Na koních mongolskou stepí: z Karakorumu podél Orchonu

Co může být lepšího než celý den čichat intenzivní vůni koniny, jež se mísí s vaším oblečením a prostupuje  drahocennými potravinami, takže snídáte Bebe-Koňské ráno, a večeříte Koňský hostinec? Neosloví Vás zdarma masáž pozadí, proti které jsou výkony Thajských masérek pochybným šimráním? Na všechny podobné otázky jsem si odpověděl „ano“, a tak jsme jednoho krásného dne s mojí ženou a další dvojičkou odvážlivců vyrazili na cestu na východ.

Bez koně to nejde

Pro naši výpravu se základním táborem stalo starobylé město Karakorum, které kdysi vystavěl Čingischánův syn Ögödej jen proto, aby ho chánův pra-pravnuk Kajdu opět zničil. Odjezd se o několik dní pozdrží, neboť ze stepí vane ostrý severák, který vyje v našem geru (neboli jurtě), a nese sebou kvílení zajatých žen a chechot bojovníků drancujících osamělé usedlosti. I když je srpen, počasí může být vrtkavé a i sněhová vločka okrášlí naše pláštěnky, narychlo zakoupené v místním bazaru. Nicméně slunce nakonec prosvítí „tenger“ (což je mongolské slovo pro modrou barvu a zároveň pro oblohu) a my se ocitáme u stájí. Pro Mongoly je kůň pořád hlavním dopravním prostředkem, i když ho v poslední době masivně nahrazují oři oceloví, jezdící po dvou kolech a jmenují se většinou korejsky nebo čínsky. Přesto však své koně nepojmenovávají.

Já jsem dostal „Chéra“ což znamená ryzák. Jeli s námi i „Pór“ tedy šedák, „Adak“ (kůň s kouskem bílé kůže), „Thérd“ (hnědák) a „Honger“ (medově zbarvený). Chtěl jsem sice koně vzletně pojmenovat Naraanbataar, tedy Sluneční hrdina, ale spíše by se měl jmenovat „Zavilý Hňup“, což by byl popis daleko výstižnější. Pohled na 4 bílé tváře, jak s výkřiky „Ču!“ marně pobízí své koně směrem podél řeky Orchon, baví místní populaci spolehlivěji než klasické telenovely. Slovo „Ču!“ se nám stává vlastním. Pomocí tohoto slova pobízíme koně do kroku, případně cvalu (opakované výkřiky, podpořené mohutným kopáním do žeber). K přirozeným vlastnostem mongolských koní patří touha pomalu a nenápadně zastavovat a žrát svěží zelenou trávu. Pro nás to ovšem znamená omílat „Ču!“ až do omrzení, abychom denně ukrojili přibližně 30 kilometrů podél Orchonu a dále do národního parku Changaj.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Mongolsko má dva mocné sousedy – na severu Rusko, na jihu Čínu. Nejméně lidnatou zem na světě pokrývá převážně step, v severní části země existuje poměrně hustá říční síť. Největšími řekami jsou Orchon a Selenga, které odvádějí vodu do ruského jezera Bajkal. Hlavním dopravním prostředkem kočovných pastevců je kůň. Země má dokonce své vlastní plemeno – mongolského koně. Ten žije také v Tibetu a severovýchodní Číně. Výška v kohoutku je jen 129-145cm , má hustou srst, která přes zimu narůstá, malé oči, krátké uši. Využívá se hlavně jako soumar nebo na mléko (kumys), sýry a maso.

Dokonalý zážitek

Máme sebou průvodce, který je pro nezkušené jezdce naprostou nutností. Mongolští koně velmi dobře cítí, že bílý jezdec není jejich pánem, a i když vyloženě netrojčí, neprokazují nám úctu, kterou si zasloužíme. Bajan jede o několik kilometrů vepředu, vede nákladní koně se zavazadly a pod svůj bohatýrský knír se směje našim snahám donutit koně ke klasickému rychlému pochodu, který on ovládá dokonale. Za těch několik dní jsme se bohužel naučili buď chodit velmi pomalu, nebo naopak cválat jako o život. Nicméně zážitek je dokonalý.

Když pobídnu svého „Chéra“ do cvalu, splynu s jeho pohybem a oba se vlníme nekonečnou stepí v jednom rytmu, představuju si, jak mi na přilbě vlaje ohon z koňských žíní, pod sedlem se vytloukám kus syrového masa, jež k večeru pozřu. Na ruce mi sedí jestřáb, který krhavým zrakem vyhlíží ustrašené sysly. Step je sytě zelená a táhne se, kam až oko dohlédne. Nikde není ani živáčka, jen na vzdáleném obzoru se krčí ger, patřící osamělému pastevci. Vítr se opírá do tváří a pod modrou oblohou se nese křupání, jak kůň rozšlapává hejna cikád. Jaci tupě přežvykují a sledují nás podezřívavým okem, skrytým v houštině chlupů.

Pozvolné pahorky zakrývají obzor, za kterým se skrývají nová dobrodružství, dunění kopyt splývá s tlukotem vlastního srdce…. Ze snu mě vytrhává náhlý nápor reality. Odcválali jsme kus od ostatních a kůň věrný svému stádu najednou prudce a bez vyzvání zastavuje. Výsledkem je velmi dramatické přičichnutí k ostříhané hřívě, úder čelem o koňskou lebku a neslušná slova. Chér vesele zaržá a spokojen s tím, jak mě téměř vyhodil ze sedla, s úsměvem kluše k ostatním.

Slunce zapadá

Večery jsou stejně kouzelné jako dny. Táboříme u řek, aby měli lidé i koně co pít. Když jsme unavení, rozložíme stany a ulehneme pod večerní oblohou. Slunce zapadá nad ztichlou stepí, jen osamělý šonchor (sokol) skřehotá svoji vítěznou píseň. Zavazadla vydají své poklady a vychutnáme si tradiční mongolské paštiky a čínské nudle. Po čaji a večeři z vařiče si s Bajanem pomocí rukou a mimiky vyprávíme o našich životech. Učíme se mongolská slova a pomalu popíjíme vodku. A když se k průvodcovu mumlavému zpěvu, ze kterého zaznívá stesk po širých dálavách, připojí čtveřice nejistých hlasů deklamujících „To tá Hel‘pa“, víme, že den je u konce a je čas zalehnout do stanů. Ruší nás jen přežvykování koní, šumění trávy na stěnách našich plátěných příbytků a Václavovo klení na příliš málo pod hlavou.