Na mořském kajaku po ostrovech Andamanského moře

Pomáhá mi vykládat věci; „Kam teda chceš jet?“, ptá se. Ukazuju mu ostrov Ko Libong, ležící odsud necelých pět kilometrů. „Ale to je přece strašně daleko! A přes moře!“, říká zděšeně. „Tady máš číslo a zítra zavolej, přijedu tě vyzvednout.“ Nedokážu mu vysvětlit, že nepojedu jenom těch pět kilometrů a že zůstanu trochu déle než do zítra.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

O delším výletě po thajských ostrovech mimo civilizaci jsem přemýšlel už delší dobu, ale při plánování jsem se zatím nikdy nedostal přes výběr lokality – všechny thajské ostrovy ležící relativně poblíž pobřeží jsou zastavěné nebo jsou tak skalnaté, že na nich nejenom nejde postavit ani hotel, ale často ani vylézt z lodi. Zároveň jsem si ale moc dobře uvědomoval, že situace moc lepší nebude, a byl tedy čas se konečně rozhodnout.

Volba lokality byla obtížnější tím, že se chci celé dva týdny maximálně vyhýbat civilizaci, tedy vůbec nespoléhat na motorovou dopravu, nespat v resortech a nestravovat se v restauracích a všechno potřebné vézt s sebou. Cílem je tedy cestovat jenom na kajaku a na noc si najít prázdnou, opuštěnou pláž daleko od lidí.

Ano, v Thajsku roku 2019 – samotnému mi to po tolika letech života v této zemi připadá být jako nesplnitelný úkol.

Ko Libong, ostrov mangrove a dugongů

Je už docela pozdě a první noc tedy spím ještě na pevnině v lesíku těsně u pláže. Druhý den brzy ráno balím veškeré vybavení do lodi. Tedy, pokouším se zabalit. Věcí mám až neskutečně hodně, ale váhou a objemem tvoří většinu nákladu voda, což je ale nezbytné, ostrovy jsou teď v  úplně březnu suché. Kokpit kajaku dovírám jenom s největším úsilím, několik láhví vody končí společně s nepromokavou brašnou na foťák mezi nohama… Ještě že je stabilní počasí a nejedu tak daleko.

Na ostrově Ko Libong přijíždím na předem vyhlédnuté místo. První noc předznamenává, jak to bude celý výlet – celou pláž mám sám pro sebe, spím pár metrů od břehu, mám úžasný výhled na západ slunce a je tu naprostý klid… Idylu „vyvažují“ závěje plastů v mnoha podobách; i takhle to bude celý výlet.

Ko Libong je v mnoha ohledech velmi zajímavý ostrov, jeho západní část tvoří podobně jako u jiných ostrovů v oblasti vysoké skály tyčící se stovky metrů vysoko, střední a východní část je pak nízká a zcela plochá. Na severovýchodě se v národním parku rozkládá pláž s jemným, nádherně bílým pískem, lemovaná řídkým porostem nízkých stromů.

Východní cíp ostrova porůstá od severu na jih mohutný, téměř souvislý mangrovový les. Je maximální příliv a proplouvám porostem, nejsou zde jenom kanály mezi hustou spletí kořenů jako v jiných mangrovových oblastech, ale také osamocené skupinky stromů a samostatné stromy s mohutnými kmeny, je to jako proplouvat zaplaveným pralesem. Jiné mangrovové lesy jsou také úžasné, ale tohle je naprosto jiný zážitek, jsem uprostřed zaplaveného lesa, kolem mě stromy vyrůstající z mořské hladiny a nad jejich korunami krouží mořští orli.

Další zajímavost čeká poblíž jihovýchodního pobřeží. Tady porost mangrove přechází do široké mělčiny s bahnitým dnem, na kterém se díky bohatým živinám daří husté mořské trávě, za kterou připlouvají stáda dugongů. Tito plaší mořští savci jsou vzácní a ohrožení a pozorovat je v jejich prostředí je fantastický pocit.

Tedy, nevidím z nich moc, neboť většinu času tráví spásáním trávy u dna a jednou za pár minut vynoří nad hladinu čumák, aby se rychle nadechli, ale jsou všude kolem.

Jak se blížím k jihozápadnímu cípu ostrova, začíná od otevřeného moře foukat protivítr a zvedá nepříjemné vlny.

Západní pobřeží je skalnaté, s jednou malou pláží Hat Langkhao na nejzápadnějším výběžku ostrova, u které stojí několik resortů a poblíž se rozkládá místní ves Ban Langkhao, moře před pláží je ale mělké a porostlé korály.

Kromě této pláže se na západním pobřeží vystoupit na břeh moc nedá, o něco dál severně se rozkládá další pláž, je však relativně úzká a v podstatě po celé délce ji lemuje asi dva metry vysoký jílovitý sráz. Později odpoledne vítr ještě zesiluje a obeplout v těchto podmínkách celý ostrov, 31 kilometrů na jeden zátah a ještě s plně naloženou lodí, dalo docela zabrat.

Divoký Ko Muk

Pobřeží pevniny severně od ostrova Ko Libong tvoří krásná rovná pláž Hat Yao s bílým pískem, lemovaná řídkým porostem přesličníků, dál na severu navazují pláže Hat Yong Ling a Hat San, všechny ležící v národním parku Hat Chao Mai. Ústředí národního parku s kempem je dál na severu na pláži Hat Chang Lang.

Mým dalším cílem je ostrov Ko Muk.

Dramatické vysoké skály na pevnině na začátku mé dnešní cesty vystřídalo ploché pobřeží s dlouhou rovnou pláží s bělostným pískem, lemovanou řídkým porostem přesličníků. I tato oblast spadá do národního parku a pobřeží je tedy nezastavěné. Dosud poklidnou plavbu zpestří ústí řeky vytékající z mangrove; je odliv a proud řeky tedy dost prudký, zároveň vane silný západní vítr přímo proti pobřeží a v proudu řeky tak zvedá ostré, nepravidelné a zcela nečitelné vlny.

Písčitý mys na pobřeží jde jakoby naproti ostrovu Ko Muk a směřuje přímo proti jeho protáhlé východní špici. Na ostrov jedu za sílícího protivětru, naštěstí to jsou přes moře necelé tři kilometry.

Plochá východní část ostrova s ostrým cípem tvořeným krásnou pláží Hat Sivalai se postupně zvedá a na západě ostrova přechází do vysokých, kolmých skal.

Opuštěných pláží tu moc není, největší a nejkrásnější z nich, Hat Sai Yao na západním pobřeží, je zcela plná chatek a turistů a další její název Hat Farang, tedy „Pláž bílých cizinců“, je dost příhodný.

Jednou z největších zajímavostí ostrova a hlavní turistickou atrakcí, za kterou se každý den sjíždějí stovky turistů, je laguna Tham Morakot, „Smaragdová jeskyně“, ukrytá v mohutném skalním masivu na západě ostrova. Ve skalní stěně, která se do výšky přes sto metrů tyčí kolmo z moře, vede v úrovni hladiny desítky metrů dlouhý tunel, který končí v laguně sevřené dokonalým skalním trychtýřem. Jsem tady pozdě odpoledne, kdy davy turistů odjely, a na chvilku mám tedy lagunu sám pro sebe, ale přes den se tu mohou mačkat desítky až stovky lidí. Laguna je za vysokého přílivu nedostupná, neboť voda skalní tunel zcela zaplaví; příliv a odliv je dobré si v každém případě před návštěvou ověřit.

Bílé pláže ostrova Ko Kradan

Brzy ráno, kdy je moře nejklidnější, vyjíždím ještě dál od pobřeží, přes otevřené moře na ostrov Ko Kradan, přímým směrem kolem sedmi kilometrů. Je to úzký ostrov protáhlý od severu na jih, s korálovým útesem podél východní strany, kterou zhruba z poloviny lemuje nádherná pláž s bílým pískem. Na východním pobřeží jsou také všechny turistické resorty, restaurace, cestovní a potápěčské agentury a kemp národního parku Hat Chao Mai. Západní pobřeží ostrova je vystavené větru a vlnám otevřeného Andamanského moře, je převážně skalnaté a jsou zde tři menší pláže, na které vlny a vítr přinášejí hromady plastů, polystyren, kusy rybářských sítí a provazů a plastové láhve až z Malajsie.

Pozdě odpoledne se nad pevninou začaly tvořit těžké bouřkové mraky, které po setmění pomalu houstnou a posouvají se nad moře. Obrovská černá masa zakryla celou oblohu severně od ostrova a zevnitř ji začaly prosvětlovat stovky blesků – je to fantastická světelná show tropické bouře, kdy záblesky vycházejí prakticky nepřetržitě po několik hodin. A jsem moc rád, že to můžu sledovat z relativního bezpečí několikakilometrového odstupu.

„Píp,“ zahlásí mobil, když se po tomhle představení vracím k hamace, „na Nikobarech bylo zemětřesení a bylo vyhlášené nebezpečí tsunami“. Super. Naštěstí další zpráva, že „by to ale mělo být snad v pohodě“, mě naprosto uklidňuje. Při vaření večeře přemýšlím, jestli se mám teď za tmy stěhovat na kopec nebo doufat, že to opravdu bude snad v pohodě a popřípadě si připravit pár věcí, s kterými bych na ten kopec vyběhnul. No, asi bych nestihl vyběhnout ani z hamaky, když spím tak metr a půl nad čarou přílivu a asi deset metrů od pláže. A jak přemýšlím, co bych mohl při tsunami snad stihnout, sáhnul jsem rukou těsně vedle jedovaté mnohonožky, která se mlsně přišla podívat, co si to vařím. I na opuštěné pláži můžou být večery docela pestré.

Zatím skoro na každém místě, kde jsem spal, byla spousta zajímavých tvorů, první noc to byli červení mravenci, přesně ti, kteří agresivně útočí a koušou, i když jenom jdete kolem, na dalším zase tolik komárů, že jsem něco podobného zažil naposledy na Nové Guineji, na minulém místě kolem chodili velcí varani a pobíhaly opice, kousek od hamaky jsem měl hnízdo zoborožců, jinde mě strážci parku varovali před hady. A tady jsou černí mravenci. Docela malí, slušní, nejsou nijak agresivní a nekoušou. Ale jsou neskutečně zvědaví a jsou jich stovky a tisíce. Na stromy, na kterých původně nebyl ani jeden, začali lézt těsně potom, co jsem si na ně zavěsil hamaku a přístřešek. Jsou na všech stromech, na kterých mám popruhy uvázané. Přes popruhy a lanka lezou na tropiko, které teď vypadá jako chlupatá černá houně, naštěstí přes moskytiéru se jich až na hamaku dostalo jenom pár. Začnu je z jedné strany oklepávat a postupuju kolem celého tropika. Správně, než dojdu na začátek, jsou tam zase. Nic nežerou, nic nekoušou, nic dobrého pro ně v hamace ani nemám – jenom po stovkách procházejí kolem.

V protivětru na Ko Ngai i zpátky

Sezona se pomalu přesouvá k období dešťů a po včerejších nočních bouřkách se už od rána zvedají vlny a vítr. Další plánovanou zastávkou je ostrov Ko Ngai, kam by to odsud bylo necelých 10 kilometrů, ale v tomhle počasí si přes úplně otevřené moře netroufám. I tak cestou zpátky na Ko Muk vítr ještě zesiluje a pak navíc trochu prší.

Na Ko Muku tentokrát spím hlouběji v lese a po trochu divočejší noci mě ráno čeká klidné moře a slibně se tvářící počasí.

Ze břehu vidím na Ko Ngai. Je to kousek, necelých 10 kilometrů. Hmm, ale mění se počasí.

Vařím snídani a dívám se na moře. Je přece škoda tam nejet…

Balím, vytahuju loď na vodu a zamířím na Ko Ngai.

Zajímavou zastávkou kousek před Ko Ngai je dvojice skalnatých ostrůvků Ko Cheuak, jejichž skalní stěny ostře vystupují z moře a voda u jejich úpatí má nádhernou, průzračnou barvu. Rozeklané skály severního ostrůvku se otvírají hlouběji do jeho nitra a nechávají mě na kajaku proplout do malé jeskyně a zastavit na maličké pláži skryté uvnitř.

Další odpolední bouřka opět hlásí blížící se příchod období dešťů a nestabilní počasí. Po několika dnech odpočinku na ostrově je čas k návratu. Počasí se opět změnilo a je zataženo, silný protivítr a ostré vlny a cesta zpátky na Ko Muk nijak příjemná není. Na malé pláži na severním pobřeží ostrova zastavuji na zaslouženou přestávku.

„Píp,“ hlásí mobil, když jsem chytil signál, „jedu na jachtě na projížďku a vyzvednout tě, kde seš?,“ píše Henrik, norský kamarád, který žije nedaleko na pobřeží. Kdyby mi ta zpráva přišla o dvě hodiny dřív, mohl jsem si ušetřit nepříjemnou cestu v protivětru. Kdyby přišla později, mohl jsem ještě ujet těch posledních 5 kilometrů na pevninu a celou trasu tak dokončit jenom na kajaku… místo toho jedu zpátky stopem na jachtě.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz