua konečně přistáváme a hned spatříme naše pravděpodobné spolunocležníky, kteří nám pomáhají s vykládáním bagáže z lodi. Chata je opravdu maličká. Jsou tu všeho všudy tři palandy, pár věšáků, malý stolek, lavice a pod oknem dřez. Uprostřed pak stojí stylová kanadská kamna. Venku je srovnané dřevo a pro vodu se chodí do řeky. Zdá se, že nám nic nebude chybět. Všude kolem roste keř “manuka”, kterému zde říkají Tea Tree, tzn. čajový strom. Napadá mě, že bych mohl zkusit udělat z jeho listů čaj. Nikdo z nás s tím ale nemá zkušenosti, a tak experimentuji. Zdá se, že úspěšně, a tak ještě několikrát za večer vybíhám do tmy natrhat další várku. Pokaždé přitom napínám uši, jestli neuslyším kiwiho, ale hukot rozpálených kamen mě opět přiláká do vyhřáté chaty.
Pátý den
Podle původního plánu máme před sebou poslední den na vodě. Počasí je ale mizerné a je jasné, že dnes do města nedojedeme. Dokonce ještě váháme, zda nezůstat v chatě, ale klesající příliv rozhoduje za nás. Musíme vyrazit hned, další šance je až za šest hodin… V několika minutách jsme na vodě a míříme do Fred’s Campu. Projíždíme zátokou, kde je nyní o 2 metry méně vody než včera. Skutečně – cestu musíme hledat, kličkujeme, sledujeme kůly vyznačující nejhlubší místa a podle tvaru vln odhadujeme směr proudu. U chaty “Fred’s Camp” přistáváme po poledni, zcela vysíleni. Jsou tu opět naši přátelé z Anglie. Zbytek dne trávíme povídáním a konzumací ulovených ryb a mušlí. Čaj z manuky chutná dnes snad ještě lépe. Navečer dorážejí se silami na dně známí z předchozí chaty a šťastně nám oznamují, že konečně viděli kiwiho, prý na něj dokonce málem šlápli! Zdá se, že my takové štěstí mít nebudeme.
Šestý den
Znovu neskutečná proměna. Včera rozbouřená hladina je dnes jako zrcadlo, a tak si na lodi prohazujeme s Halkou místa. Nová kormidelnice obratně manévruje podél pobřeží a já mám alespoň volné ruce na fotografování. V jedné ze zátok zastavujeme. Podle mapy má odtud vést cesta na horu Pryse Peak. Je to cestička jen pro kajakáře a podle toho, jak je zarostlá, jich tu mnoho před námi nešlo. Na vrcholu, 352 m nad mořskou hladinou, stojí asi nejkurióznější rozhledna, jakou jsme kdy viděli – žebřík zaklíněný do hustého keře. Výstup vyžaduje trochu odvahy, ale na oplátku můžeme shlédnout všechna místa, kterými jsme projížděli.
Opět sedíme v lodi a tentokrát pozorujeme dva hrající si lachtany medvědí. Jeden z nich je zvědavý a pluje k nám. Zvíře se potopí a my sledujeme jen bublinky vystupující na hladinu. Jedeme pomalu vpřed a lachtan se otírá o loď. Zjevně nemá nepřátelské úmysly a asi po 10 minutách se vrací za kamarádem. Prosmýkneme se ještě mezi několika skalami plnými racků a přistáváme na krásné pláži Ulva Island. Uvítat nás přichází weka – nelétavý pták podobný slepici, ovšem velmi vzácný. Zdá se, že si svou vzácnost dostatečně neuvědomuje a klove nám zvědavě do všeho možného, včetně bot a svačiny. Po krátké přestávce nasedáme naposledy do kajaku a míříme přímo k městečku Oban.
Naše putování novozélandskou divočinou skončilo a já si teď nejsem jistý, zda jsem chtěl původně psát o mořském kajaku, či o výpravě za ptákem kiwi. Vypadá to, že jsem už poněkolikáté narazil na věčnou otázku cestovatelů: je důležitější cesta, nebo cíl? Odpovědí si nejsem jist, ale jedno vím docela přesně – mořský kajak a Nový Zéland je pekelně dobrá kombinace!
