Na malajské svatbě

Namítali jsme sice, že s sebou nemáme žádné oblečení pro takovouto příležitost, jen naše hadry na výlety do džungle (zašívané triko a vyšisované kraťasy). Byli jsme však ubezpečeni, že to vůbec nevadí a že nám něco vypůjčí. V Ipohu, kde se měla svatba odehrávat, panovaly teď během monsunu ty největší vedra, co zde mají k dispozici. Oproti Kameronské vysočině, kde si člověk mohl navečer obléknout i mikinu a bylo mu příjemně, v Ipohu neklesala teplota pod 30°C ani v noci. Proto jsem vcelku uvítal, že mi bylo dovoleno zůstat v kraťasech a tričku po celou dobu konání. Eva, jakožto žena v muslimské rodině, vyfasovala sarong a halenku.

600 lidí a čtvery šaty

Svatba to má být vcelku monstrózní. Očekává se 600 až 800 lidí! V předvečer je příprava hostiny, první den se slaví v domě nevěsty a druhý den se pokračuje v domě ženicha. Převlečená Eva se zapojuje do příprav. Ženy z rodiny loupou a krájí zeleninu už od rána. Než se veškerý zbytek mrkví, cibulí, česneků, zázvoru a ostatního dokrájel, byla už tma. Připadala si prý jak poprvé o samotě v kuchyni a hned před osmi tchýněmi. Taková ta kontrola po očku. Nakonec obstála a ženy ji poslaly do sprchy a odpočinout, že už krájí dlouho. Měla představu, že muslimské ženy trpí a závidí nám ze západu svobodu. Jaké je však její rozčarování, když naopak zjišťuje, že na ní (než se převlékla a než ji více poznaly) hledí ony jako na s prominutím couru. Ony jsou ty dobré a ctnostné a ona v kraťasech a tričku je póvl.

Příbuzní k ní přistupují jeden po druhém a nejdříve ji pohází sušenými vonnými bylinkami, pak pokropí parfémovanou vodou a do dlaně jí vloží trošku heny. Ona ruku vezme, políbí a dá si, už jen své, ruce na hruď. Závěrečnou tradicí pro dnešek je barvení posledních článků prstů henou. Všichni máme na prstech hnědé paličky z henového blátíčka. Ti, co to přes noc vydrželi nesloupat, mají ráno oranžové prsty i včetně nehtů. Druhý den se už od 7h ráno vyváří.

Vaří výhradně muži, a to v pánvích wok o průměru jeden metr. Vše probíhá na několika ohništích přímo na zahradě. V deset už je zelenina a hovězí hotové, kuřata též a tak se pouští do přípravy speciální nasládlé rýže. Přidává se do ní kokosové mléko, rozinky, kardamon, anýz a další příměsi. Vše se rozmíchá velkým pádlem-vařečkou, přikryje banánovými listy a nechá dojít. Dostáváme ochutnat a je to vážně „enak“ = výborné. Muslimové mají něco jako Židé „košer“. Smějí jíst jen maso, které zabije muslim a pronese při tom řeč k Alláhovi . Proto ti z rodiny, kdož byli v Evropě, jedli tu prý výhradně vegetariánskou stravu.

Jako v závodní jídelně

Novomanžele čeká další focení. Tentokrát pózují společně a opět se předvádí v různých modelech ala východ i západ. Poté, co je všechna ta krása zdokumentována, přistoupí nevěsta k ženichovi, poklekne a políbí mu ruku. Ten jí na oplátku navleče prsten. Všichni se pak přesunou do mešity, která je hned přes ulici. Tam je podepsána manželská smlouva. Ženy mají v mešitě povolen vstup pouze do zadní části oddělené paravánem. Když je odbyta i tato nezbytná formalita, vracíme se zpět na zahradu, kde už je nachystána slavnostní tabule. Stoly se prohýbají pod mísami lahůdek, nevěsta s ženichem zasedají do čela a všichni se pouštíme do hodování.

V Malajsii je zvykem pozvat na svatbu všechny příbuzné i sousedy, a tak se začínají trousit davy gratulantů. Popřejí novomanželům, snědí pohoštění a zase uvolní místo dalším. Je to šrumec jak v závodní jídelně. Samozřejmě pomáháme s obsluhou hostů též. Razali nám pak se spokojeným úsměvem sděluje, že mnozí byli velmi pyšní na to, že je obsluhovali „lidé ze západu“. Rozdíl oproti svatbám, jak je známe od nás je i ten, že se zde nepodává alkohol. Tedy oficiálně. Naštěstí pro nás nemuslimy přijeli na svatbu i Razaliho příbuzní motorkáři. Ti si na tradice a zákazy moc nepotrpí, a tak s nimi potajmu cucáme whisku a bafem z kokosového bongu.

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kokosová bitva nakonec

Poslední tradice je ze všech nejveselejší. Ženich s nevěstou sedí na židlích, tety nad ně natáhnou prostěradlo a polévají je. Nejprve obřadně namočenou kyticí, poté mlékem z kokosového ořechu a pak je pořádně zlejí kýblem, až jsou mokří jak slepice. Prostěradlem je pak sváží k sobě, chvilku nad nimi čarují se svíčkami a když je sfouknou, jdou se převléct. Pro ně to už dneska skončilo. Venku ale v ten moment začíná velká vodní bitva. Děti běhají s kyblíčky a všechny polévají. Jsme středem zájmu, a tak jsme během chvilky mokří na kost. Zapojujeme se tedy také do této taškařice a nemáme slitování s nikým. Neušetříme ani hrdé tety, co vše zatím jenom pozorovaly z povzdálí. Mokrá kapela hraje rock‘n’roll, ženy odhazují šátky a všichni se navzájem honí po zahradě s kelímky s vodou. Náramná legrace. V horké tropické noci je to i příjemné osvěžení.

Ráno se vše balí a přesouvá do domu manžela. Bavíme se nad poznámkami jako „ To by jim člověk musel říct v 9h, aby se v 11h vyjelo!“ Tohle je asi na celém světě stejné. Ve 12h už opravdu vyjíždíme. Jsme vřele zváni i na druhý den oslav, avšak s díky odmítáme, přejeme hodně štěstí a skvělou zábavu a obdarováni sarongem a výslužkou se necháváme vysadit v Kuala Kangsar u nádherné mešity Ubudiah.